Extrém víry - kam až může zajít evangelizace?

Dobrý den,
viděl jsem ukázku z dokumentu o některých křesťanských skupinách http://www.csfd.cz/film/251596-jezis-je-normalni/videa/ a jsem z ní mírně řečeno rozladěn. Podle mne to vůbec není v pořádku a je to v rozporu s učením Ježíše i s dobrým svědomím. Ale třeba ne....
Kam až může jít víra a evangelizace? Platí i v otázkách víry pravidlo zlaté střední cesty nebo chci-li do božího království musí má víra být extrémní.
Spíše než jednoznačnou odpověď uvítám i zamyšlení nad tímto či odkazy, zda v Bibli se někde řeší i "viny" víry. Tzn. jak může víra ubližovat a na co si dát pozor. Myslím, že toto téma je na křesťanských serverech opomíjeno.
Děkuji

Mily ...
díky za podnětný dotaz, ke kterému by skutečně stálo za to udělat kvalitní diskuzi. Já se zde pokusím stručně komentovat, co k tomu říká církev, a to bez nároku na vyčerpání tématu.

Při hledání vyvážené odpovědi se podívejme do současných dokumentů katolické církve, které jsou opřeny na jednu stranu o bibli jako celek a na druhou stranu o zkušenost života Božího lidu uprostřed světa. Jedním z nejdůležitějších principů, který v katolických instrukcích pro evangelizaci a výchovu ve víře (např. Všeobecné direktorium pro katechizaci z roku 1997) najdeme, je princip dvojí věrnosti: Bohu a člověku. Víra a láska nás vede jednak k věrnosti k pravdě, kterou zjevil Bůh (o sobě, o člověku, o světě), a jednak k respektu ke konkrétnímu člověku s jeho důstojností a svobodou.

Zanedbání jedné z těchto "věrností" vede buď k převálcování a deformaci člověka nebo zas k omezenému pojetí Boha, který se pak stane bezvýznamným bůžkem v panteonu jiných božstev jako jsou požitek, sláva a moc. V bibli najdeme především případy nevěrnosti Bohu, kdežto v dějinách náboženství, zvláště pokud je čteme optikou dnešní citlivosti pro důstojnost lidské osoby a lidských práv, najdeme řadu případů zla ve jménu Boha a víry v něho.

Jsem přesvědčen, že i na počátku každého extrémního řešení je snaha vypořádat se s rozporem mezi dobrem a zlem a každému uvědomělému křesťanovi jde o překonání schizofrenie mezi vírou a životem. Jsme-li však postaveni před příliš jednoduché a zaručené řešení, mělo by nám to být podezřelé. Jednostrannosti jsou zavádějící a mohou se stát nebezpečnými a kontraproduktivními. Uvedené video je toho výstižnou ilustrací.

Dokáži si představit, že na evangelizaci tohoto typu mohou být v podstatě tři typy reakcí. Jednak typická reakce českého ateisty, který si v tom najde utvrzení svých předsudků o tom, že náboženství je škodlivé a křesťané jsou pomatenci nebo podvodníci, případně obojí. Jinou reakci bude mít zřejmě většina členů tradičních křesťanských církví, kteří se nad tím pohorší nebo i rozčílí. Najdou se však také jedinci, kteří tím budou v rámci svého existenciálního hledání duchovního zázemí zasaženi a dost podstatně jim to změní život.

Tento fenomén před nás staví celou řadu otázek nesnadných i pro odborníky: jak rozlišit, zda tu jedná skutečně Bůh, zda tu nejde o nepřípustnou manipulaci, zda celkové účinky těchto metod přivádějí člověka ke zdravému a zralému křesťanství, apod. Bible říká, že strom se pozná po ovoci. Ale dokážeme vždy spolehlivě poznat ovoce dobré a špatné? Dokážeme ve svém životě citlivě rozeznávat, co vede k pokoji, a tou cestou se také vydávat?

Abychom se dobrali aspoň nějakého závěru, navrhuji v konfrontaci s tímto fenoménem vsadit na střízlivou reflexi založenou na dosavadní osobní životní zkušenosti i na Boží pomoci. Nezapomeňme do kritiky zahrnout i sebe a v moudrosti se poučit se z horlivosti i chyb druhých. Nakonec nade všechno mějme lásku a svěřujme se navzájem Bohu v modlitbě. On je větší než naše nedokonalosti.

Kategorie otázky: Evangelizace