Pokus o stanovení kritérií pro klasifikaci hnutí v církvi

K usnadnění orientace v typech a zaměření skupin a hnutí

z knihy Nová hnutí v církvi , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří

Přes všechny snahy není snadné klasifikovat jednotlivá sdružení v církvi. K usnadnění orientace v typech a zaměření skupin a hnutí a ve snaze vyhnout se nic neříkajícímu všeobecnému úsudku i pitvání bezvýznamných projevů jejich života, nabízíme jakýsi soubor kritérií. Bude-li používán rozumně a obezřetně, může posloužit k objektivnímu posouzení.

Jednotlivé body zde uvádíme jako otázky.

Sociálně církevní prvky

1. Jde o společenské sdružení nebo o společenství církve? Hlavní jsou v něm základní hodnoty života církve nebo jde pouze o společenský "agregát" bez náboženského či církevního zaměření?

2. Jaký vztah má hnutí/skupina k lidské společnosti a k společenství církve? Volí si jedno z nich, jde svou vlastní cestou, rozhodně jim odpírá, snaží se je prokvasit, hledá v nich útočiště, utíká před nimi nebo jimi pohrdá?

3. Jak se projevuje případný protest? Je to individualistické odmítnutí společnosti? Beznadějná, a proto nesmyslná kapitulace před tíhou života? Sektářský postoj s projevy fanatismu? Instinktivní a iracionální útočiště v náboženské sféře? Touha potlačovat nedostatky a chyby? Nebo integristická snaha za každou cenu zachovat tradicionalistické postoje zděděné z minulosti?

4. Jak probíhá sdílení? Jako součinnost, bratrství, vzájemná zodpovědnost a prostor pro rozlišování?

5. Vládne tam tendence k absolutní jednotě (k jednolitosti a uniformitě) nebo se přijímá rozdílnost jednotlivých členů? Směřuje hnutí k příliš širokému poli působnosti s nedostatkem společných prvků (ztráta identity) nebo se snaží přibližovat ideální představě společenství? Jaký ideál má na mysli? Biblický, mnišský, ideál zakladatele, ideál života církve v období počátku hnutí nebo ideál ekumenický a mezináboženský?

6. Jakou úlohu má utopie? Je to hybná síla do budoucna, popud k zcela novému začátku, realistické proroctví pro konkrétní život, útěk do sféry nepochopitelného nebo výzva k apokalyptickým tendencím?

7. Jak se projevuje společný život (setkání, shromáždění, místa, pravidelnost setkání, povinnosti), vedoucí osobnosti (jejich postavení, způsob rozhodování o záležitostech hnutí, potřebné kvality, styl jednání, mocenské prostředky, co očekávají od vedoucích osobností řadoví členové) a jak se projevuje kolektivní zodpovědnost? Mají nějakou zodpovědnost řadoví členové? Jaké pravomoci má shromáždění všech členů? Uplatňuje se princip delegování? Nemanipulují vedoucí osobnosti ve jménu charismatického vyvolení životem a schopnostmi řadových členů?

8. Můžeme mluvit o společenství uzavřeném (sekta) nebo otevřeném (církev)? Nejde přímo o "nové náboženství" nebo "nový náboženský směr", který si z ostatních náboženství bere pouze to, co se mu hodí?

Specificky církevní prvky

1. Postavení Božího slova: Přijetí prostřednictvím zbožného naslouchání nebo důraz na jeho svobodné vnitřní přijetí? Společný údiv nad Božím slovem a úcta k němu nebo souhrn vhodných a zneužitelných výroků? Jaké prostředky se používají k interpretaci Božího slova: vědecká exegeze, existenciální interpretace, četba pro lid, promodlená četba (lectio divina)? Nepřistupuje se k Božímu slovu fundamentalisticky, autoritářsky, s přílišnými emocemi, sapienciálně, alegoricky? Jaké postavení má dogmatická tradice v četbě Písma svatého, zvláště co se týká kristologie a učení o Duchu svatém?

2. Vztah ke svátostem: Dá se pozorovat osobní svátostný život s použitím symbolů, textů a gest, jež odpovídají chápání skupiny? Nebo se hnutí pohybuje ve starých rituálních formách bez snahy vnést je do současné kultury (slavení Velikonoc, křest, svátost smíření)? Nejde pouze o striktně předepsaný rituál bez jakékoliv snahy přizpůsobit ho dnešnímu chápání? Jaký je vztah mezi laiky a kněžími v rámci slavení svátostí a jaké teoretické prvky tento vztah vykazuje?

3. Úloha a forma liturgie: Jde o okrajovou záležitost, je v ní tendence k mystice nebo k mystifikaci, osobní kompenzace, netíhne k protestantismu? Převažuje cit pro slavení církve "zde a nyní", v němž má své místo adorace a prosby? Nebo převládá ritualistická strnulost a falešným ekumenismem zakrývaný eklektismus? Jak se v liturgii odrážejí nekřesťanské liturgické tradice?

