Vedu tě cestou, kterou máš jít. (Iz 48,17) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Anselm Grün

Sebepřijetí

z knihy Umění stárnout , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Příjemnou chuť v sobě najde jen takový člověk, který se bezpodmínečně přijímá a staví se sám k sobě kladně. Mnoho starých lidí si stěžuje, že v životě přišli zkrátka a museli mnoho vytrpět. Jsou plni obviňování a výčitek. Mají pocit, že byli neustále přehlíženi a nic neznamenají. Protože v jejich životě zůstává tolik nezdravého, nejsou schopni přijmout sami sebe a svůj život – svůj život jako celek. Nedokážou často přijmout ani svoje stáří a rádi by byli středem pozornosti jako zamlada.

Jeden profesor mi vyprávěl, jak pro něj bylo obtížné smířit se s tím, že ho najednou nikdo nezve na přednášky a do rozhlasu. Měl dojem, že na něj všichni zapomněli. Přitom cítil, že právě teď má na základě svých zkušeností ještě světu mnoho co říct. Nikdo ho však nechtěl poslouchat, což ho velmi zraňovalo.

Není jednoduché tuto ztrátu zájmu okolí přijmout, zvolit si v procesu stárnutí nové priority a uvažovat, jak žít bez tohoto zájmu, a přesto mít v sobě pokoj. Ve Starém zákoně máme v žalmu 71 dochovánu modlitbu starého člověka. Ukazuje nám, jak lze dosáhnout sebepřijetí. Její autor nezavírá oči ani před negativními skutečnostmi ve svém životě: „Dals mi prožít mnoho zlých útrap,“ modlí se. Hovoří o nepřátelích, kteří na něj číhají a mluví proti němu, vysmívají se mu, že ho Bůh opustil. Říkají: „Už ho nikdo nezachrání.“ Jeho život je zbytečný. Žalmista však i přesto zůstává pevně přimknutý k Hospodinu.

„Vždyť tys má naděje, Pane,
má důvěra od mého mládí, Hospodine!
V tobě jsem měl oporu od matčina lůna,
od klína mé matky byls mým ochráncem,
v tebe jsem vždy doufal“ (Žl 71,5-6).

Žalmista přemýšlí o svém životě. Nezastavuje se však u osočování a porážek, nesoustředí se na zranění, která utrpěl. Spíše se snaží ve všem spoléhat na Boha. Tato důvěra, že Hospodin je ve všem s ním, je zdrojem jeho vnitřního pokoje. Místo aby odmítal svůj život, bědoval a stěžoval si na osud, neustále chválí Boha. Hovoří o svém životě pozitivně. Žít pro něj znamená zároveň chválit. Hovoří o svém životě pozitivně. Žít pro něj znamená zároveň chválit. Americký spisovatel Sinclair Lewis jednou řekl: „Chvála není nic jiného než zdraví přetvořené do slov.“ Chvála je zřejmě nejlepší způsob, jak přijmout sebe a svůj život. Benediktin a znalec Starého zákona N.Füglister hovoří o tom, že mnohdy nic neříkající obrat „rozžehnat se se životem“ může být v souvislosti s chválou tváří v tvář smrti naplněn zcela novým obsahem. Cituje na tomto místě rakouského publicistu Friedricha Heera:
„Rozžehnat se se životem, zemřít v pokoji může jen ten, kdo svému životu žehnal už dříve. Zhoubný strach ze smrti přichází, pokud nemilovaný život náhle stojí před námi s celou svou tíhou“

Ten, kdo je schopen vzdát chválu Bohu tváří v tvář smrti, žehná celému svému životu a staví se pozitivně ke všemu, co na tomto světě prožil. Může s požehnáním opustit vše dočasné a směřovat k Boží věčnosti.

Ve stáří se jasněji a jednoznačněji ukazuje, zda člověk sám sebe skutečně přijal. Mnozí nemají se sebepřijetím problémy, dokud jsou úspěšní, potřební, oblíbení a obklopeni zájmem. Jakmile si jich ale nikdo nevšímá, začínají si stěžovat a litovat se. Je zřejmé, že dosud sami sebe nepřijali. Vybudovali své postavení, a tím pádem i pocit vlastní hodnoty, na uznání druhých.

Ale ve svém stáří zvládneme přijmout sami sebe jen tehdy, pokud postavíme svůj život na nějaký bezpečnější základ, a tím základem je Bůh. Autor žalmu 71 je schopen sebepřijetí, protože vidí svůj život v Božím světle. Staří lidé však často hledí na svůj život jen skrze černé brýle. Vidí jen to, čeho se jim v životě nedostalo nebo nedostává právě teď. Často je tato neschopnost přijmout sebe sama způsobena tím, že člověk prožil nezdravý život. Nechal se svádět ke kdejakým iluzím a nikdy neřekl svému životu – takovému, jaký byl a je – bezpodmínečné ano. Svůj život vlastně propásl. Ve stáří je mu náhle bolestně jasné, že vlastně nikdy pořádně nežil, ale celou dobu se honil za všemožnými sny, zcela vzdálenými od reality.

Autor žalmu 71 naproti tomu nepřijímá jen svou minulost, ale říká ano i své současnosti: „Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy“ (Žl 71,17). Vědomě se nechával celý život vést Bohem a i dnes velebí Boha za jeho zázraky. Není upnutý na skutečnost svého stáří: nevšímá si úbytku svých sil, narůstající osamocenosti, toho, že přestává „být in“. Spíše se snaží vnímat, že i dnes Bůh koná zázraky. Pozoruje, jak Bůh v jeho životě jedná, a vypráví o tom. Je Božím zázrakem, že může každý den vstát, že může vidět a slyšet, cítit a mít chuť, něžně se dotýkat lidí a věcí. Vidí úžasné divy, které Bůh působí ve svém stvoření, zakouší krásu kultury a umění – v okouzlující hudbě či nádherném obrazu. Neignoruje své stáří, ale nehledí ale do budoucnosti s obavami. Spíše prosí Boha: „Ani v stáří a šedinách mě, Bože, neopouštěj.“

Pro mnoho starých lidí je budoucnost strašákem. Mají strach, že sejdou tak, že budou potřebovat péči druhých, a ve své bezmocnosti nebudou mít nikoho, kdo by se o ně postaral. Obávají se, že budou rodině na obtíž a budou muset jít do domova důchodců. Nebo se bojí, že jejich partner zemře jako první a oni se jen těžko budou vyrovnávat se svou samotou. Žalmista nezavírá oči před budoucností. Je ji ale schopen přijmout, protože k ní vzhlíží s jinou optikou. Je přesvědčen: „Opět mě vzkřísíš a znovu vyzdvihneš z hlubin země“ (Žl 71,20). To je paradoxní modlitba. Stařec ví, že zeslábne, jeho životní síla pomine a čekají ho nemoci a slabost.

A přesto je přesvědčen, že Bůh ho znovu oživí. Tady nejde o život, který je závislý na slabosti těla. Spíše je tu řeč o životě ducha, ve který stařec doufá a který od Boha očekává. I když čas od času dopadne tvrdě na zem, do temnot depresí a strachu z toho, že jednou nebude schopen sám o sobě rozhodovat a stane se nesvéprávným, přesto důvěřuje Bohu, že ho z těchto hlubin země vysvobodí, vytáhne z temné díry depresí a v jeho slabosti ho obdaří svou silou.

Nádherný text, který vyjadřuje víru, že i přes pokročilý věk v nás zůstane život a Bůh nám dá novou sílu, abychom dokázali sami sebe přijmout, čteme u proroka Izaiáše:

„Junáci zemdlí a unaví se, rekové klopýtají slabostí, ale ti, kteří doufají v Hospodina, nabývají sil, jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy“ (Iz 40,30n).
...
Naplněné stáří nepřijde jen tak samo od sebe. Musíme přijmout fakt, že to, co jsme doposud zpívali, říkali a dělali, ztratilo svůj půvab. Ale právě v tom se otevírá i šance. Poznáváme, že po tom všem, co jsme vykonali, nejsme vůbec nic – nebo jak by to nazval Ježíš: jsme jen neužiteční služebníci. „Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat“ (Lk 17,9). Na základě svého dřívějšího výkonu si nemůžeme nárokovat vůbec nic. Nemůžeme ani ustrnout a spokojit se s tím, co už je za námi. Stále znovu na sobě musíme pracovat, neboť i Bůh je ten, kdo neustále všechno tvoří nové. Také stárnutí si žádá ochotu pracovat na sobě a postavit svůj život na nových základech. Jedině tak bude úspěšné. M. Buber píše: „Stárnutí je nádherná věc, pokud člověk nezapomene, co znamená začínat. “Právě ztracená chuť toho, co už máme za sebou, nás přinutí začínat stále znovu – a právě proto zůstaneme živí.
...
Naplněného stáří lze dosáhnout jedině skrze žal: musím oželet vše, co mi bylo vzato. Jedině tak mohu v sobě snad objevit něco nového.
Svou minulost člověk už nikdy nepřivolá zpět. Musí na ni ale nějakým způsobem reagovat. Buď zatrpkne, nebo svůj život přijme. Může se soustředit na to, co v životě ztratil a čeho nedosáhl, nebo si může s vděčností připomínat vše, co během svého života obdržel a získal.

Všechno, na co vděčně vzpomínáme, nám zůstane. Nepřijdeme o to, i když někdy budeme cítit opak. Pokud s vděčností pohlížíme na svůj život a smiřujeme se s ním, pak se stáváme – i při vší naší nemohoucnosti a slabosti – požehnáním pro lidi ve svém okolí. Ukazujeme jim sami na sobě, že i přes nenaplněné touhy a rány
osudu může být život naplněný a „celistvý“. Smířit se ve stáří se sebou a svým životem není vůbec snadné. Friedrich E. von Gagern popisuje svou zkušenost stárnutí následovně:

„Čím jsem starší, tím víc mě tíží všechno to, co jsem neudělal, kde jsem selhal, zklamal sám sebe kvůli lenosti, tvrdosti srdce, touze po moci, egoismu. Blaze tomu, kdo věří v Boha, kterého může pokorně požádat: ‘Pane, odpusť mi!’“ (Gagern).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Anselm Grün

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(23. 12. 2019) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Adventní knižní tipy pro dětské i dospělé čtenáře

(5. 12. 2019) Nabízíme výběr několika titulů z různých nakladatelství, které mohou být inspirací při přípravě na blížící se…

Svatý Mikuláš (6. 12.)

Svatý Mikuláš (6. 12.)
(3. 12. 2019) Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u oblíbené Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz.

Prosincové číslo INu je na světě

Prosincové číslo INu je na světě
(1. 12. 2019) Za měsíc budou Vánoce. Všude je plno vánočních stromků, ozdob a světel, což nám připomíná, že i letos přijdou…

Advent

Advent
(28. 11. 2019) Advent: informace, význam, základní info, datum, roráty, výroba věnců, pro děti...

Co jsou to roráty?

Co jsou to roráty?
(28. 11. 2019) Prastaré adventní zpěvy, které se zpívají v brzkých ranních hodinách jen za svitu svící…