Nepřišlo nic, jen smrt

Dobrý den.
Život na mně leží jako obrovský kámen, jako tíha, kterou nelze unést, a přesto ji nést musím, vteřinu za vteřinou, až do konce. Vždy jsem byla povahou něco jako uzavřený samotář. Před několika lety jsem zavinila smrt maminky. Neodhadla jsem situaci a nepřivolala k ní lékařskou pomoc. Nepomáhá mi obrátit se k Bohu, protože – domnívám se – to byla situace jako stvořená pro Boží pomoc, nebylo přítomno žádné vědomé zlo, jen moje nedostatečnost, ale nepřišlo nic, jen smrt.

Vážená sestro,
dovolím si stručně reagovat na Vaše sdělení, konkrétně na poslední větu. Před chvíli jsem se vrátil z nemocnice od lůžka umírající pětačtyřicetileté ženy. Spolu s její rodinou jsme jí svěřovali božímu milosrdenství, jeho otcovské lásce.

Já to vnímám tak, že jestliže někoho svěřím Bohu, nemohu si ho už "nárokovat" ani pokud jde o výsledek mého svěření. A jestliže ho (anebo sebe, platí to v obou případech) Bohu nesvěřím, není úplně poctivé Bohu vyčítat, že nezasáhl. Vím, může to znít poněkud demagogicky, ale: Vždy když hledím – jako před pár desítkami minut – do tváře umírajícího člověka, smutku přítomných a bezmoci lékařů, vnímám zřetelně to, o čem píšete, totiž lidskou nedostatečnost. A po ní přichází smrt. Anebo Naděje. První jste poznala, prosím Boha, abyste poznala i druhou.

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích