Velikonoce a náš "obyčejný" život

Na začátku popisu velikonočních událostí čteme o Ježíšově poslední večeři s jeho učedníky. Ježíš při ní bere do rukou chleba a víno a říká, že je to jeho tělo a krev, a dává jim je.

Bere obyčejný chleba, jak říkáme „plod země a lidské práce“, a tajemně ho prostupuje svou přítomností.  Toto jednoduché jídlo můžeme také vnímat jako symbol našeho života. Stejně jako chleba tak i náš život vzniká z toho, co jsme dostali a co následně svým přispěním nějak utváříme. A tento náš život chce prostoupit Ježíš. Chce vstoupit do všeho obyčejného, co žijeme a být v tom přítomen.

Mnozí se o Velikonocích nedostaneme do kostela. Možná nám bude chybět slavnostní bohoslužba, posvátný prostor, společenství. Ale i když to doma ani v našem srdci posvátně nevypadá, přesto nám Pán připomíná, že můžeme oslavit Velikonoce s Ním. Pokud mu dáváme svůj život, bere ho do rukou, vstupuje do toho prostého, co je naším každodenním chlebem, a proměňuje to svou přítomností.

Moc Boží lásky, která se v Ježíši vydala do krajnosti, se na nás může projevit navzdory tíze v nás i kolem nás. I v čase, kdy se můžeme cítit sami. Opřeme se o víru, že Bůh je s námi, chce se dotýkat našeho obyčejného života a skrze něj s námi prolnout.

Pane, přijď,
a proměň
obyčejný chléb mého života
svou přítomností.

(Inspirováno promluvou P. Josefa Prokeše)