Ježíš je emoční vyděrač! V utrpení není skrytá žádná spásná energie!

Dobrý den, rád bych se Vás zeptal na jednu věc:
Proč vy křesťané vlastně potřebujete Ježíše?  Pokud je Bůh Otec všemohoucí, tak přece nepotřebuje žádného předsedu ani místopředsedu, aby nás vykoupil. Na to by měla stačit jeho božská moc, ne? Pokud váš křesťanský mesiáš nemá funkci, tak na něj klidně můžeme zapomenout. Mně by klidně stačil Bůh Otec. Protože když je váš Ježíš nesmysl, tak proč v něj věřit?

Pokud si dobře vzpomínám, tak satana porazil archanděl Michael, takže Ježíš je tady tak trochu navíc.
Leda že by se Ježíš nechal zabít schválně, aby nás mohl vydírat. Pak to ale není mesiáš, ale spíš rozmazlený děcko, který nesnese, když není středem pozornosti: ´Když ve mě nebudete věřit, skončíte v Pekle.´ Podobnou hru se naučilo hrát víc lidí, například sebevražední atentátníci  nebo piloti kamidkaze.

Navíc mi vadí váš nezdravý postoj k bolesti a utrpení.  Celé to začalo tím, když církev začala tvrdit, že se bolestí dá vyrábět energie. Ve středověku se toho hned chytily zástupy sebemrskačů/ flagelantů a chtěli si vyléčit mor bolestí. Nefungovalo to, protože je to nesmysl!

Nemyslím si, že by nás mohlo zachránit Ježíšovo utrpení. Takže se Vás ptám naposledy, je Ježíš jenom emoční vyděrač nebo je v tom něco víc?

Předem děkuji za Vaši odpověď.

Dobrý den,
obsah víry křesťanské církve byl od doby jejích počátků deformován celou řadou lidských představ, které posunovaly význam Ježíšova díla, zejména jeho oběti a utrpení, mimo smysl evangelia. První staletí utváření křesťanského učení jsou zároveň výčtem nesprávných interpretací - herezí, které až příliš popouštěly uzdu lidské fantazii a to bez respektu vůči svědectví Písma a předávané tradici. Církev na ně zareagovala tak, že zformulovala vyznání víry - kréda, která představují myšlenkovou hradbu bránící Boží slovo před překrucováním a která také stanovují základní mantinely mezi nimiž je možné o Kristu přemýšlet tak, aby to nebyla pouhá "dojmologie".

V souvislosti s Vaší otázkou tato kréda říkají, že Kristus je pravý Bůh a pravý člověk, jedné podstaty (homousios) s Otcem. Tedy žádný předseda ani místopředseda, ale Bůh sám. Obviňovat jej ve věci jeho oběti z manipulativní hry po způsobu příslušníků řeckého pantheonu svědčí mnohem spíš o lidském sklonu k nejrůznějším projekcím a vlastní psychické zátěži než o správném porozumění biblickým textům. Pozorný čtenář Písma vnímá příběh o modlitbě v Getsemanské zahradě v průběhu velikonočních pašijí jako autentický vnitřní zápas před dobrovolným přijetím utrpení, a to s veškerou bolestí a tragikou. Představa "rozmazleného děcka" se do tohoto příběhu prostě nevejde, stejně tak jako srovnání se sebevražedným atentátníkem, nebo pilotem kamikadze. Ježíš určitě nebyl válečník džihádistického střihu, a proto také nenaplnil některá militantní politická očekávání svých současníků. Byl beránek Boží a kníže Pokoje.

Pokoj, přijetí a záchrana člověka jsou cílem jeho díla a tomu jsou přiměřeny i prostředky. Perverzní hra emocionálního vydírání (známá z mezilidských vztahů), kde se zdůrazněná intenzita utrpení pouští do hry jako trumf, není jeho styl komunikace s člověkem. Způsob jeho jednání dosvědčený v Bibli naopak vykazuje značnou míru velkorysosti a respektu vůči naší svobodě. Vnímat jeho nabídku vůči nám jako studený účetnický vztah: přijmi, nebo zemři,  by nebyl v souladu s obrazem Krista, jak nám jej líčí evangelia. Tyto falešné představy o Bohu bývají často produktem našich vnitřních zranění a nemocných vztahových schémat, kterým musíme v průběhu života čelit. Cílem zdravé křesťanské spirituality je naučit se tyto falešné představy o Bohu přerůstat.

Kategorie otázky: Ježíš, Dějiny církve, výhrady k církvi