4. Pedagogický proces: Jak probíhá vstup do hnutí (skupiny): je postupný, má jednotlivé kroky, znamení, kontroly, v souladu s daným programem? Jak se z hnutí odchází? Vyloučením, útěkem, po vzájemném dialogu? Jaký význam má společné dědictví a kdo je obohacuje? Jaké se uplatňuje ověřování, rozvoj projektů a plánů, společné rozlišování celého společenství, a jak se to děje konkrétně? Za jakých okolností a jakými procedurami?

5. Vzájemné vztahy členů: jsou bratrské, vertikální, horizontální, uzavřené v rámci malých skupin, v rámci rozhodnutí představených, v linii poslušnosti? Projevuje se v této oblasti autoritářství, paternalismus, výlučnost některých vztahů nebo vylučování některých členů ze vzájemné komunikace?

6. Vztah tvořivosti a struktur: Převažuje spontánnost, mnohotvárnost, úcta k osobnímu bohatství, intuice? Nebo má přednost stálý řád, struktura podle přidělených úkolů, rutina, vše typické (i ve způsobu řeči), to, co bylo někým přikázáno a předepsáno? Existuje povinná četba (knihy, časopisy, pomůcky, letáčky nebo okružní listy)?

7. Vztah mezi malou a velkou církví: Skupina/hnutí se podílí na životě církve nebo žije v naprosté izolaci jako elitářský spolek? Udržuje si vědomí, že je jednou mezi mnoha komunitami, nebo směřuje k totalitě a výlučnosti ("my jsme jedinou správnou cestou!")?

Životní projevy

1. V jakém smyslu (teologickém, biblickém nebo sociologickém) se používá slovo charisma? Kdo má právo určovat jeho konkrétní podobu a vést hnutí k tomu, aby je uskutečňovalo? Snaží se hnutí získat uznání hierarchie, nebo ji chápe jako něco podřízeného vlastním zájmům? Odmítá ve jménu vlastního charismatu přizpůsobit styl a uspořádání svého života zájmům a potřebám církve?

2. Vztah ke světu: Stojí a bojuje zkoumané hnutí proti světu? Je uprostřed světa a vlévá do něj život? Nebo stojí před světem a táhne jej k budoucnosti? Nežije mimo svět, protože jej považuje za neobnovitelný? Jaké prostředky používá, když o tom mluví (slovník, gesta, symboly, přirovnání)?

3. Nakolik můžeme mluvit o živé a příkladné situaci a nakolik je hnutí/sdružení modelem, jímž se lze inspirovat (pro jeho dynamiku nebo proto, že směřuje k proselytismu)?

4. Jaký typ církve se z takového způsobu života může zrodit? Církev věnující se těm prvním, anebo církev blízká chudým a bezprizorným? Místní církev zakotvená v institucionální struktuře, anebo nezávislé (paralelní) společenství, které se snaží uchvátit vedoucí pozice v církvi? Sekta čistých (fanatická i v oblasti kultury), anebo církev jako lid oplývající lidovou zbožností? Církev, která si je vědoma jak své výlučnosti, tak spojení s ostatními společenstvími, anebo církev zcela jiná se svými teoretiky a areopagy?

Opravdová výzva

Odpovědět objektivně na tyto otázky není snadné. Navíc sondy nemohou vyčerpat veškeré problémy, ale chtějí nám pomoci zpracovat a zhodnotit současnou situaci z různých pohledů.

Církev je místem proroctví, proto ne všechno je hned evidentní. Tyto jevy (a jejich přehled) jsou výsledkem nejrůznějších podnětů vytvářeného světa. Jde o nová společenství, v nichž znovu získává sílu křesťanská zvěst (kérigma), rozvíjí se učení (didaché), odvaha svědčit (martyria) a trpělivost (hypomoé) proniknutá nadějí, že z této setby vzklíčí nový život.

Mnoho hnutí v současné církvi se nepokládá za "hnutí", ale chce být nazýváno živá církev; pozorujeme to u neokatechumenátního hnutí, charismatiků atd. Je nutné prozkoumat, nakolik je tato autoidentifikace s církví oprávněná. Často se tyto iniciativy projevují nikoli jako církev, ale jako členění církve nebo (což je horší) boj s církví založený na skálopevném přesvědčení jistých křesťanů o své stoprocentnosti: Protože se "scházejí ve společenství", považují se za mnohem víc, než skutečně jsou.

Na závěr připojuji zajímavé hodnocení teologa Dianicha: "Podle mě musí církev po II. vatikánském koncilu pracovat především na obnově celého těla věřících jako aktivního subjektu účastnícího se na misijním poslání ve světě, který nevěří v ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše. Proto je nutné vést pokřtěné věřící už od dětství ke svobodnému a osobnímu vyznání víry. Celý Boží lid pokračující v misijním poslání Ježíše Krista spočívá na této základní rovině, k níž není nutné nic přidávat. Stejně jako v minulosti různé řády a řeholní kongregace nebo v době nedávné sekulární instituty, skupiny a hnutí dneška nemají být iniciátory přeměny církve do nových forem a podob, nýbrž mají se spolu s jejími ostatními složkami snažit oživovat jednotlivá společenství věřících, aby se v nich církev mohla projevit prostřednictvím nekonečných darů Ducha svatého, jež ji oživují a v rámci jediné církve vedené Duchem svatým vytvářejí nejrůznější formy křesťanského života."