Nejsvětější Trojice? Jak chápat tři Božské osoby?

Dobrý den, jsem dospělý, pokřtěný a vychovávaný ve věřící rodině,  hlásící se k římskokatolické církvi, ale před časem jsem si uvědomil, že celému učení této církve vlastně nerozumím.  

 Církev učí, že Bůh je jeden a že se nám zjevuje ve třech osobách...
1. Jestliže je tedy Ježíš pravý Bůh, jak se oficiálně učí už dětství v náboženství, nebo v přípravě na svaté přijímání, tak proč se například sám k sobě modlil? A to i v soukromí, bez společnosti lidí...

2. Jak se Ježíš choval jako malé dítě, vždyť se u něj přeci nemohla nijak vyvíjet osobnost? Takhle by jako Bůh, který byl v těle třeba zrovna tříletého chlapce byl schopen vyslyšet všechny modlitby světa a přitom navenek dělal, že ještě ani neumí mluvit?

3. Je Ježíš Kristus a Bůh otec jedno a to samé ,,vědomí´´ nebo jsou to dvě samostatně myslící ,,jednotky´´? (pardon za ten pojem) - Ale v tom případě by to přeci popíralo první přikázání...

Děkuji Vám za odpověď. Takových otázek mě napadá spousta a v žádném případě tím nechci Ježíše a církev nějak hanit, jen tomu prostě nerozumím.

Dobrý den,
hned z počátku Vás chci uklidnit – nemyslete si, že učení o Nejsvětější Trojici a o vtělení druhé božské Osoby někdo „rozumí“! Je to nejobtížnější a nejtajemnější součást křesťanského učení – vlastně ne součást, ale samotná podstata, která se nedá pochopit, dá se jen vírou přijmout a snažit se ukázat bezrozpornost tohoto učení. Takže se nezlobte, když bude odpověď trochu dlouhá, trochu složitá, a hlavně – na jejím konci zůstane víc otázek než odpovědí. Tak to prostě musí být, protože co by to bylo za Boha, kdyby se vešel do lidské hlavy?

 

Rozpor se striktním monoteismem?

Církev si toto učení nevymyslela, nevydedukovala, přijala ho od Krista jako zjevení. Apoštolové ho zprvu vůbec nechápali, vždyť to byli židé, kteří se od jiných národů lišili právě striktním monoteismem. Nějaká Trojice v Bohu vůbec v jejich myslích nepřicházela v úvahu. Až po seslání Ducha svatého se jim vyjasnilo, co Ježíš myslel svými slovy o Otci a o Duchu svatém, a o sobě jako Synu Božím, o tom, že jsou jedno – aniž by přitom zpochybnil, že Bůh je jediný. Nějak to v srdci díky Duchu svatému pochopili – ale vysvětlit to pomocí lidských slov a pojmů, to je jiná věc. Nebylo to vůbec jednoduché, protože pro to nemá lidský rozum ani jazyk žádné nástroje.

Potřeba nových pojmů

A tak to také mohlo zůstat – jakési intuitivní „nahlížení“ ve světle Ducha svatého by úplně stačilo, kdyby… kdyby se stále neobjevovali další a další lidé, kteří se snažili toto tajemství nějak sešněrovat do hranic svého omezeného lidského rozumu. Vznikaly pořád nové nápady, jak ty rozpory, které uvádíte (a mnohé jiné), uvést do souladu. Tak se objevilo mnoho bludů, které nebyly kompatibilní s vírou v Krista. Vždycky, když se nějaký takový blud rozšířil a začal být nebezpečný, církev svolala koncil, aby jasněji definovala své učení a odmítla omyly. Často si přitom vypůjčovala pojmy z řecké filosofie, kterým ale dávala nový význam, a někdy si dokonce musela vytvořit vlastní názvosloví, které by pomohlo jemněji rozlišovat: například v Bohu přirozenost od osoby, nebo v Kristu božskou a lidskou přirozenost, a božskou a lidskou vůli, božské a lidské poznání, a to všechno v jedné osobě.
A tím už se dostáváme k Vašim otázkám: jsou to ty samé otázky, které vrtaly hlavou křesťanům už od prvních dob církve a postupně vytvářely církevní učení, resp. hereze. Vaše první otázka například nerozlišuje mezi božskou přirozeností a osobou. Druhá otázka zase nerozlišuje mezi božskou a lidskou přirozeností v Kristu. Třetí otázka se snaží první dvě otázky jakoby uvést na společného jmenovatele pomocí pojmu „samostatně myslící jednotky“. Jenže to spíš situaci komplikuje než zjednodušuje, protože tady se míchá obojí – přirozenosti i osoby. Je totiž potřeba vždycky rozlišit, jestli určitá Kristova aktivita nebo prostě to, co se z něj jeví navenek, vychází z jeho přirozenosti, kterou má společnou s Otcem, nebo z jeho osoby, která je odlišná od osoby Otce, nebo z jeho lidské přirozenosti. Pokusím se tedy (poněkud složitě) odpovědět na první dvě otázky a budu doufat, že odpověď na třetí vyplyne sama.

