Úcta ke svatým

Bible hovoří o nezobrazení boha v jakékoli podobě a o víře pouze v něho a v žádného jiného. Proto mě velmi trápí, proč lidé potřebují mnoho svatých a neobracejí se na něho přímo. Dobře je mi známo, že ve středověku i v pozdějších obdobích až do dneška je prosíme o přímluvu. Všem svatým patří však nehynoucí úcta za činy, které vykonali.

Téma "svatí" není jednoduché. Úcta ke svatým zaznamenala mnoho přeměn a dodnes je pro mnoho upřímně věřících těžko stravitelným soustem.

Nejstarší a klíčový je význam tohoto slova v Písmu, kde mezi svaté patří všechen Boží lid (především žijící), lid Bohem vyvolený a vysvobozený z otroctví - "Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha" (Dt 7,6). V apoštolské době křesťané toto označení vztahovali na všechny členy své komunity - "Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milovaní a povoláni ke svatosti..." (Řím 1,7). Svatí jsou tedy ti, kdo jsou sice hříšníci, ale již v Kristu vykoupeni a svědčí o tom svým jednáním a vírou.

Časem se označení "svatý" přesunulo pouze na zemřelé, kteří žili křesťanským životem a nyní se radují s Kristem. Mezi nimi a živými existuje společenství.

V prvním tisíciletí o tom, kdo má být označován jako svatý, rozhodoval místní biskup, od 13. století dodnes se jedná o komplexní proces řízený kanonickým právem. (Možná to, že se o něčí svatosti rozhoduje takto "úředně", může být problém.) I toto mělo svůj důvod. Lidová zbožnost totiž vedla k přehánění úcty ke svatým. Mučedníci z doby pronásledování byli vnímáni jako znamení, jako ti, kdo mají účast na Ježíšově smrti.  Na výročí jejich smrti se konaly celonoční vigilie, u hrobu se budovaly svatyně a slavily se liturgie. Mučedníci nebyli postaveni Kristu na roveň, ale tvořili jednotu se všemi jeho následovníky. Podle vzoru římského patronátu se vytvořil i systém, kde se o svatých začalo uvažovat jako o nebeských patronech a vzrůstal i kult ikon. Roku 787 Druhý nicejský koncil ustanovil, že jedině Bohu přísluší oslava a klanění (lat. latreia) a svatým pouze vzdávání úcty (lat. duleia).

Druhý vatikánský koncil předložil ucelenou teologii o svatých a Marii, začlenil toto učení do své Konstituce o církvi  a do Konstituce o posváné liturgii.

Svatými jsou nazýváni ti, kdo již zemřeli a jsou skrze Krista u Boha. Termín zahrnuje všechny oficiálně kanonizované (svatořečené) svaté, ale zahrnuje potenciálně i všechny lidi dobré vůle. Společenství se svatými slouží k obohacení naší úcty a služby Bohu. Církev věří ve spojení svatých s Kristem a nám živým jsou svatí inspirací pro naši víru a následování. Můžeme je žádat o přímluvu (nikoli formou modlitby jako k Bohu, ale ve smyslu, aby se za nás přimlouvali).

Konstituce o posvátné liturgii se vyjadřuje jasně kristocentricky. Dny Páně (neděle) mají vždy přednost před svátky svatých, pokud připadnou na jeden den. Zdrojem a pramenem všech milostí zůstává Kristus.

Možná Vás napadlo, že jistě žilo a žije mnoho svatých, kteří se svého kanonizačního procesu nedočkali a ani nedočkají. Ano, veřejně známí jsou pouze jedni z mnohých, jsou jmenováni  pro nás živé jako příklad pro život z víry. Ale u Boha ten, kdo byl poslední, bude první... tedy ten, který není církví oficiálně prohlášen za svatého, jistě dojde u Boha své odměny.

K tématu doporučujeme: Úcta ke svatým

-ost-

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Modlitba