Vedu tě cestou, kterou máš jít. (Iz 48,17) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Henry Cloud

A vůbec, co maminka

Co jsme se naučili ve svém vztahu s matkou, ovlivňuje každou oblast našeho života v dospělosti

z knihy Prosím tě, mami… Aneb Jak nás ovlivnily naše matky... , vydal(o): nakladatelství Návrat

Struktura této kapitoly:
V čem je chyba? | Musí to tak být? | Dvě závažné věci | Vaše matka | Zbylé pocity | Vzorce chování ve vztazích | Proces mateřství | Reakce na mateřskou péči | Naše výchozí předpoklady |



Ingrid

Ingrid položila sluchátko, frustrovaná, zmatená a znechucená. Právě protelefonovala půl druhé hodiny se svou matkou - půl druhé hodiny ztraceného času. Jako pracující matka Ingrid neměla času nazbyt.

Snažila se své matce vysvětlit, že ji během letošní dovolené nestihnou navštívit. "Víš, že bychom za tebou rádi přijeli," říkala Ingrid ve snaze rozumně se s maminkou domluvit, "ale letos bychom se moc rádi podívali na Grand Canyon."

Mlčení, které následovalo, Ingrid dobře znala. Kdykoli své matce řekla "ne", provázela to bolest, odstup a chlad. Ingrid se ze všech sil snažila nějak s ní navázat spojení. "Mami, příště se opravdu vynasnažíme za tebou přijet."

"To nebude nutné. Určitě na mě nebudete mít čas ani příště." Matka zavěsila a oznamovací tón v telefonu jen zdůrazňoval bolest v břiše, kterou Ingrid tak dobře znala. Znovu si uvědomila, že se své matce nemůže zavděčit; všechno, co Ingrid dělala, bylo pro její matku buď "příliš málo", nebo "příliš mnoho". Mátlo ji to: Opravdu je tak nevděčná a sobecká dcera, nebo má její matka příliš velké požadavky?

Ingrid svou matku hluboce milovala a víc než co jiného si přála mít s ní blízký a uctivý vztah. Vzpomněla si na přikázání "cti otce svého a matku svou" a pomyslela si: To není možné. Když ji budu ctít, nebudu ctít svou rodinu, a když budu ctít svou rodinu, nebudu ctít ji. Poddala se tomu, jak to bylo vždycky, a vrátila se k plánování dovolené. Avšak všechny plány teď obklopovala prázdnota.





V čem je chyba?

Tato scéna se po celém světě opakuje milionkrát za den. Každých šest vteřin volí některý dospělý mezi záští, hněvem, pocity viny, strachem a zmatkem ohledně svých kontaktů s matkou.

Většina lidí chce mít s tímto tak důležitým člověkem v našem životě - se svou matkou - příjemný a vzájemně uspokojivý přátelský vztah. Skutečnost má však k tomuto ideálu daleko. "Problémy s matkou" můžete prožívat v několika oblastech. Možná cítíte:


* svou vlastní neschopnost komunikovat s ní;

* její nedostatečnou úctu k vašim rozhodnutím a hodnotám;

* její neochotu přijmout vaši rodinu a přátele;

* nedostatek svobody mít svůj vlastní život, aniž byste přišli o její lásku;

* její odstup a nepochopení;

* potíže, když jí máte něco odmítnout a postavit se jí;

* nutnost skrývat své pravé já a být dokonalí;

* zodpovědnost za to, aby si o sobě mohla myslet, že je dokonalá;

* vinu, když se o ni nestaráte tak, jak to chce;

* rozčarování a konflikt v tom, jak jedná s vaším manželským partnerem;

* vinu kvůli tomu, že neuspokojujete její očekávání a přání;

* smutek kvůli tomu, že zřejmě nemůže pochopit vaši bolest;

* svou dětinskost v její přítomnosti;

* frustraci z jejího zdánlivého soustředění na sebe;

* chuť se někam schoulit, když s vašimi dětmi jedná známými zraňujícími způsoby;

* znechucení, že je tento seznam tak dlouhý.


