Chceme nechat pokřtít své dítě, ale...

Mám 3 leté dítě a chtěla jsem ho nechat pokřtít. Já i otec jsme pokřtěni, ale nechodíme pravidelně do kostela a nejsme sezdáni. Bylo nám sděleno, že pokud nebudeme chodit alespoň rok pravidelně do kostela, že nám dítě nepokřtí. Kmotr je také pokřtěný.
Má na to duchovní právo nebo se můžeme bránit? Děkuji za odpověd je to pro mě velice důležité.

Tvůj dotaz se spíše na přátelské popovídání o smyslu křtu, o křesťanství a víře vůbec, o tradicích, o smyslu nedělních bohoslužeb, o různorodém smýšlení v otázce křtu dětí apod. Proto následující řádky, kterými se ti pokusím odpovědět, budou mít zcela jistě své limity. Poprosil bych tě o pochopení a shovívavost.

Křest je viditelným znamením neviditelné milosti Boží. Nejen že poutá toho človíčka k sobě, ale křtem se stává křesťanem. Vy ho křtem uvedete do velmi husté sítě vztahů s ostatními křesťany. Jednoduchými slovy ho přihlásíte ke společenství konkrétních lidí. V tomto společenství bude mít nejen svá práva, ale i povinnosti.

Církev říká, že „rodiče dokončují křest dítěte“. A to právě v tom, že jej uvádějí do společenství křesťanů, že jej učí poznávat Boží tvář a působení – nejen v srdci, vnitřně, ale i prostřednictvím služby ve společenství církve. Tato škola je na prvním místě školou života. Dítě přijímá základní principy intuitivně, tak jak odkouká od vás. Jestliže budeš například na svého druha vulgární, pak zakazovat svému dítěti sprostá slova je na hlavu postavené. To byl samozřejmě jen příklad. Jak se chceš upřímně zavázat ke křesťanské výchově svého dítěte, když ji sama nežiješ, nerespektuješ a možná, že ani neznáš? Promiň, jsou to silná slova, ale upřímná.

Já osobně nevyčítám svým rodičům, že mne nedali pokřtít jako dítě. Byli upřímní. Kromě toho, že se to v době mého dětství nenosilo, mi také nemohli dát to, co sami neměli – víru. Snažili se ze mě ale vychovat dobrého člověka. Když jsem ve svých patnácti letech uvěřil, nebránili mi, ba dokonce mne podpořili. Křest dětí není povinný. Když se setkávám s rodiči toužícími pokřtít dítě, říkám jim: „Zplodit dítě je většinou velmi jednoduché a je to většinou pěkné, ale vychovat z něho dobrého člověka je mnohem horší. Nechat své dítě pokřtít je jednoduché a je to velká radost, spousta fotek, slavnostní nálada, rodová slavnost, ale vychovat z něho křesťana je mnohem těžší.“

Mluví o tom i Katechismus:
Aby se mohla křestní milost rozvíjet, je důležitá pomoc rodičů. Je to také úkol kmotra nebo kmotry, kteří mají být dobrými věřícími, schopnými a ochotnými být oporou nově pokřtěnému, dítěti nebo dospělému, na jeho cestě křesťanského života. Jejich úkol je opravdovou církevní službou (“officium“). Celé společenství církve má účast na odpovědnosti za rozvoj a uchování milosti, přijaté při křtu. (KKC 1255)

Nechtěj žít jen naslepo podle nějaké tradice. Možná, že nyní vidíš, že nechat pokřtít dítě je pouze začátek, v žádném případě vrchol nebo izolovaná záležitost. Nediv se knězi, který tě odmítl. Možná, že si velmi dobře uvědomuje tuto zodpovědnost. Jeho podmínky jsou adekvátní a pochopitelné. Je na vás náročný. Nejsou všichni stejní. Ale nespokojujte se s průměrností. Jak se píše v Bibli: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ (Zj 3, 15-16)

Kategorie otázky: Křest dětí