Nejsem schopná věřit vůbec v nic

Dobrý večer,
obracím se na Vás s prosbou o nasměrování, trošku i o útěchu... 

Rozhodně nechci, aby něco znělo tak, že chci házet vinu na druhé. Od určitých let jsem měla už svůj rozum a teď už jsem dospělá:)  Přesto jsem si donedávna nedokázala připustit, že když nejsem šťastná, mohu cokoli ve svém životě změnit, mohu žít jinak.  

Nemůžu říct, že jsem byla nějak extra vedená k víře. Chodila jsem celou ZŠ na náboženství, s rodinou v neděli do kostela, to bylo vše. Nikdy jsme se nemodlili a vlastně celkově se u nás doma nikdy o víře nemluvilo, nečetlo z Bible, žádné zásady. Křesťani jsme byli vlastně jen napovrch, za zavřenými dveřmi naopak násilí, zloba, dluhy. Byla jsem pokřtěná, biřmovaná, opět jen na oko, protože se to čeká. 

Snažila jsem se celý život  žít podle představ a očekávání druhých, i kdybych měla padnout, vše pro druhé.  Přestože jsem měla sny, cíle, ambice, vše jsem zahodila. Věřila jsem, že jsem nula, která na nic nemá, musí se smířit s životem, který má, nesmí nic měnit, nic si plnit, žít od výplaty k výplatě. Pak jsem ale potkala kněze, který je upřímný, mluví tak, jak se věci mají, bez mazání medu kolem pusy, ale s úctou, respektem. Dává mi nový pohled na sebe, život. Můžu s ním být otevřená. Začala jsem díky jeho podpoře na sobě pracovat. Více myslím sama na sebe, své zdraví, své potřeby, vracím se ke studiu...

A teď k tomu, co mě trápí. Já sama za sebe jsem do určitých let (cca do 14-15 let) věřila, že Bůh vedle mě je. Snažila jsem se sama modlit, občas si něco přečíst. Pak přišla první poměrně silná krize, nechtěla jsem chodit do kostela, nemít absolutně nic společného s vírou, křesťanstvím. Doma samozřejmě aféra, co si lidé pomyslí, musím, kontakt s knězem... Takže jsem chodila dál, ale věřila jsem spíš v nějakou energii...

Nyní nejsem schopná věřit vůbec v nic. Poprvé je to pro mě něco, co neznám. I když jsem už měla krizi ve víře, furt jsem  nějak doufala. Tušila, že někde něco existuje, energie, síla, něco, co nás "řídí", vede. Možná mimozemšťané, vesmír. Nyní ale nevěřím vůbec v nic. Cítím v sobě prázdno. Jako bych dřív měla víru jen jako útěchu.  Mívám touhu po víře, ale vůbec netuším, jak ji získat, jak znovu uvěřit. Snažím se  navštěvovat bohoslužby,  ale necítím nic.  Líbí se mi hlavně kázání, ze kterého si mohu něco vzít do života, ale co se týče Boha, nedělá to se mnou vůbec nic. Někdy mám pocit, jako by mě věřící lidé obtěžovali, i když nedělají nic špatně, jen prostě věří.

Někdy mám pocit, jako bych byla znovu v pubertě, kdy se vše učím, hledám se.  Život jsem si začala měnit až v dospělosti.  Snažím se sebe tolik netýrat, nevyčítat si. Přesto tyto pocity přicházejí, výčitky, strach, nejistota. Je pravda, že už nechci život a lidi, co jsem měla dříve. Jen jsem nečekala, že to může být tak moc těžký, být víceméně na vše sama. Zatím jsem nepotkala nové lidi, se kterými bychom si vzájemně nějak sedli, motivovali se, pomáhali si. Mám někdy pocit, že jsem zatím někde mezi, už nemám ten starý, smutný, život, ale asi nejsem ještě dostatečně fit.

Nějak nevím, jak vše nějak uchopit. Hlavně tu víru, jak na ní pracovat, jak ji upevňovat, jak vlastně udělat ten první krok.

-redakčně upraveno-

Vážená slečno ...,
děkuji za Vaši upřímnost i hledání cesty. Podle Vašich slov nemáte za sebou moc jednoduché dětství, mnoho skutečností si nyní musíte prošlapávat sama. To opravdu není snadné. Myslím, že Vaše rozhodnutí věci měnit, bylo skvělé a velmi zásadní!

Víra v Boha je vlastně vztah, podobně jako s člověkem. I Bůh je někdo živý, jeho projevy nejsou statické, stejné. Bůh reaguje na naše prožívání, ale není to lidský kamarád… On je mnohem a mnohem větší a v mnohém pro nás neuchopitelný. On je Stvořitel, dárce života, Pán celého kosmu. To ale neznamená, že by ho naše životy nezajímaly. Spíš se podobá učiteli, průvodci, který náš život někdy docela nepochopitelně vede od dětských krůčků ke zralosti plného lidství. Někteří lidé na to rezignují a nepřijmou tuto velkou Boží výzvu, jiní se snaží za jeho hlasem jít, i když kličkují, ztrácí se, ale jdou. To vůbec nevadí! Bohu jde o to, abychom se my sami stali zodpovědnými lidmi, kteří se rozhodují podle svědomí, podle srdce i rozumu. Tedy nikoli tak, že to On rozhodne za nás. A toto často prožíváme jako pocit „prázdnoty“, protože nic necítíme, nezažíváme emoce, neprožíváme něco velikého, když se modlíme…

Jste ve věku, kdy se často mění naše víra. Od víry „pubertální“ k víře dospělého člověka. Asi podobně jako když se „pubertální“ představa o manželství začne měnit v reálné partnerské soužití se vší krásou a také problémy. Od snů k realitě… Bůh není jen poskytovatel pocitu bezpečí (tolik zásadní v dětském věku) a pocitu, že to všechno musí vyjít. Mnohdy dospělý člověk stojí před Bohem v úžasu ale i s vědomím, že stojí před Tajemstvím. Není to děsivé tajemství, ale něco, co nás opravdu neuvěřitelně přesahuje. Otazníky zůstávají a dospělý začíná chápat, že Bůh nemusí dát odpovědi, a přesto nás neopustil.

Víra v Boha se nedá zařídit, nacvičit, naučit. Lze ale s pokorou stát před Bohem a prosit: „Pane Bože, pokud to ty sám uznáš za vhodné, prosím, dej se mi poznat.“ A pak je třeba se každý den ohlédnout nazpět a ptát se, zda Bůh slyšel naše modlitby, co se v konkrétním dni stalo tak, že v tom vidíme Boží stopy. Nebojte se Boha prosit o zcela konkrétní věci (co dělat, když nám ujel vlak; jak mluvit s vedoucím v práci, …). Když přijdete do kostela či modlitebny, proste Boha, aby se Vás dotknul. Třeba skrze slovo z Bible, skrze setkání s někým z lidí nebo třeba skrze sousedku, člověka v autobusu. Bůh promlouvá různě, často velmi něžně a jemně. Jsou to malé kapičky, ale mají velikou cenu! S Bohem to chce čas a trpělivost. Jako by čekal, zda máme vytrvalost a chuť jít dál. A pak se ještě děje jedna věc. S Bohem se setkáváme ve zvláštním osobním prostoru. Tedy potřebujeme úplně ztichnout, přestat se zabývat starostmi, dalšími lidmi, vlastní minulostí a prožitky… a jakoby se soustředit jen na Boha. V tichu, mlčení, jako by se ptát: „Bože, jak se máš ty?“ Chtít ho slyšet. A Bůh po čase do takového našeho ticha přichází jemným pocitem pokoje. Zkuste to.

Jít životem sama, to opravdu není snadné. Možná ale prožíváte čas, kdy se máte naučit nikoli samotě, ale určité vnitřní, životní samostatnosti, a tak se stát dobrým partnerem pro dalšího člověka, možná i v jiném významu partnerem do společenství, skupiny lidí. Proto Vás zvu, nakolik to takto lze, abyste to nevzdávala. Třeba jednou zjistíte, jak zásadní čas to „tenkrát“ byl pro nasměrování celého Vašeho života.

Modlím se za Vás a za Vaši cestu!
Linka víry

Kategorie otázky: Víra a život (život z víry), Hledání Boha, víry