Chceme-li se zabývat vztahy, nutně narazíme na otázku mužské a ženské identity. Vzít na sebe zodpovědně závazek, jímž vstup do manželství bezpochyby je, může pouze člověk, který zná sám sebe a uvědomuje si, že se od svého partnera odlišuje v první řadě tím, že je opačného pohlaví.

Křesťanské pojetí muže a ženy

Je nám jasné, že toto naše tvrzení odporuje dnes módní teorii genderu, která se snaží prokázat, že maskulinitu a feminitu definuje v první řadě kultura. Tato ideologie tvrdí, že mohu myslet nezávisle na svém těle, na svém pohlaví. Křesťanská antropologie je s touto teorií v rozporu: hájí totiž myšlenku, že moje tělo je součástí mé osoby. Ve svém pojetí muže a ženy vychází z Písma svatého a opírá se především o texty z První knihy Mojžíšovy. V jejích prvních dvou kapitolách se líčí stvoření světa a zároveň se objasňuje, „proč“ a „pro co“ ho Bůh stvořil, tedy co ho ke stvoření muže a ženy vedlo a k jakému cíli muž a žena směřují.

Odlišnost umožňuje navázat vztah

Už od počátku jsme stvořeni jako dvě odlišné bytosti, muž a žena, a tak to má být. Ujišťujeme se o tom každý den: co mohu sdílet, co si vyměňovat, co dávat a co dostávat od někoho, kdo se mi ve všem podobá? Když ve druhém nacházím jen sebe sama, když je zrcadlem, v němž se odrážím, neexistuje nic, co bych mu mohl dát ani co bych od něj mohl dostat, nic, co bych už sám neměl. Navázat vztah je možné jen tam, kde je odlišnost.

Pro nás lidi mají vztahy zásadní důležitost. Ti z nás, kteří nějakou dobu žili sami, budou určitě souhlasit s tvrzením, že samota bez vztahů vytváří kolem člověka prázdnotu, která nemá daleko k prázdnotě smrti. Osamělý člověk směřuje ke smrti. Druhá kapitola První knihy Mojžíšovy se o tom vyjadřuje naprosto jednoznačně: „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomoc, která by byla jeho protějškem“ (Gn 2,18).

Eva není myšlena jako pomocnice v domácnosti!

Jakou pomocnici člověk potřebuje? Hebrejské slovo ezer, které je zde použito, označuje pomoc, kterou Bůh poskytuje člověku, jemuž hrozí nějaké smrtelné nebezpečí (tedy žádná pomocnice v domácnosti!). O Evě lze tedy prohlásit, že je to ona, kdo Adamovi v určitém slova smyslu dává život. „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla!“ volá Adam a je to poprvé, co v Bibli slyšíme jeho hlas (Gn 2,23).

Mluvit, říci „já“ může teprve tehdy, když vidí ženu, která se k němu hodí a kterou může oslovit „ty“. Jeho první slova vyjadřují úžas a okouzlení: vztah dává Adamovi život a zároveň ho naplňuje velkým štěstím.

Klíčová schopnost: přijmout druhého

Hlavním posláním ženy je přijmout a darovat život. Nezávisle na tom, zda to sama chce, nebo nechce, svědčí o tom samotné její tělo. Žena přijímá a dává život v biologickém smyslu slova, ale platí to i obecněji: žena rodí druhého člověka, aby se stal opravdu tím, kým je. Hlavní úkol ženy spočívá v tom pomoci druhému vydat ze sebe to nejlepší.

Joseph Ratzinger – současný papež Benedikt XVI. – napsal: „Mezi základní hodnoty spojené s konkrétním životem ženy patří to, co nazýváme ‘schopnost přijetí druhého’. Žena si uchovává hluboké vnímání toho, že to nejlepší v jejím životě je činnost směrovaná k podpoře života, k růstu a k ochraně druhých […]."