Nevím, jak dál... Nerozumím své bolavé duši ani Bohu

Dobrý den. Já jsem nedávno uvěřila v Boha. Boží láska byla to nejkrásnější, co jsem v životě zažila. Dohání mě však moje bolavá minulost. Nejsem schopná blízkého láskyplného vztahu s mužem. Asi proto, že jsem v dětství zažila týrání od otce a lhostejnost od matky i sourozenců. Když mě má někdo hodně rád (platí to i obráceně), tak mě to hrozně vytáčí, panikařím a vztah ukončuji, abych se nezbláznila. Před Bohem "neuteču". Toužím po Něm neskutečně moc, ale během dne teď zažívám nesnesitelně silné bolesti duše, až se mi láska proměňuje ve zlost. Jsem z toho hrozně vyčerpaná, ale nedokážu už předstírat, že Bůh neexistuje. Pořád se Ho ptám, proč musím tak trpět. Ale Bůh v těchto situacích neodpovídá. Vždy se to stane tak rychle, ale asi si Jeho mlčení vyložím jako lhostejnost a proto Ho začnu vnímat jako tyrana. Jsem k Němu nespravedlivá a zlá, protože jednám zkratkovitě. Potom lituji, ale je mi ze sebe fakt odporně. Je to kolotoč nezvladatelných emocí, který chci zastavit, ale nevím jak. Nezvládám fungovat v běžném životě. Nerozumím své bolavé duši, ani Bohu. Připadám si jako v pasti. Proč se mi to děje? Co ode mě Bůh chce? Proč mi nedá nějaký návod? Proč mi toho tolik nakládá, když ví, že už nemůžu? Nedokážu na to mít nezaujatý náhled, proto prosím o názor i radu, co by mi mohlo pomoci. Mnohokrát děkuji

Dobrý den,

děkuji za Váš dotaz. To, co popisujete, nesouvisí s tím, že by Vás Bůh zkoušel nebo týral nebo na Vás nakládal víc, než můžete unést. Jen je Váš vztah s Bohem stále ovlivňován vztahem s rodiči a sourozenci.

Naše původní rodina nás velmi zasahuje. Když se narodíme, nevíme nic ani o sobě, ani o druhých. A své ,,názory‘‘ a životní ,,programy‘‘ si vytváříme podle toho, jak se k nám chovají naši nejbližší – především matka a otec. Pokud je jejich láska bezpodmínečná a péče laskavá a zároveň pevná, bezpečná a spolehlivá, je pro nás v životě snazší mít rádi sebe, druhé i Boha. Snáze v lásku druhých uvěříme, jsme schopni ji přijímat a také opětovat. Pokud to tak není, je někdy velmi těžké překonat nedůvěru, velkou obezřetnost, podezíravost, strach, úzkost…..ale zároveň touha po vztahu zůstává.

Všechno to, co se teď ve Vás děje, je velmi těžké. A není dobré to prožívat sama. Moc bych Vám doporučovala, abyste vyhledala psychoterapii. Je dobré se na svoji původní rodinu podívat, jasně si pojmenovat, co bylo dobré, co ne, co ublížilo, co chybělo….A nechat tato zranění uzdravit. A mít přitom vedle sebe člověka, který Vás bude doprovázet. Odborníka, který s Vámi půjde krok za krokem. Podrží, povzbudí, připomene, ukáže, co možná nevidíte, doporučí jiné způsoby chování a jednání, pomůže s uzdravením ran…. Bude s Vámi hledat to, co Vám pomůže osvobodit se od negativního dědictví z rodiny. A také pak lépe zužitkujete to dobré, co ve Vás i těžké věci mohly vytvořit. Je třeba oddělit minulost, zpracovat ji, uzavřít ….Abyste mohla žít svůj život, svoji přítomnost. Jako dospělá žena. Svobodně, odpovědně, ale také s radostí a s větší dávkou lehkosti.

Na cestě uzdravení může pomoci také přímluvná modlitba nebo nejrůznější duchovní cvičení zaměřená na vnitřní uzdravení. (např. seminář Otcovo srdce)

Pokud mluvíte s Bohem, buďte k němu naprosto upřímná. A nevyčítejte si to, co prožíváte. Jen mu to řekněte, předejte…..Nechte ze sebe v modlitbě odplavit vše, co Vás tíží. A proste Boha, aby to vše proměnil v dobré. On to umí, na to se můžete spolehnout!

Přeji Vám, abyste našla odvahu řešit své staré bolesti. Abyste zase mohla zakoušet Boží lásku a dokázala se radovat z toho, že jste Boží milovaná a jedinečná dcera. Dcera, pro kterou si její otec přeje jen to nejlepší.

Přeji a vyprošuji Vám Pokoj.

 

Kategorie otázky: Pochybnosti a krize víry