Můj muž nechce další děti

Dobrý den,

již delší dobu si pročítám dotazy na Vašem webu a nacházím v nich spoustu útěchy a láskyplných rad. Snažím se žít s láskou v srdci k lidem, s vděkem za svoji rodinu, s respektem k manželovi.

Jsme spolu již poměrně dlouhou dobu, ze studentské lásky, až po manžele vychovávající téměř 5-ti letého syna. Děti jsem si moc přála a trvalo to roky, než se mi podařilo přesvědčit i manžela. Téma ´děti´ byl snad vždy největší zdroj konfliktu mezi námi. Já chtěla, on zas tak moc ne... i přesto, že jsme vždy oba počítali s tím, že děti mít budeme, u něj pořád nepřicházel ten správný čas. Pořád oddaloval i jen hovor na dané tema.

Po narozeni malého, kterého miluje od prvního pohledu, říkal, že budeme mít ještě další dítě. Ale přešly  roky a nic. Když jsem na to téma chtěla zavést hovor, tak jsem se dozvěděla velmi emocionálním způsobem, že už děti nechce, kvůli situaci ve světě a naší.

Má pádné důvody a vím, že bych měla respektovat i jeho názor, ale bolí to... jsem žena. Bolí to každý měsíc. Bolí to, když vidím syna hrát si samotného. Nějak jsem si doposud nikdy ani nepředstavovala, že by neměl sourozence. 

Je to těžké se s tím smířit až do konce života. Ale v zájmu naší rodinné pohody a harmonie, už chci zůstat klidná. Nemít mu to za zlé. Jen nevím jak...

Jak se s tím smířit? Jak nemít v sobe závist a hořkost ve slabých chvílích? Pracuji hodně s vděčností a děkováním za dary, jež nám byly dány. Za našeho syna. Opravdu se chci naučit vidět naši rodinu úplnou, tak jak je.

Děkuji z celého srdce.

Milá...

Děkuji Vám za důvěru, se kterou jste se na nás obrátila. Z Vašeho psaní vnímám velkou bolest. Máte můj velký respekt za to, že se snažíte manželovi, krom nesouhlasu, dát pro pokoj mezi Vámi i pochopení a respekt. Naprosto rozumím, že je to pro Vás opravdu těžké. Jako by proti sobě stály dvě síly. Síla Vaší touhy a přesvědčení správnosti a přijetí svého muže se vším tak, jak to má on. A ani jedno není špatné.

Píšete, že byste se s tím měla smířit do konce života. Popravdě si to nemyslím. Zažila jste už jeho různé postoje. Toto dává, sice nejasnou, ale šanci na to, že se to ještě může změnit. Na druhou stranu se nedá žít z nejistoty. To by se člověk utrápil. A na to to vzdát asi také není ještě ten čas. Alespoň pro Vás. Navrhuji Vám tedy změnu postoje. Z "musím se s tím na celý život smířit", což si myslím, že by opravdu mohlo hrubě zasáhnout do vašeho manželského vztahu (minimáně v tuto chvíli), na "teď je to tak". Teď jsme takto úplná rodina. Dnes. To, že je to teď tak, je něco, co je definitivní pro tuto chvíli a zároveň nechává otevřené dveře tomu, když by se něco změnilo. Bez nároku na to, že se to musí stát. S důvěrou, že o Vás Bůh ví a Vy ani Váš muž jste se mu neztratili. Má Vás jistě rád a věřím, že Vám cestu ukáže (ať už ve změně postoje Vašeho muže nebo v daru smíření u Vás. Jistě jsou i další možné možnosti…) Jde o to, abyste v té momentální situaci našla postoj, který Vás od manžela vnitřně nevzdálí, protože by Vám v tom nemuselo být dobře. Je naprosto srozumitelné, že se na manžela hněváte. A že jste zklamaná. Zároveň po zahořklosti netoužíte. Zkuste tedy změnit pohled na věc tak, aby to bylo pro Vás k žití.

Stálo by jistě za to, abyste ještě s manželem mluvila. O tom, jak Vám v tom je. Ne o tom, že on nechce, ale o tom, co to dělá s Vámi…

Předpokládám, že jste věřící. Zkuste do toho pustit Hospodina. Přizvěte ho k tomu. Začněte manželovi žehnat. (V odkazu naleznete, byť ve zcela jiném kontextu, svědectví o moci žehnání, které někdy dokáže zázraky.) Možná že budete manželovi potřebovat jeho postoj jednou odpustit, aby ve Vás ta hořká bolest nezůstala…

Milá, beru Vás s tím do modlitby, a pokud je to pro Vás možné, berte do modlitby svého muže i tu situaci také. Věřím, že čas přinese cestu k vnitřnímu pokoji. Moc Vám držím palce!

Kategorie otázky: Láska v manželství, Manželské krize