Neomylnost církve se vztahuje pouze na otázky víry a mravů

Církev katolická po dlouhá staletí vychovávala své členy v přesvědčení, že na nevěrné Židy padla krev Ježíše Krista a za tyto vrahy se modlila, aby JK uznali za Mesiáše. Po II. Vatikánském koncilu svůj názor změnila (tedy její vedení) a prosté katolíky, kteří rychle nepřevrátili své staré "zažrané" názory málem kriminalizuje. K této (ale i jiným) diskuzi je ale nutno položit otázku, jak je možné, že Duch sv. jednou církev vede k boji proti Židům, muslimům, protestantům a pak zase, aby se s nimi kamarádila.

Ještě zhruba před sto lety se v katolické církvi docela oficiálně šířily bludy o rituálních vraždách a v hagiografiích se uváděl dětský mučedník židokřesťan, kterého utýrala vlastní rodina aj. Nejsem znalec (a už vůbec teolog), ale pokud jde o působení Ducha svatého v církvi, dovoluji si (na základě dlouholetých zkušeností a svého selského rozumu) konstatovat smutnou skutečnost: Není vzácnou výjimkou, že soukromé názory a (hloupé) nápady bývají vydávány za zjevené pravdy. Někteří křesťané jsou pak božštější než Bůh (někdy to vypadá, jakoby chodili s P. Marií a !Duchem sv. na večeři). Děje se to dnes a dělo se to zajisté i dříve.

Je chyba, že páni biskupové přistupují (až na výjimky) k problému laxně, protože tyto jevy nejen poškozují církev v očích veřejnosti (což je konec konců jedno), ale ve své podstatě rozvracejí samotný Boží lid rouháním a modloslužbou (rouhání není ani tak neuctivé mluvení o Bohu, jako spíš zneužívání Boha a náboženství k vlastním cílům.
Děkuji za Vaši obětavou službu obdivuji a vážím si jí.

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Bohužel z něj jasně nevyplývá, nač se vlastně tážete a k čemu očekáváte reakci. Pokusím se tedy odpovědět.

Obecně je působení Ducha svatého v církvi spojováno s darem její neomylnosti jako celku ve věcech víry a mravů, které jsou ovšem vymezeny negativně, tj. jako nemožnost omylu v doktrinálních a morálních otázkách. Proto také vztah k židům není otázkou víry a o židech jako takových pochopitelně neexistuje žádné církevní dogma.

Druhá věc je pak působení Ducha svatého v lidském životě. Člověk s ním může spolupracovat, nebo také nemusí. Tj. i křesťané mohou učit leccos, ale odvolávat se přitom na Ducha svatého je na pováženou. Sem spadají i různá vyjádření církevních představitelů, která opravdu nemusí být vždy z Ducha svatého. Takže na konstatování v druhém odstavci je hodně pravdivého, snad s tím rozdílem, že ona nenávist k židům nebyla oficiálním učením církve.

Nicméně židé byli leckdy v podstatě synonymem nevíry v boží zaslíbení, jednalo se o poměrně běžný názor. To, že církev – a zde věřme, že opravdu za přispění Ducha svatého – dospěla ke korekci tohoto názoru (bezpochyby i na základě zkušenosti židovského národa za 2. světové války), pak může být svědectvím o tom, že Ježíšův příslib, že pošle Ducha pravdy, který učedníky uvede do veškeré pravdy, se pomalu naplňuje. Otázka, která za vztahem k židům stojí, je, zda zůstali či přestali být vyvoleným národem – a zde církev dochází k přesvědčení, že boží zaslíbení Izraeli nebyla zrušena. V tom je v zásadě celý rozdíl.

S pozdravem

Kategorie otázky: Dějiny církve, výhrady k církvi