Mami, mám Tě ráda, ale nenávidím Tě

Dobrý den. Jsem už dospělá, ale cítím se bezradná.  V dětství jsem si připadala hrozně sama, nechtěná, nemilovaná... Doma jsme nikdy neměli otevřené vztahy, nezažívali, co je láska a důvěra. Nikdy jsme si neprojevovali emoce, resp. ty pozitivní a to ve mně umocňovalo pocity úzkosti a beznaděje. 

Rodiče na nás dětech také nesmyslně, až chorobně, šetřili. Opravdu na hranici sociální nouze. Moje situace se zlepšila až na VŠ, když jsem chodila na brigády a nemusela už žebrat každou korunu. Asi ve třetím ročníku na VŠ jsem začala vztah s mým současným manželem, moje touha uniknout od rodičů byla silná, a tak jsme se po škole vzali. Svého muže mám ráda, ale minulost je těžkým batohem, který s sebou pořád vláčím. Netvrdím, že byly jen špatné věci a celé dětství bylo jen pochmurné, to bych vám lhala. Bohužel jsou ale v mém životě někdy období, kdy převažují ty špatné vzpomínky.

Dodnes je pro mne těžké s rodiči komunikovat – já jsem vždy toužila po smysluplných dialozích s upřímným zájmem o druhého, ale máma mi volá každý den, aby se mě zeptala, co jsem jedla, a občas mezi řečí, jen tak žoviální otázka, zda nebude dítě. Jak se mám cítit?  Strašně bych chtěla mamku, které bych se mohla svěřit - jako v amerických filmech, to jsem vždycky chtěla, při večeři se bavit v rodinném kruhu. Ale skutečnost je na hony vzdálená. Když přijedeme na návštěvu,  "čumí furt na telku" nebo do telefonu. Komunikace žádná. Je to zoufalé, ale nevím, proč mě to tak trápí. Racionálně s odstupem samozřejmě vím, že bych se na to měla vykašlat. Jen ty mé emoce jsou strašně ambivalentní.

Jeden článek na vašich stránkách má výstižný nadpis – „mám tě ráda, mami, ale nenávidím tě za“ … takto přesně se cítím i já.

Myslíte, že se někdy dočkám momentu, kdy si naši přiznají své chyby a trošku změní své postoje? Mám se pokoušet s nimi navazovat dialog? Nebo už na to kašlat? Já vím, že je mezi námi propast (kulturní, názorová, intelektová). Já se dokážu přizpůsobit. Jenže oni nemají ani snahu, ani se jim nechce. Vždy to bude jen nějaký vzdálený ideál, kterého se snažím dosáhnout, ale nerealizovatelný. Jak se vyrovnat s pocity křivdy? A s tím nepochopením?

Párkrát jsem se byla i vyzpovídat, párkrát mi to i vydrželo, že jsem chodila i na přijímání, ale pak zase upadnu do skepse a beznaděje. A vlastně ani nevím, jak se zpovídat, když své rodiče nenávidím (?).

Prosím, poraďte, jsem před důležitým rozhodnutím založit rodinu a já nechci přivést dítě do rodiny plné konfliktů a nejistoty.

Určitě mi budete doporučovat psychoterapii. Chodím, ale mám pocit, že se nikam neposouvám, i když vím, že takové změny vyžadují hodně času. Asi jsem netrpělivá. Přiznávám, nemám mnoho lidí, kterým bych tohle mohla říct. Na koho se obrátit? S kým bych mohla své starosti konzultovat, tedy kromě Boha samozřejmě:)? Někdo, kdo mi nebude neuroticky odpočívat minuty? Nevím, jak dál.

P.S: Mám ještě několik náboženských otázek, logické konflikty, které jsem dávno řešila, ale k tomu se snad po vedení někoho zkušeného ještě dostanu.  

- redakčně upraveno-

Milá
je zřejmé, že jste prožila mnoho bolesti, frustrace a zklamání ve vztahu s rodiči. A vidíte, jaký mají tyto zkušenosti vliv na vnímání vás samotné i světa kolem vás. Popisujete, že jste vyrůstala v prostředí, kde Vám chyběla láska a emocionální podpora, že jste od svých rodičů nevnímala dostatečnou podporu a blízkost, nebo dokonce naplnění vašich potřeb a tužeb.

