Šťastná slabost, která mě obrátila k Bohu

Asi každý z nás touží po tom být milován takový, jaký je, se svými přednostmi i slabostmi. Bůh nám takovou lásku nabízí. Není však lehké jí uvěřit.

Někdy nás totiž například sráží na kolena naše vlastní slabost, kterou se snažíme zamaskovat a vytěsnit. Uvědomuji si ale, že když si dokážu své slabosti přiznat a nedělám se lepší, můj život je v tu chvíli  svobodnější a zároveň otevřenější pro Boží působení a odpuštění. Nikdo pro mě totiž nemá takové pochopení jako Bůh a nikdo není tak velkorysý jako on. Pokud mu umím nabídnout svoje chyby tak, jak přicházejí, a pokud se k němu nechci obrátit až tehdy, kdy si budu připadat dobrý a zasloužilý, moje spojení s Bohem zůstane živé.

Někdy se mi ale vůbec nechce být slabým a chybujícím! Zdá se mi to nespravedlivé, nevýhodné, neprospěšné a neužitečné. Avšak když vidím Boží odpuštění a lásku, které se trochou pokory otevírám, jsem ochoten takový úděl přijmout. Někdy si pak říkám:

„Šťastná slabost,
která mě upozornila, že se mám vracet k Bohu,
která způsobila, že se od něj cítím přijatý.“

V takovémto postoji se mi lépe snášejí i těžkosti, které mě potkávají.

-redakčně upraveno-