Vyzrazené tajemství

Dobrý večer. Kdysi jsem člověku - kamarádovi, svěřila jedno veliké tajemství. Bylo to něco z mého života, velice intimního, soukromého, ale, bohužel zároveň, i dost ošklivého, nečestného, zkrátka jsem něco zlého provedla člověku, kterého jsem dříve milovala,a to ze msty, z velkého zoufalství a přestože jsem tehdy dobře věděla, že je to hřích, bylo to pořád silnější, než já, bohužel. Je mi jasné a žiju v přesvědčení, že se mi to v životě buď vrátí a nebo bude se mnou "zúčtováno" později. Později se však ale stalo to, že můj kamarád mého tajemství jednoho dne zneužil, bezdůvodně ho vyzradil, bylo to nečekané, zákeřné a podlé, přestože se kdysi velice dušoval a zapřísahával, že to určitě nikomu neřekne..., mě uvedl do velice trapné situace a do průšvihu, nechápu to, ale připouštím i přijímám možnost, že se mi tímto právě vše po zásluze vrátilo. Jenže nevím, jak se mám stavět ke zradě člověka, který mě takto zákeřně podvedl? Zdá se mi, že víru bere trošku více fanaticky (k víře se obrátil teprve nedávno) a svoji zradu si teď s úsměvem obhajuje, je přesvědčen, že udělal velké dobro, když vše mému bývalému příteli vyzradil, (ještě podotýkám, že tím vyzrazením stejně nic nezměnil, v ničem už to nemělo žádný smysl, k ničemu dobrému už neprospělo, ba právě naopak - spoustě lidem i ublížilo), přijde mi to od něj spíše jako "spáchané dobro" a nevím, i když už je pozdě, čím před ním argumentovat, že to, co udělal zrovna křesťanské není. Nebo je možné, že se mýlím? Můžete mi to, prosím, nějak připodobnit např. v desateru z bible? Děkuji.

Milá...,

děkujeme za důvěru a rád se k  Vaší otázce vyjádřím.

Podotýkám jen, že jsem schopen reagovat pouze na to, co jste napsala a možná neznám ještě mnohé další souvioslosti, které mohou být pro snahu o objektivní pohled důležité.

Nicméně na základě toho, co píšete, mám pro vás velmi jasnou a jednoznačnou odpověď:
V křesťanství platí jako jasná zásada, že jakákoliv milost - tedy věc víry - předpokládá nejprve přirozenost - tedy věci lidské slušnosti a férovosti.
Jestliže dotyčný člověk Vám na lidské rovině slíbil, že zachová tajemství, není možné v žádném případě porušení slibu omlouvat nějakými důvody nadpřirozenými. Zkrátka milost vždy předpokládá přijatou a respektovanou přirozenost.
To je taky způsob, jak bych já osobně i argumentoval (jestli to vůbec má smysl argumentovat...)

Přeji Vám a vyprošuji Boží blízkost a víru v to, že On se nemstí, On věci nevrací, On odpouští. A to i vše, za co se docela stydíme.

 

Kategorie otázky: Láska a vztahy, Vztahy, přátelství, kamarádství, Křesťanská etika, hřích