Tento seznam by mohl pokračovat, ale ukazuje na jednu základní pravdu: Náš vztah s naší matkou v minulosti nebo v přítomnosti nás nenechává tam, kde chceme být. Možná si přejete mít se svou matkou bližší vztah. A možná litujete, že vás lépe nepřipravila na další aspekty života.

Kvalita vašeho vztahu s matkou totiž neovlivňuje jen to, co se odehrává mezi ní a vámi, ale také se výrazně dotýká všech ostatních oblastí vašeho života. Od matky se neučíme jen to, jak budeme chápat důvěrné vztahy, jak budeme přistupovat k druhým a jak budeme respektovat jejich svébytnost, ale také to, jak nakládat s neúspěchem, obtížnými emocemi, očekáváním a ideály, zármutkem a ztrátami a mnoha dalšími složkami, které tvoří naše "emocionální IQ"1 - tedy tu část naší osobnosti, která má rozhodující vliv na to, zda budeme úspěšní v lásce a v práci. Stručně řečeno, náš emocionální vývoj do značné míry určují tyto dvě skutečnosti:


1. V jaké mateřské péči jsme vyrůstali.

2. Jak jsme na tuto mateřskou péči reagovali.





Martin

Martin zaparkoval u květinářství. Opět nadešel den, kdy bylo třeba koupit omluvnou kytici. Jeho manželka Alice včera večer plakala, když pro ně dva připravila večer o samotě bez dětí. Večeře proběhla dobře, a tak se těšila na večer, že si budou blízko a budou si spolu moci důvěrně a otevřeně povídat. Když se však Martinovi podívala do očí a zeptala se ho, jak vnímá jejich manželství a život celkově, něco se v něm zavřelo. Jako obvykle se mu nedostávalo slov a nedokázal překlenout emocionální propast, která byla mezi ním a jeho manželkou.

"Možná si ji prostě nezasloužím... muž má přece milovat svou ženu, tak proč po téhle blízkosti, která je pro ni tak důležitá, vůbec netoužím? Co to se mnou je?" říkal si, když vyklopil další bankovku za květiny. "Zmůžu se někdy na něco víc než na kytky?"

Na první pohled by se zdálo, že Martinovo dilema s problematikou mateřství moc nesouvisí. Věděl jen, že má problém se svou manželkou. Skutečnost je však taková, že Martinovo chování ve vztazích fungovalo přesně podle toho, jak to Bůh ustanovil: o vztazích se učíme od svých rodičů. Ve svém vztahu s matkou se Martin dozvěděl, že blízkost může být nebezpečná. Když měl například strach nebo mu někdo ublížil, jeho matku naplnila úzkost a obskakovala ho, až si připadal udušený. Takže kdykoli se k němu jeho manželka emocionálně přiblížila, narostly v něm hradby a obrnil se proti přílišnému citovému zapojení. Ocitl se ve slepé uličce. Na jednu stranu nechtěl být odříznut od své manželky, ale zároveň jí nechtěl být ani blízko. Tak či onak jeho žena zůstávala s pocitem nenaplnění. Dokud se Martin nevypořádá se svými obavami z důvěrného vztahu, bude se tento vzorec neustále opakovat.

Martinův zápas ilustruje jednu ze základních myšlenek této knihy: Co jsme se naučili ve svém vztahu s matkou, hluboce ovlivňuje každou oblast našeho života v dospělosti.





Musí to tak být?

Tak jako Boží ustanovení, abychom se vzorce jednání s druhými učili od své matky, může nakonec v naší dospělosti vyvolat zkázu, může jeho plán nápravy přinést změnu a růst.





David

Když byl David ještě svobodný, všiml si ve svých vztazích určitých vzorců chování (jaké se projevovaly v Martinově vztahu k jeho manželce): Nikdy nedokázal udržet dlouhodobý, důvěrný vztah. Pokaždé, když se přiblížil k ženě, která se mu zamlouvala, a dokonce uvažoval o manželství s ní, nakonec ze vztahu s ní bezdůvodně vycouval, přičemž si stěžoval, že je "příliš náročná", "příliš vážná", nebo naopak "málo vážná" a tak podobně. Celá léta si říkal, že prostě ještě nenašel "tu pravou", až ho jeden jeho přítel upozornil na to, že by problém mohl být v něm.

Díky tomuto upozornění se David zapojil do jedné podpůrné skupiny, která se zabývala otázkami blízkých vztahů a důvěry. Nejdřív to pro něho bylo těžké, protože právě v těchto oblastech se cítil nejslabší. Když se však otevřel důsledné péči a konfrontaci ze strany členů této skupiny, něco se v něm začalo měnit. Protože mu ukazovali jeho zodpovědnost za jeho obavy a deficity, a zároveň mu dávali to, co nedostal od své matky, zpozoroval, že už se blízkým vztahům tolik nevyhýbá. Ve skutečnosti po nich dokonce začal toužit a jeho dlouhý seznam požadavků na partnerku se stal realističtějším.

David na této cestě růstu vytrval a nakonec našel "tu pravou". Ve skutečnosti se však "tím pravým" stal on, protože svým přátelům dovolil poskytovat mu "mateřskou péči", kterou potřeboval, a tak si osvojil vzorce jednání, které předtím neznal. Když se nám nedostane bezchybné mateřské péče, Bůh nám dá druhé, kteří vzniklé mezery zaplní. Může nahradit naši dřívější zkušenost a buď staví na tom, co naše matka udělala dobrého, nebo nám poskytuje ty základní nezbytnosti, které naší matce možná chyběly.





Dvě závažné věci


Mnozí lidé se ve svém trápení mylně domnívají, že skutečným problémem je jejich matka. Mnohé moderní populární psychologické přístupy propagují následující:


* obviňování rodičů ze všech klientových problémů;

* soustředění se pouze na dolování "bolesti z minulosti" a na snahu "dostat tu bolest ven", přičemž se vychází z předpokladu, že psychické uvolnění léčí;

* identifikace klienta jako oběti a vyjadřování soucitu nad tím, jakou měl klient špatnou matku;

* omlouvání špatného chování, nedostatečných výkonů a selhání v lásce či práci tím, co klient nedostal od své matky;

* povzbuzování klienta, aby žil víc v minulosti než v přítomnosti;

* uspořádání setkání s matkou, přičemž se předpokládá, že smíření s matkou nebo dosažení toho, že se matka přihlásí k tomu, jak byla špatná, nakonec zacelí trhlinu v klientově srdci.

Toto uvažování se zaměřuje na matku minulosti, a nikoli na proces mateřství v přítomnosti. Jeho zastánci se domnívají, že řešení vzejde z obviňování rodičů, snaží se svalit na ně zodpovědnost nebo neustále zpracovávají minulé události, čímž však jejich pozornosti uniká nezbytná změna charakteru, která vede ke skutečnému uzdravení.

Přestože se domníváme, že vyřešení vztahu s matkou je v procesu růstu velice důležité, nestačí to. Je třeba se zaměřit i na proces mateřství v přítomnosti.

Proto se v této knize budeme věnovat dvěma závažným věcem: vašemu vztahu s matkou a samotnému procesu mateřství. Podívejme se teď krátce na obojí.





Vaše matka

Když mluvíme o "vypořádání se s minulostí", nevyzýváme k "návratu do minulosti". Nemůžeme se vrátit do roku 1950, 1960, 1970 ani do včerejšího dne, abychom si tam vyřešili vztah s matkou. Přesto si tento vztah vyřešit můžeme, protože ať se vám to líbí nebo ne, denodenně s vámi žije dál.

Každý den jsou ve hře dva důležité faktory, které pramení z nevyřešených aspektů našeho vztahu s matkou. První souvisí s tím, co vůči své matce cítíme, s tím, čím nás kdy zranila, a s našimi potřebami, které nenaplnila. Ten druhý představuje hybné síly a vzorce našeho jednání s druhými, které jsme si osvojili ve svém vztahu s matkou. První faktor se zabývá tím, jak dnes vnímáme minulost, druhý faktor se týká toho, jak opakujeme vzorce z minulosti.





Zbylé pocity

Podívejme se na první faktor - na pocity, které máme vůči své matce.





Robert a Marie

Robert a Marie se chystali na výlet. Marie balila a Robert připravoval auto, když tu si Marie vzpomněla, že by se měl u auta vyměnit olej. Přišla do garáže. "Robe, nechal jsi vyměnit olej?" zeptala se. Možná si vzpomněl a už to zařídil.

"Mohla bys mě laskavě přestat kontrolovat?" zvýšil na ni hlas. "To si myslíš, že jsem idiot? Samozřejmě jsem ho nechal vyměnit. Říkal jsem ti, že se o auto postarám, a ty nikdy nevěříš ničemu, co ti řeknu." Díval se na ni s takovým pohrdáním a nenávistí, že jí přeběhl mráz po zádech. Marie, která neměla tušení, co dělat, když Robert reagoval tímto způsobem, odešla do svého pokoje a tam se rozplakala.

Marie položila nevinnou otázku. Robert však reagoval, jako by si myslela, že je idiot, a byl připraven bojovat a bránit se před ní.

Proč? Robert vyrůstal s matkou, která se od Marie hodně lišila. Robertova matka byla panovačná a manipulující žena, která Robertovi nedůvěřovala, že něco může udělat samostatně, a ani mu nevěřila, když jí řekl, že své úkoly splnil. Vyrůstal ve snaze uspokojit ji a zároveň na ni měl vztek.

Jedním z důvodů, proč se Robert do Marie vůbec zamiloval, bylo to, že se od jeho matky tak lišila. Na svou matku při tom sice vůbec vědomě nemyslel, ale přitahovala ho Mariina vřelost a to, že nebyla panovačná. Cítil k ní blízký vztah téměř od prvního okamžiku, kdy se setkali. Byla ženou jeho snů.

Postupem času se jejich vztah přirozeně prohluboval - a pak se vynořily problémy. Robert začal ztrácet svou vřelost a něhu vůči Marii a místo toho začal pociťovat narůstající vztek, který ústil ve výbuchy hněvu, jako byl ten, jenž jsme právě uvedli.

Smutné na tom bylo, že se Marie nezměnila. Byla stále stejně vřelým a nemanipulujícím člověkem, jehož miloval.

Co se stalo? S tím, jak narůstala Robertova náklonnost k jeho ženě, začaly se vynořovat jeho nevyřešené pocity týkající se jeho matky a zasahovat do toho, jak vnímal Marii. Jeho hněv vůči jeho matce a jeho pocity, že ho matka ovládá, že mu nedůvěřuje a že nad ním panuje, se přesunuly na Marii. Vnímal Marii jako nepřítele, tak jako předtím vnímal svou matku. Ve skutečnosti už kvůli svým pocitům vůči své matce nemohl vidět v Marii tu ženu, jíž byla. V podstatě začal Marii vnímat tak, jako by byla jeho matkou.

Psychologové tento jevu označují jako "přesunutí". Máme tendenci směrovat na lidi v naší přítomnosti pocity, které by ve skutečnosti měly být namířeny na lidi, s nimiž jsme se setkávali v minulosti. Funguje tu stará zásada, že "popálený pes se bojí ohně". Když nám někdo ublíží a my v sobě nezpracujeme pocity, které v nás toto zranění vyvolalo, bude to zkreslovat naše vztahy v budoucnosti, které se budou podobat tomu, v němž jsme byli zraněni. Pokud máme nevyřešené pocity vůči své skutečné matce, je třeba, abychom se tímto vztahem zabývali a vypořádali se s ním.

Bible tomuto procesu říká odpuštění. Odpuštění znamená poctivě se na problémy ve vztahu podívat, postavit se jim tváří v tvář, přestat trvat na satisfakci a oplakat své ztráty. Osvobozuje nás od naší minulosti. Pojmenujeme, v čem se stala chyba, podíváme se na to, prožijeme pocity, které to v nás vyvolává, a necháme je odejít. Cílem je dostat se do bodu, kdy budeme "se svou matkou hotovi" a připraveni vidět lidi takové, jací jsou.





Vzorce chování ve vztazích

Druhá otázka, která se týká naší matky, souvisí s tím, jak chápeme dynamiku a vzorce chování ve vztazích, které jsme si osvojili ve svém vztahu s matkou. Vraťme se na chvíli k Martinovi. Ve svém vztahu s matkou si osvojil určité vzorce chování, které teď projevoval vůči své manželce. Tyto vzorce chování ve vztazích, označované jako dynamika chování, jsou jako mapy rozložené v naší hlavě; určují, jak budeme postupovat v různých vztazích. Martinova mapa blízkosti fungovala takto: Když se k němu někdo víc přiblížil, dostal strach, že ho to udusí a přemůže a že ztratí sám sebe. Aby znovu získal svůj prostor, o kterém se domníval, že mu ho jeho manželka (podobně jako jeho matka před ní) chce vzít, stáhl se do sebe.

Martin žije ve svých vztazích podle vzorce chování, který mu je vlastní, a dokud ho nezmění, bude se dál "držet tradic [svých] předků". Bible nám říká, že opakujeme nezdravé vzorce chování ve vztazích, dokud za ně nepřevezmeme zodpovědnost a nevypořádáme se s nimi (viz Mk 7,8-9). Martin potřebuje lepší vhled do vzorců chování, které si osvojil ve svém vztahu s matkou, aby se od nich mohl odvrátit a začít si vytvářet zdravější přístup ke své manželce.

Je třeba, abychom se podívali na vzorce chování, které jsme se naučili ve svém vztahu s matkou. Vzorce vyhýbání se, nadvlády, povolnosti, dominování, pasivity, agresivity a přílišného vlivu, nedůvěry a celá řada dalších se v našem myšlení mohou pevně uhnízdit. Byli jsme stvořeni tak, abychom tyto vzorce přejímali a žili podle nich. To je obsahem rodičovství. Vstřebáváme způsoby svých rodičů a pak podle nich žijeme.

Je tedy naším údělem obtížné vzorce jednání, které jsme si osvojili, opakovat, dokud si je neuvědomíme a nezměníme je. Náš vztah s matkou proto potřebuje víc než odpuštění: Potřebujeme si uvědomit dynamiku a vzorce svého chování a nahradit je užitečnějšími.





Proces mateřství


Denisa

Denisa byla pracovitá matka dvou dětí, které velice milovala. Jak už to však často bývá, její děti byly nepořádné. Všude nechávaly své hračky a celkově vytvářely chaos. Když k tomu docházelo, Denisa byla stále podrážděnější, až nakonec skrz zaťaté zuby zakřičela: "Dejte si ty hračky pryč." Ve strachu před jejími výbuchy děti začaly projevovat známky úzkosti. Kdykoli na ně zakřičela nebo jim zprudka odpověděla, připadala si jako "hrozná matka" a zaplavovaly ji pocity viny.

Denisa o svém problému začala mluvit se svou dobrou kamarádkou Anitou; bylo to poprvé, co se kdy nějaké své přítelkyni svěřila se svým nedostatkem. Anita reagovala citlivě a s pochopením, a tak si Denisa začala připouštět i další své chyby.

Časem si Denisa začala všímat rozdílu mezi Anitou a některými dalšími ženami, s nimiž se stýkala. Ty druhé ženy mluvily o tom, jak se jim báječně žije, o svých úspěšných dětech a svém neuvěřitelném duchovním růstu. Na povídání o úspěších nebylo nic špatného, ale tyto ženy nikdy nemluvily o prohrách. Anita uměla přijímat nejen dobré věci, které Denisa prožívala, ale také její těžkosti.

Denisa se začala měnit. Když s Anitou mluvila o všech stránkách svého života - dobrých i špatných - stávala se uvolněnějším člověkem. Maličkosti, které neměla úplně "v pořádku", už ji tolik netrápily. A zjistila, že ji tolik netrápí ani to, co dělají její děti. Zjistila, že k nim s jejich nedokonalostmi dokáže přistupovat zcela novým způsobem. Anitino přijetí se přeneslo i na její mateřství.

Co se zde stalo? Denisa byla znovu uvedena do procesu mateřství. Anita jí poskytla pochopení a umožnila jí "vstřebávání pocitů", /vstřebávání pocitů (v originále containment) je odborný termín z oblasti analytické psychologie. Více na str 52-55/ základní aspekt mateřství, jehož se Denise od její matky nikdy nedostalo. Abychom mohli přijmout sami sebe - sami sebe se vším všudy - potřebujeme někoho, s kým můžeme být sami sebou. Potřebujeme přijetí a pochopení, aby naše pocity mohly být vstřebány a všechny části našeho nitra sjednoceny. Dobrá matka to dělá. Naslouchá svému dítěti, přijímá, co je negativní, vstřebává to a pomáhá mu, aby ho to nezkrušilo. Přijímá nedokonalosti svého dítěte. Dítě do své osobnosti vstřebává její útěchu a také se přestává trápit svými nedostatky. Mateřský proces přijetí sjednocuje osobnost dítěte.

Některým lidem se však tohoto přijetí a pochopení od jejich matky nedostává. Prožívají mateřství "nespokojené s jejich nedostatky", jaké dříve Denisa poskytovala svým dětem. Tento typ mateřství přijímala od své matky a jiný neznala. Její matka k ní nepřistupovala s empatií a pochopením, a tak tento přístup nemohla uplatňovat vůči sobě ani vůči svým dětem, protože si ho neměla kde osvojit.

Bůh do procesu dospívání vložil několik složek, které dítěti poskytuje "dobrá matka". Naším cílem tu je ukázat vám, že jste možná od své matky nedostali všechno, co jste potřebovali, a že váš život může dobře fungovat jen tehdy, když vám chybějící složky poskytne někdo jiný. Právě to udělala Anita pro Denisu; dala jí to, co jí nezajistila její matka. Právě to každý den dělají přátelé jeden pro druhého. A právě tomu se říká znovuuvedení do procesu mateřství.


Nestačí tedy vyřešit problémy, které jsme s někým měli v minulosti, jak jsme o tom mluvili výše; potřebujeme také dostat od druhých to, co jsme od své matky nedostali v plné míře.

/Ve zbývajících částech této knihy budeme hovořit o hlavních aspektech procesu mateřství, abyste mohli pochopit, proč některé oblasti vašich vztahů a práce nefungují a co potřebujete k tomu, aby se to změnilo. Tak jako Denisa poznala, že jí chybí empatie, a byla skrze Anitu znovu uvedena do tohoto aspektu mateřské péče, můžete i vy zjistit, čeho se vám nedostává./





Reakce na mateřskou péči

Vzpomeňte si na dva faktory, o nichž jsme si řekli, že určují, kým jsme jako lidé: (1) jaké mateřské péče se nám dostalo - od naší vlastní matky i v dalších našich významných vztazích od té doby - a (2) jak na tuto mateřskou péči reagujeme.

Pokud jsme byli vystaveni negativnímu mateřství, můžeme si utvořit vzorec nedůvěry k druhým lidem a setrvat v něm do konce života. Budeme skrývat své potřeby a slabá místa. Staneme se bojovnými a agresivními. Abychom ukázali, že nás nikdo nemůže ovládat, ovládáme druhé. A tento seznam může pokračovat. Podobně jako Robert ve výše uvedeném příběhu reagujeme na mateřství obrannými a reaktivními způsoby, což nám, podobně jako Robertovi, brání získat, co potřebujeme, takže naše problémy přetrvávají.