Božská i lidská přirozenost Ježíše

Přirozenost (božská) je v Bohu jedna jediná. Osoby jsou však v Bohu tři. Kristus je naopak jediná osoba (druhá božská, neboli Syn), ale zase má dvě přirozenosti: božskou a lidskou. Tajemství vtělení spočívá právě v té nepředstavitelné věci, že druhá božská osoba na sebe vzala (zcela nepatřičně) ještě i lidskou přirozenost. To přece vůbec nejde dohromady, božská osoba s lidskou přirozeností! Ale Syn to přesto kvůli nám podstoupil. Při svém pobytu na zemi dal své božství jakoby do závorky, na chvíli s ním nepočítal. „Nic nedbal na to, že je rovný Bohu, sám sebe se zřekl a vzal na sebe přirozenost služebníka“, „stal se jako jeden z lidí, byl jako každý jiný člověk.“ Jen chvílemi probleskla jeho božská sláva (např. při proměnění na hoře), jeho božská moc (při konání zázraků, vyhánění démonů), jeho božská vševědoucnost (při prorokování toho, co bylo vzdáleno v prostoru nebo v čase)…. atd. Mimo tyto okamžiky byl ale zcela omezen svou lidskou přirozeností. Narodil se jako nemluvně, učil se chodit, mluvit, učil se dokonce poznávat svatá Písma – Boží, tj. svoje slovo! Ale to není zdaleka všechno: prožíval smutek, bolest, strach, opuštěnost Bohem. To všechno proto, že vzal na sebe lidskou přirozenost se vším všudy. Osoba Syna nepřestala být Bohem, všemohoucím, vševládným, věčně blaženým bez stopy utrpení, Syn nepřestával hledět na tvář Otce – jenže to všechno nebylo nic platné pro jeho pocity. Ty zůstaly zcela lidské. Tak jak to známe my. Nás také víra nezachrání před pocity smutku, bolesti a hrůzy ze smrti. Kdyby na sebe Syn Boží vzal všechno lidské, ale přitom by to jaksi „přemázl“ božskou blažeností, nebyl by skutečným člověkem.

Co je to tedy přirozenost?

Přirozenost je základ, princip všech činností, schopností a charakteristik. Například lidská přirozenost je principem myšlení a svobodného rozhodování – a to dokonce i tehdy, když tyto schopnosti zrovna nejsou z nějakého důvodu aktivní, například u malého dítěte nebo u nemocného člověka. Lidská přirozenost je jakýsi abstraktní pojem, který konkrétně existuje jen v jednotlivých lidech – kolik lidí, tolik „lidských individuálních přirozeností“. V každé osobě na sebe lidská přirozenost bere jinou konkrétní podobu, pro každého člověka z ní vyplývá jiné poznání, jiné chtění, jiné schopnosti. V Bohu je to jinak: existuje skutečně jedna jediná, nedělitelná a nerozdílná božská přirozenost. V praxi to znamená, že Bůh má jediné poznání, vůli, moc – společné všem třem božským osobám. Neexistuje nic, co by věděl Otec a nevěděl Syn, co by chtěl Syn, ale nechtěl Duch svatý…

Božská osoba

A co je to tedy osoba? Osoba je to, co o sobě může říkat „já“. U člověka je to jasné, každá konkrétní realizace lidské přirozenosti o sobě může říkat „já“. Ale jak je to v Bohu, kde neexistuje nic takového jako „individuální božská přirozenost“, ale jen jedno jediné nerozdílné božství? V tomto jediném božství jsou tři „já“, která se k sobě navzájem obracejí, mají k sobě různé vztahy, ale nemají různé poznání, různé chtění nebo různou moc. A protože se vtělila druhá božská osoba (neboli Ježíšovo „já“ je „já“ druhé božské osoby), stále se může k Bohu Otci obracet jako Syn, tak jako se to děje ve věčnosti. Ježíš se tedy nemodlí k sobě, ale k Otci.

Ježíšovo vědomí

Jak tedy odpovědět na Vaši třetí otázku? Co se týče Ježíšovy osoby, vědomí jeho „já“ je vždy rozdílné od „já“ Otce (i ve věčnosti). Když tedy Kristus říká „Já a Otec jedno jsme“, netýká se to božské osoby, ale božské přirozenosti. Ovšem mluvíme-li o poznání, vědění, pak musíme rozlišovat: božské poznání je jediné, společné Otci, Synu i Duchu svatému. Jenže Kristus žil na zemi jako skutečný člověk, se vším omezením jeho lidské přirozenosti, tedy i s omezeným poznáním. Jen místy „probleskovala“ skrze lidství jeho božská přirozenost a její vlastnosti, jak už jsme říkali, a to ne proto, aby měl oproti jiným lidem nějaká privilegia, ale aby jim mohl přinést spásu.

Přeji úspěšné a radostné poodhalování roušky velikonočního tajemství, až do plného nazírání ve věčnosti.

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Ježíš