3. neděle postní – cyklus A

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Stále upírám oči na Hospodina, vždyť on mé nohy vysvobodí z léčky. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou, vždyť já jsem tak sám a tak ubohý!

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, studnice milosrdenství a dobroty, ty nám dáváš příležitost, abychom svou hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí; pohleď, jak ve svědomí cítíme svou vinu a pokorně se z ní vyznáváme, ukaž na nás své veliké slitování, odpusť nám a pozvedni nás k sobě. Prosíme o to skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Reptání Izraelitů proti Mojžíšovi bylo zároveň namířeno proti Bohu. Bůh přes nevíru a reptání svého lidu nově prokazuje svou věrnost a lásku. Mojžíš má udeřit do skály holí, kterou udeřil do Nilu (vyjadřuje se tak spojitost s vysvobozením z Egypta). Ze skály vytryskne voda, která může napojit lidi a zachránit jejich život. Tato událost je obrazem mnohem hlubšího tajemství Božího působení: on může nechat vyvěrat vodu (tj. život) na poušti, na místě pustém a bez života.

Ex 17,3-7

Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: „Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?“ Mojžíš volal k Hospodinu: „Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!“
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije.“
Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: „Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“

ŽALM 95

Odpověď: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: „Nezatvrzujte svá srdce!“

Pojďme, jásejme Hospodinu, – oslavujme Skálu své spásy, – předstupme před něho s chvalozpěvy – a písněmi mu zajásejme!
Pojďme, padněme, klaňme se, – poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! – Neboť on je náš Bůh – a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: – „Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, – jako tehdy v Masse na poušti, – kde mě dráždili vaši otcové, – zkoušeli mě, ač viděli mé činy.“

2. ČTENÍ

Jedině vírou je možné stále znovu přistupovat k milosti ospravedlnění. Tato víra oživuje i naději, že jednou bude toto přátelství s Bohem prostoupeno září slávy. Taková naděje je založena na jistotě Boží lásky k nám, jistotě vnuknuté přímo Duchem svatým přítomným v našem srdci. Tento Duch nás ujišťuje o Boží lásce tím, že připomíná největší a nejkrajnější projev Boží dobroty: Boží Syn zemřel za nás. Láska až do krajnosti je Boží odpovědí na lidskou zlobu a netečnost!

Řím 5,1-2.5-8

(Bratři a sestry!) Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.
Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého – možná, že se někdo umřít odhodlá za toho, kdo je mu milý. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Pane, ty jsi skutečně Spasitel světa; dej mi živou vodu, abych už nežíznila.

EVANGELIUM

Ježíš nejprve prosí Samaritánku o vodu a tím odhaluje svoji žízeň, která je spíš žízní po její žízni: jeho prosba má vyvolat její touhu po vodě živé. Samaritánka nechápe, Ježíš jí proto vyjevuje její minulost, takže ona rozpoznává, že je prorokem, který mluvil o duchovních věcech. Voda je zde symbolem Ježíšova zjevení, jeho Slova, které je Duch a Život. Právě v tomto Slově čili v Duchu a v Pravdě je třeba uctívat Otce.

Jan 4,5-42

Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne.
Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu.
Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají.
Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ‘Dej mi napít’, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“
Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“
Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“
Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“
Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“
Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“
Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: ‘Nemám muže’; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“
Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: ‘Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.’“
Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“
Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“
Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“
Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu.
Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“
On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“
Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“
Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: ‘Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.’ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: ‘Jiný rozsévá a jiný sklízí.’ Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.“
Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“

K ZAMYŠLENÍ

Zdá se, že Samaritáni si na vrchu Garizim u Sichemu založili kolem roku 400 př. Kr. vzdorochrám poté, co židovští vyhnanci odmítli jejich nabízenou pomoc a účast při znovuvybudování chrámu v Jeruzalémě po návratu z Babylonu. Toto odmítnutí plynulo zřejmě z neochoty odpustit lidem, kteří udělali chybu, když se smísili s kolonisty Samařska, pohanským obyvatelstvem, jehož bohy vedle Hospodina přijali za své. Odpovědí Samaritánů na toto odmítnutí byly nejprve intriky pro znemožnění stavby jeruzalémského chrámu a později i proti opevnění města a nakonec snad onen zmíněný vzdorochrám. Takové jednání bývá problémem každého člověka, který po hříchu předstupuje před Boha a nabízí částečný návrat za splnění určitých podmínek, který chce vnějším gestem překrýt vnitřní ne zcela vstřícný postoj. Pokud jeho podmínky nejsou splněny, uchyluje se k vlastnímu náboženství, stavbě vzdorochrámu. Víme dobře, že k tomu, abychom mohli být Bohem přijati, je bezpodmínečně nutná pravdivá změna, upřímné obrácení. Takové, k jakému se dopracovala žena u Jakubovy studny při rozhovoru s Ježíšem, když jí pomohl pojmenovat její tajemství, totiž hřích. Zjistila, že vzdorochrám a nakonec ani chrám nejsou nutné, vždyť Boha lze uctívat v Duchu a v Pravdě kdekoliv. Bůh nemá problémy s přijetím člověka.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

28. 3.

2 Král 5,1-15a

Lk 4,24-30

Komentář: 2 Král 5,1-15a
Bůh je schopen uzdravit tvé malomocenství, tvoji malou moc vůči hříchu, který tě svazuje! Stojíš o to?

29. 3.

Dan 3,25.34-43

Mt 18,21-35

Komentář: Dan 3,25.34-43
Modli se dnes Azariášovu modlitbu jako svoji vlastní, modli se ji se zkroušenou myslí a pokorou ducha, s odhodláním srdce, s touhou najít Boží tvář.

30. 3.

Dt 4,1.5-9

Mt 5,17-19

Komentář: Dt 4,1.5-9
Bůh je blízko tebe! Ve všem tvém usilování, v tvých prohrách a bolestech, v tvém lopocení, v únavě, v nedorozuměních s tvými nejbližšími. Bůh je ti nablízku!

31. 3.

Jer 7,23-28

Lk 11,14-23

Komentář: Jer 7,23-28
Jeremiášova drsná slova mě mají vyburcovat k odložení mého vlastního jednání, k proměně zatvrzelého srdce, k chození po Hospodinových cestách…

1. 4.

Oz 14,2-10

Mk 12,28b-34

Komentář: Oz 14,2-10
Uznej nesmyslnost svých vlastních cest, hledání jiných zachránců a spasitelů. Rozhodni se, „vrať se k Hospodinu, svému Bohu.“

2. 4.

Oz 6,1-6

Lk 18,9-14

Komentář: Oz 6,1-6
Pozvání k návratu k Hospodinu, k očekávání uzdravení a vysvobození předpokládá jasné odhodlání skoncovat s hříchem, jasné rozhodnutí pro lásku a poznání Boha.