Často přemýšlím, jestli to či ono nemohl být náhodou hřích...

Dobrý den, potřebovala bych pomoct. Mám v hlavě strašný zmatek. Před zpovědí a často i po ní analyzuji snad každý svůj pohyb, úsměv, každé slovo, jestli to náhodou nemohl být hřích. Nedávno mě to zas dostalo. Vzpomněla jsem si na jeden skutek, který jsem určitě nedělala s vědomím, že je to hřích. Ale teď mě už asi týden svírá myšlenka, že to možná hřích byl a že jsem ho zatajila u zpovědi.

Vím, že aby je to blbost, ale prostě mi to nedá a musím nad tím pořád přemýšlet. I když už jsem si nějak řekla, že to nebyl těžký hřích, pořád v sobě mám nějakou úzkost a ani nevím, čeho se vlastně týká. Mám pořád nutkání hledat na internetu, v katechismu i u AI ujištění, ale to vydrží jen na chvilku, a potom nad tím musím znovu pořád přemýšlet. Podobně to mám ale i po zpovědi - trochu mi to vyznání pomůže, ale zároveň si můj mozek hned najde něco jiného.

Při tom hledáním jsem se ale dozvěděla, že mám asi skrupulóznost. Psalo se tam, že bych měla ke zpovědi přistupovat nejlépe k jednomu knězi, který o mém problému ví a respektovat jeho pohled na 100 % a už nehledat ujištění nikde jinde. Jenže já žádného kněze, ke kterému bych měla takovou důvěru, nemám… Nevím, komu bych  zvládla svěřovat své úzkostné myšlenky. Mám pocit, že se s nimi musím užírat sama.

Už jsem z toho vnitřně hrozně unavená a bezradná. Vždycky, když si uvědomím, že moje myšlenky jsou jen pokušení a že bych se měla radovat, přijde mi myšlenka, že nejsem hodná radosti, když jsem hříšná, a k tomu pocit, že se budu moct radovat až po zpovědi.

Byla bych moc vděčná za nějaké řešení mého problému. Ten zmatek v hlavě mám z více věcí, ale nejdřív potřebuju vyřešit tohle, jinak mě ta úzkost sní. :(

Milá ...,
vážím si  tvé důvěry a otevřenosti. Pokusím se odpovědět, jak nejlépe mohu a umím.

Začnu trochu „od lesa“. Jsem knězem, který se pohybuje více v občanské společnosti než v nějakém konkrétním církevním společenství. Dovolím si o sobě tedy tvrdit, že mám určitý odstup od čistě církevního mainstreamu. V loňském roce jsem také dokončil psychoterapeutický výcvik v metodě krátkodobé kognitivně behaviorální terapii (K-KBT). Píšu o tom proto, že tak nějak lokalizuji tvé těžkosti spíše na úrovni psychické než na úrovni spirituální. Pokusím se to vysvětlit.

Člověk je bio-psycho-socio-spirituální bytost. Prostě po staletích přemýšlení, kým jsme, jsme rozlišili této oblasti nás samých. Všechno samozřejmě souvisí se vším, ale každá rovina má taky své projevy, potřeby, těžkosti. A ty správně usuzuješ, že hlavním důvodem je tvá vnitřní úzkost, a také že kdyby nebylo tématu víry, nalezla by sis jiné zdůvodnění nebo zdroj své úzkosti. NENÍ TO NIC TRAGICKÉHO, CO BY SE NEDALO ŘEŠIT! NEJDE ROVNĚŽ O NIC EXOTICKÉHO, TAKŽE SI NEMUSÍŠ PŘIPADAT JAKO EXOT. ;-) Ba naopak to svědčí o tvé citlivosti a upřímnosti a jistě vyrovnání se s úzkostmi poslouží lepšímu sebepoznání.

Bůh je neskutečně milující „Otec v nebesích“. Miluje nás a předpoklad jeho lásky je naše svoboda. Jako Otec v nebesích nás miluje, i přesto, že s námi někdy nesouhlasí. Ale zároveň chce, abychom učinili zkušenost s vlastními limity i chybami. Těmi se moudrý učí. A jak se říká, že když nejde o život, jde o … (asi víš). Vše se dá opravit a u Boha platí i to, že vše může vzkřísit. „Strach nemá v lásce místo,“ píše apoštol Jan. Bůh se nebojí ani našeho hříchu. "Kdo by nás mohl odloučit od Boží lásky," píše pro změnu apoštol Pavel.

Po své úvaze o Bohu, který nechce náš strach nebo úzkost, bych si dovolil dát nějaké praktické doporučení. Na rovině psychologické a psychoterapeutické doporučuji vyhledat terapeuta nebo se zajímat o metody KBT. Ty lze zkoušet samostatně a pomáhají. Na rovině duchovní je opravdu dobře vyhledat kněze - zpovědníka, který bude problém úzkostných stavů, čili skrupulí, znát a umět s nimi pracovat. Pokud bys chtěla, napiš, pokusíme se Ti někoho doporučit.

Bůh ti žehnej.
 

Skrupule, skrupulant, skrupulózní chování

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích, Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných