Ochromující strach, že se dost nepomodlím...

Zdravím Vás,

už delší dobu žiju v jisté situaci, se kterou si nevím rady. Bojím se ve své modlitbě něco změnit, vynechat, protože mám strach, že se kvůli tomu něco zlého stane... Jak se toho strachu zbavit?

Modlím se pravidelně každé ráno večer a několikrát během dne. Mám ale pocit, že často s tím, abych si jen jaksi "předobjednal" ochranu pro mé blízké atd. Na tom by asi nebylo nic špatného, ale tyto modlitby jsou prakticky jen přemíláním stále stejných věcí, ve kterých "nesmím" nic vynechat.

Například ráno se modlím často i kolem hodiny a stále to stejné (hlavně za moji rodinu), prostě jen abych zmínil vše, co "musím" a měl "klid na duši". Doslova "hučím" tyto prosby i několikrát za sebou v několika modlitbách denně, jakoby mě Pán neslyšel a abych dosáhl vnitřní jistoty. Pak jsou takovéto modlitby čím dál delší a delší a já do nich nepřicházím vůbec s upřímností. Jsem nepozorný a jediné, co vyhlížím, je konec modlitby, abych si mohl být jaksi jistý Boží ochranou... Nedokážu si modlitby už ani vážit, protože se i přes svou vnitřní nechuť modlím při každé "prkotině". Mám ale strach, že když to neudělám, tak se kvůli tomu něco zlého stane. Takto přisuzuji zlé věci, jenž se staly v mém okolí, tomu, že jsem to špatně v modlitbě zmínil, že jsem na to nekladl v modlitbě pořádný důraz. Proto mám stále a stále STRACH něco z modlitby vypustit...

Snažím se situaci řešit, dostat se z ní. Mým velkým cílem je modlit se upřímně, to co zrovna chci říct a BEZ STRACHU. Jenže pak zas přemýšlím o tom, jestli si tím jen nechci ulehčit život,  abych nemusel modlitbami "ztrácet" čas, netrávit tolik času na kolenou atd...

Z každé upřímné modlitby (kterých je dosud minimum) mám radost a cítím, že On je tu se mnou a byl bych moc rád kdybych se takto mohl modlit mnohem více.

Budu moc vděčný za Vaši odpověď.

Zdravím Tě,  N.,
je velice složité na Tvou otázku bezezbytku odpovědět. Rozumím určité vnitřní trýzni, kterou prožíváš.
Nejsem odborník, ale určitou zkušenost jsem již udělal. Tvůj popis Tvého rozpoložení mi připomíná obsedantně kompulzivní poruchu. Říkám, že nejsem odborník, ale jen mi to nějak připomíná jiný příběh, se kterým jsem se setkal. Nejedná se o nějakou hrůzu, jen by stálo za to navštívit nějakého psychologa.

Co bych k tomu dodal jako kněz?
Základní informace jsou ty, že:
1) Bůh je DOBRÝ!!! V 1. listě Janově se mluví to tom, že "láska nezná strach, láska strach vyhání a Bůh je Láska".

2) Bůh nelpí na formě. Ježíš říká, že "chce milosrdenství a ne oběti".

3) U modlitby platí že více je kvalita než kvantita. Někdy opravdu stačí být mlčky s Pánem a nechat jeho pracovat v nás, protože on nejlépe ví: "co potřebujeme ještě dříve, než ho prosíme". "On ví, co je v srdci člověka."

4) Je třeba brát Boha vážně. A to v tom smyslu, že když mi něco odpustí, tak se k tomu nevrací. Když mu něco svěřím, on to přijme a není třeba stále znovu a znovu se k tomu vracet. Je nezbytné Bohu důvěřovat, že je Bůh a ne rozmařilý, náladový, zapomnětlivý dědeček na obláčku.

To jsou jen takové první podněty k přehodnocení. Ale jak jsem psal v úvodu, bylo by dobré dát řeč s nějakým psychologem, protože by bylo škoda nechat běžet pomyslnou spirálu strachu a úzkosti do extrému. 
Bůh Ti, žehnej.

Kategorie otázky: Modlitba