Proč musí člověk říkat svoje hříchy faráři?

Dobrý den,
chci se zeptat: jelikož hříchy může odpouštět jenom Bůh, nač je třeba církve jako prostředníka u zpovědi? Nestačí jednoduše, když člověk přizná upřímně své hříchy sám v modlitbě, aniž by to musel říkat faráři? Myslím, že otevřená zpověď v kostele může člověku bránit, aby byl upřímný, než když se zpovídá sám "soukromě". A navíc mi zpověď připadá příliš "pohodlná": lidé si mohou hřešit, jak chtějí, protože vědí, že u zpovědi se vše zase smyje.

Nestačí tedy, když vyznám své hříchy Bohu sama a beze svědků?

Když bych měl odpovědět pouze z pohledu principu, tak Vám dávám za pravdu. V principu Bohu v jeho lásce k nám stačí - a tak tomu učí i katolická církev - upřímná lítost v lidském nitru, která vyjadřuje zhrození se člověka nad zlem, které spáchal a kterým poškodil nebo dokonce zničil svůj vztah s Bohem.
Svátost smíření ve vztahu k Bohu tedy není k odpuštění provinění člověka absolutně nutná.
Nicméně jsou zde mnohé důvody, proč Církev vyzývá věřící k slavení této svátosti a možnost odpuštění bez svátosti smíření směřuje jen do extrémních situací, kdy kněz není na blízku.

A jsou to tyto závažné důvody:

1/ Službu odpuštění, která se děje skrze druhého člověka, po svém zmrtvýchvstání sám Ježíš jasně ukládá svým apoštolům. (J 20,23)

2/ Každé provinění i sebeskrytější je proviněním nejen proti Bohu ale i proti bratřím a sestrám, protože prostor daný svobodným rozhodnutím zlu je prostorem, jenž je nám všem společný a ve kterém celková atmosféra záleží významně na tom, zda ji jako jednotlivci svým chováním otevíráme zlu či dobru. Kněz je v daném případě tedy přítomen také jako zástupce společenství, které jsme svým hříchem zranili a které prosíme o odpuštění stejně jako prosíme Boha.

3/ Je všeobecnou velmi bolestnou zkušeností, že každý člověk umí sám sebe velmi dobře obelhávat a namlouvat si, že provinění má jinou hodnotu, než jakou je zatíženo ve skutečnosti. Možnost pojmenovat a nahlas svůj hřích vyslovit před druhými toto nebezpečí sebeklamu pomáhá významně zmenšit. (A může to být obelhávání se na obě strany - že mé provinění nic není nebo naopak, že je nesmyslně těžké).

4/ Především při závažnějších proviněních je nahlas vyslovené odpuštění velmi důležité, protože Zlému významně ztěžuje jednu z jeho taktik: otravovat člověku, který svého provinění opravdu litoval, neustálým zpochybňováním toho, že jeho lítost a pokání bylo dostatečně upřímné a že bylo Bohem přijato.

5/ Zkušenost odpuštění prožitá s druhým člověkem, radost z Božího milosrdenství, kterou je možno zakusit při skutečném slavení této svátosti (bohužel ale mnohdy zažíváme v našich kostelích paskvil pravé hodnoty této svátosti), je velkou motivací počítat nadále s Bohem ve svém životě.

Ta námitka, že je to lehčí hřešit, když člověk ví, že se může vyzpovídat, platí dle mého názoru pouze v případě, kdy člověk ztratil základní vnímání své víry jako vztahu k Bohu, který člověka zná, fandí mu a má zájem o něho a o jeho štěstí. V takovém případě je zpověď skutečně jen ponižující povinností, kterou je možné vnímat jako nutné zlo či automat na duchovní očistu. Pak se ale problém už netýká v první řadě zpovědi ale vůbec základů víry.

Kategorie otázky: Bůh, Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných