Může Bůh poslat některou duši zpět na Zemi?

Vím, že katolická církev tvrdí, že reinkarnace neexistuje. Můžeme však vyloučit, že ani v některých výjimečných případech nemůže Pán Bůh z nějakého důvodu, podle svého zvážení, některou duši poslat zpět na Zem do těla některého ještě nenarozeného dítěte? Je to přece jeho výsostné právo.

Dobrý den, 
pojďme se nejprve zamyslet nad tím, co to znamená reinkarnace a jaký má být její účel. Má svoje místo v systému východních náboženství, které se od křesťanství liší v několika základních bodech:

1) Tělesný a smyslový svět je něco nízkého, nečistého, neskutečného (májá), pouhé zdání, které je nutné opustit, odpoutat se od něj.

2) Duše je součástí božství. Je uvězněna v tělech jen na přechodnou dobu, a po očistném procesu (koloběhu) se vrací zpět do „oceánu božství“, do vyvanutí v Nicotu, do Nirvány atd. Duše si tedy ve věčnosti neuchovává svou vlastní individualitu, a už vůbec ne vázanou na tělo.

3) Koloběh životů má ten účel, aby se duše svými dobrými skutky, ctnostmi, duchovním životem a trpělivostí v utrpení zdokonalovala a odpoutávala od smyslů a tělesnosti, dokud nedojde k „vyvanutí“.

Křesťanství naproti tomu:
1) Tělesný svět vidí jako něco dobrého, stvořeného Bohem, co má přetrvat v určité zduchovnělé podobě i na věčnosti. Bůh slibuje, že „stvoří nová nebesa a novou zem“, „nový Jeruzalém“ atd. Sám Kristus vystoupil do nebe ve svém vzkříšeném těle, které sice má jiné vlastnosti než naše těla, ale pořád je to tělo, jak přesvědčil po vzkříšení své učedníky: „Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ (Lk 24, 39)

2) Karel zůstane Karlem i na věčnosti. Nevyvane, nesplyne s nikým a s ničím. Naopak, po vzkříšení přijme dokonce zpátky své tělo, i když v jiné podobě, protože je člověk, a to je tělo a duše. Tělo, které s onou duší zažilo všechny slasti a strasti pozemského života a tvoří s ní trvalou jednotu. Karel nemohl být v minulém životě Marie a v příštím Josef. Kdo z nich by byl pak tím individuem na věčnosti?

3) Člověk nic nezmůže svými dobrými skutky a povznášením se k duchovnu. Stále mezi ním a Bohem zeje propast. Právě proto přišel Kristus, aby člověka osvobodil od hříchu a smrti a sám ho povznesl k Bohu. I kdyby měl člověk nekonečný počet zrození, nikdy svými snahami nepřekročí propast, která ho dělí od Boha. Proto úplně stačí jeden život, který je očištěn a vykoupen Kristem.

Pokud chceme držet křesťanskou nauku o tělesnosti jako stvořené a chtěné Bohem, o Božím soudu jednotlivce po smrti a o vykoupení Kristem, tak reinkarnace nedává smysl. Naopak ve východních náboženstvích smysl dává velmi dobrý – ale neslučitelný s křesťanstvím.

Má-li člověk vydávat u Božího soudu počet ze svých skutků, měl by o nich aspoň vědět, aby měl možnost konat pokání a případně napravit to, co se napravit dá. Pokud se narodíme už s nějakou minulou zátěží svých osobních hříchů, o které nevíme, jak potom můžeme být spravedlivě souzeni? A kdo je vůbec tou „osobou“, ke které se soud vztahuje? Pouhá duše, nebo duše s několika těly a odžitými životy, které jsou od sebe odděleny hradbou zapomnění?

Zkrátka – v křesťanském kontextu nedává reinkarnace vůbec smysl a nelze si představit ten „výjimečný případ“, kdy by to smysl dávalo. Bůh by popřel své dobré stvoření, nezastupitelnou individualitu člověka, ne-li celé Kristovo dílo spásy. Ani Bůh však nemá "právo" popřít sám sebe. 

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus