Smířit se sám se sebou znamená smířit se s ranami minulosti. Kdo se tomuto smíření vyhýbá, je odsouzen, aby předával jiným zranění, která sám utrpěl, nebo aby stále znovu zraňoval sám sebe. K tomuto usmíření je někdy třeba dlouhé doby. Především je to možné jen tehdy, připustíme-li příkoří a bolesti, které se z toho vyvinuly, prožijeme-li je ještě jednou, a pak se s nimi rozloučíme. Nemůžeme se smířit, když rány pouze odsouváme. Musíme se s nimi spřátelit. „políbit je“, dobře s nimi zacházet; pak se mohou proměnit ve zdroje nového života.

Každý terapeut a každý duchovní pastýř ví, jak dlouho to často trvá, než se poraněný člověk se svým příběhem smírně vypořádá. Ale když už je usmířen, přestanou působit všechny mechanismy sebeničení, člověk už není k sobě tvrdý, je schopen dívat se s láskou na sebe a svůj život a být k sobě dobrý. Mnozí se domnívají, že se už dávno se sebou vyrovnali. Ale pak se něčeho dopustí, něco se jim nepodaří, a hned pozorují, jak je těžké se s tím vyrovnat. „To přece nemůže být pravda. To se mi přece nesmi stát. Jsem beznadějný případ. Nikdy to nedokážu.“ A už zase nastává obviňování a sebeobžalovávání. Aby člověk reagoval milosrdně na svá pochybení, to vyžaduje dlouhá léta cvičení se v milosrdenství. Mně přitom pomáhá modlitba „Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou!“ Vnáším tuto modlitbu do svých pocitů odsouzení a zlosti na sebe, a pak cítím, jak se negativní pocity ponenáhlu mění.

Zakážeme-li si tyto pocity, nedostaneme se dál. Bylo by to zase tvrdé zacházení se sebou, které negativní pocity pouze přesouvá do jiné roviny, ale nezbaví je moci. Mně pomáhá, když s těmito myšlenkami mluvím, zadívám se na ně před Bohem, ptám se, co mi tím chce říci, nebo vložím do svých myšlenek a citů tu modlitbu k Pánu Ježíši. Obě ty cesty jsou mírné. A dost často pocítím, jak ve mně nastává klid a do srdce se vrací pokoj.

***

Se svolením převzato z knihy: Buď dobrý sám k sobě, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

Několik kapitol z této knihy naleznete zde