Denise se od její matky nedostalo přijetí, které potřebovala. Proto si i ona vytvořila takový vzorec chování, kdy se vyhýbala přijetí, které se jí později v životě nabízelo. Druzí, ještě před Anitou, by jí byli naslouchali a přijali by ji. Byla však v zajetí své snahy o dokonalost, takže na dobrou mateřskou péči, která ji neustále obklopovala, nereagovala.

Denisino odmítnutí dobrého mateřství je opakem toho, co Bible označuje jako přijímání světla. Projevy světla, jako například upřímnost, zranitelnost, důvěra, zodpovědnost, přijetí, odpuštění - jsou kolem nás neustále. Na nás je otevřít se jim a reagovat na ně.





Naše výchozí předpoklady

V této knize vycházíme ze tří základních předpokladů:

1) Prvním z nich je ten, že neexistuje nic takového jako "dobré dítě" a "špatná matka". V některých psychologických a poradenských směrech se podporuje "pranýřování rodičů"; za všechno negativní může jeden z rodičů či oba dva. Matky opravdu nejsou ve všem takové, jak by bylo třeba. Některé takové nejsou téměř v ničem, zatímco jiné odvádějí celkem dobrou práci a jen některé věci je třeba doplnit nebo napravit. I děti však mají své defenzivní a nevhodné reakce a v dospělosti v těchto nevhodných vzorcích často pokračují. Proto je třeba, aby dospělé děti převzaly značný díl zodpovědnosti.

Když začnete vnímat a chápat chybějící prvky v mateřství, jehož se vám dostalo, vaším úkolem je oplakat je a matce odpustit, abyste tak mohli být uzdraveni z toho, co vaše matka neudělala správně. Když pak uvidíte a převezmete zodpovědnost za svůj díl problému, budete moci přijmout, co jste nedostali, získat vládu nad oblastmi svého života, kde se vám dosud nedařilo, a změnit je. V tomto dvojím procesu odpuštění a převzetí zodpovědnosti najdete zdroje neomezeného růstu.

2) Naším druhým výchozím předpokladem je to, že existují určité předem dané úkoly mateřské péče a reakcí na ni.

/Načrtneme zde univerzální a předvídatelný proces, jímž by ve vztahu se svou matkou měly projít všechny děti. Provedeme vás tímto procesem a pomůžeme vám pochopit, jak se týká vás, vaší minulosti s vaší matkou i vašeho nynějšího života. Začneme základními otázkami, jako je význam vytvoření citových pout, a dostaneme se až k odchodu od matky a přilnutí k manželskému partnerovi./

3) Naším třetím výchozím předpokladem je to, že při každém kroku v životě potřebujete lásku a meze. Potřebovali jste, aby vás vaše matka milovala, abyste se mohli naučit vytvářet vztahy s druhými, a aby vám stanovila určité meze, abyste se mohli naučit přebírat zodpovědnost sami za sebe. Pokud vám vaše matka lásku a meze neposkytovala nebo pokud vám dávala jen jedno, a nikoli druhé, bude třeba, abyste si našli způsob, jak si to, co vám chybí, doplnit.


Výpis všech kapitol z této knihy: A vůbec, co maminka

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Betlémské světlo

Betlémské světlo
(21.12.2017) Informace, rozvoz, mapa, historie, náměty, fotogalerie, kontakt. (odkaz na betlemskesvetlo.cz)

Vánoční dokreslovací knížka pro děti

(15.12.2017) Milí rodiče, učitelé, katecheté... připravili jsme pro vás a vaše děti dokreslovací pracovní listy s...

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha
(12.12.2017) Když naše modlitby narážejí jakoby na zavřené nebe….

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.