Dva z nich se spěšně ubírali do vesnice zvané Emauzy. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. Jeden z nich ‒ jmenoval se Kleofáš ‒ mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Zeptal se jich: „A co se stalo?“ … Potom začal od Mojžíše, (probral dále) všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje… Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ (srov. Lk 24, 13 – 35)
Dva učedníci, kteří spěšně opouštějí Jeruzalém a směřují do Emauz, kráčejí pod tíhou hlubokého zklamání. Doufali v Krista, věřili, že právě on je tím, kdo vykoupí Izrael. Ale nyní je jejich víra otřesená – Ježíš zemřel na kříži, a s ním jako by skončily i všechny jejich naděje. Frustrace je žene pryč od místa bolesti, pryč od nepochopitelných událostí posledních dní.
A právě v této chvíli beznaděje se k nim Ježíš připojí. Nečiní to ovšem nápadně, neukáže se jim ihned ve své slávě, ale přichází jemně a citlivě. Začíná rozhovor otázkou: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Ježíšova otázka otevírá učedníkům prostor, aby se nebáli mluvit o svém smutku, bolesti a frustraci. Ježíš si je nejprve vyslechne. Dovolí jim, aby otevřeně vyjádřili své pochybnosti, svůj pocit opuštěnosti, ztracenosti, zmatek v srdci. Neodsuzuje jejich slabost, ale s velkou trpělivostí je nechává, aby nahlas vyslovili své zklamání.
Teprve potom, když se vyznali ze svých pochyb a smutků, jim začne Ježíš vykládat Boží slovo. Vysvětluje jim Písma způsobem, který postupně rozptyluje jejich beznaděj a obnovuje jejich víru. Slovo za slovem, krok za krokem jim ukazuje, jak právě ty události, které jim působily tolik bolesti, jsou ve skutečnosti součástí Božího plánu. Bolest se stává místem nového poznání Boha, místem, kde zklamání ustupuje naději.
I my dnes někdy prožíváme podobnou cestu. Každý z nás má zkušenost zklamání, bolesti či frustrace. A Ježíš nás, stejně jako ony učedníky, povzbuzuje: „Řekni mi, co tě bolí. Řekni mi, proč jsi smutný a co tě tíží. Mluv se mnou o všem, čeho se bojíš nebo co nechápeš.“ Ježíš je připraven trpělivě naslouchat, aby pak do našeho srdce mohl vložit slovo, které vše proměňuje.
Dovol mu, aby dnes kráčel po tvém boku, naslouchal tvým otázkám a poté i tobě otevřel oči pro nové pochopení. Možná i ty pak zakusíš, jak tvé srdce znovu plane nadějí, když zjistíš, že Kristus tě nikdy neopustil, ale jde s tebou právě teď – i když ho třeba hned nerozpoznáváš.
