Korunka k Božímu milosrdenství

Dobrý den,
mohli byste mi, prosím, vysvětlit část z této modlitby? Obětuji Ti Tělo a Krev, duši a Božství Tvého nejmilejšího syna a našeho Pána Ježíše Krista na odpuštění hříchů našich a hříchů celého světa.
Nerozumím, jak já mohu obětovat Bohu jeho Syna? Moc Vám děkuji za vysvětlení.

Vážená sestro v Kristu,

je dost pochopitelné, že Vás formulace z modlitby takzvané Korunky k Božímu Milosrdenství zaráží. Jde totiž o velmi radikální způsob vyjádření, na druhou stranu ovšem vyjádření, které je teologicky naprosto v pořádku.

Ona formulace nás totiž může přivést k uvažování nad tím, co vlastně můžeme Bohu obětovat/nabídnout, a když si ji dokážeme správně a dostatečně zodpovědět, uvidíme, že i tato radikální forma modlitby je ve skutečnosti přijatelná, je-li chápána správně.

V běžném slova smyslu jsme totiž zvyklí na to, že můžeme někomu něco dát nebo obětovat, je-li to naše. A tak tomu je (bez větších těžkostí) mezi námi lidmi. Když se však zamyslíme, co bychom v tomto smyslu mohli dát/obětovat Bohu, pak je to pouze náš hřích, neboť všechno ostatní máme od Něj, takže striktně viděno Mu můžeme všechno, co jsme od Něj dostali jako dar, pouze vracet.

A to také ČINÍME! Stačí si projít kupříkladu modlitby nad dary, jak je při liturgii pronáší jménem celého shromáždění předsedající (biskup, kněz). Například: "Dary, které přinášíme, Bože, máme od tebe, a přece je přijímáš jako projev naší oddané služby; posvěť je, ať se stanou naším pokrmem na cestě k věčné spáse. Skrze Krista, našeho Pána" (1. neděle adventní). Nebo: "Přijmi. Bože, tyto dary, které tvá církev klade na oltář; tys nám je dal a ty je také svou mocí proměníš, aby ve spojení s Kristovou obětí přinášely světu spásu. Skrze Krista, našeho Pána" (21. prosince).
Takových příkladů by bylo možno uvést celou řadu.

Bohu tedy můžeme dát/obětovat pouze to, co je jeho darem. Můžeme mu ale obětovat i jeho vlastního Syna? Ano, bezesporu! I o tom nás přesvědčují liturgické texty. Např.: "Proto na památku spasitelné smrti tvého Syna i jeho vzkříšení a nanebevstoupení a v očekávání jeho slavného příchodu přinášíme ti, Bože, toto díkůvzdání, tuto oběť živou a svatou. Shlédni na oběť své církve: vždyť je to oběť tvého Syna, a jeho obětí jsme byli s tebou usmířeni." (třetí eucharistická modlitba).

Můžeme-li totiž Bohu obětovat to, co je jeho darem, můžeme mu obětovat i jeho Syna, neboť nám jej dal, a to již ve Vtělení, ale zvláštním způsobem ve Velikonočním tajemství. To je podstatou naší oběti, kterou přinášíme v eucharistii a to je něco, co má být naším postojem i ve všedním životě.

Takže formulace z Korunky k Božímu milosrdenství je utvořena sice velmi radikálně, avšak teologicky správně. Kéž by nám právě tato malinko "provokující" formulace pomohla docenit milost, jíž se nám dostává, když můžeme Bohu dávat jeho vlastní dary jako něco, co je mu milé a co sám přijímá jako dar, i tehdy, když jde o dar tak veliký, jakým je Jeho Syn.

Pavel Vojtěch Kohut OCD.

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Modlitba