Zároveň vnímám hloubku Vašeho smutku, když jste se po letech pokusila vztah v tomto ohledu někam posunout,  a nepřineslo to žádnou změnu. Obdivuji Vaši vytrvalost i lásku, která ve Vás k mámě i přes množství rozporuplných pocitů stále zůstává.  

Každý touží po tom, aby jeho rodiče byli podporující a milující a měli pro nás hluboké porozumění. Ne všichni rodiče to bohužel dokonale dokáží. Těch důvodů může být mnoho. Někdy proto, že na to nemají kapacitu, jsou nemocní nebo zranění ze svého vlastního dětství a neumí to jinak. A někdy jen vnímají realitu jinak než my a projevují nám svou lásku svým vlastním, specifickým způsobem, i když to není třeba způsob, jaký bychom potřebovali. Možná, že otázky Vaší matky na to, co jste za den jedla, je ten způsob, kterým Vám ona umí dát najevo, že jí na Vás záleží. A možná Vás u toho zároveň manipuluje do nějaké své představy. Možná se to tak naučila a jinak to neumí. A možná je to proto, že je opravu psychicky nemocná (píšete o některých závažných věcech, které se jí stávaly) a není jiného vztahu schopná. Nevím, jak to s Vašimi rodiči přesně je a ani je nechci omlouvat. Jen chci ukázat, že to, proč se lidé chovají jak se chovají má často nějaké další důvody. Málokdo se prostě rozhodne, že nebude ke svým dětem dost laskavý. To špatné chování sice neomlouvá, ale pomáhá vidět širší souvislosti a nechtít po druhých nemožné. Proto také není jednoduché odpovědět na otázku, jestli se to někdy změní nebo jestli má smysl se pokoušet o Vašem vztahu s nimi komunikovat. Záleží to na Vaší ochotě hledat nové způsoby, jak vyjadřovat své pocity (například s respektem a bez zatížení svým hněvem a bolestí, protože stále stejná komunikace nové výsledky nejspíš nepřinese), ale také na jejich ochotě se k této Vaší snaze přidat. Každý se na své cestě pohybujeme jedinečným způsobem. Nemůžete ovlivnit, jak k Vašemu vztahu přistoupí v budoucnu Vaši rodiče, ale co můžete udělat, je ovlivnit, jak se k tomu postavíte Vy.

Milá,  je vidět, že upřímně hledáte cestu, jak být sama sebou a žít po svém dobrý život a zároveň, jak najít to, co Vám v životě tolik chybělo. A máte pravdu, kromě sdílení se s přáteli, manželem nebo duchovním doprovázejícím (máte někoho takového?), Vás opravdu povzbudím k psychoterapii- nevzdávejte to s ní. Nemůžete poručit svým rodičům, aby se najednou chovali jinak, ale můžete pro sebe udělat maximum v tom, aby Vás staré bolesti nevláčely s sebou, abyste mohla být vnitřně svobodná a spokojená a mohla s radostí tvořit svůj život.

Můžete být zdravá a spokojená, i pokud se Vaši rodiče nezmění. A potom, co se sama se sebou budete cítit lépe, potom se můžete znovu rozhodnout, zda chcete pracovat na zlepšení vztahu s rodiči i s tím rizikem, že Vám v tom možná nepůjdou naproti. Ale už to potom unesete. A paradoxně právě Vaše proměna může způsobit, že jednou komunikace s Vašimi rodiči bude jiná. A jak dojít k takovému stavu? Na to je psychoterapie skvělým prostorem. Ano, někdy je to pomalý a náročný proces, ale stojí za to. A stojí za to také zkusit třeba někoho jiného, pokud Vám minulý terapeut nevyhovoval. Protože jsme velmi rozdílní, nemusíme si s každým dokonale sednout (nebo s jeho způsobem práce). Protože máte hodně zranění z minulosti, možná byste se mohla obrátit na někoho, kdo má zkušenosti s prací s traumatem (například pomocí EMDR terapie, ale i mnohé jiné).

Opravdu věřím, že Bůh, který je tím nejlepším Otcem, Vás nechce trestat za to, že cítíte nenávistné pocity plynoucí z Vaší bolesti. Naopak Vás hluboce miluje a je ve všech Vašich bolestech s Vámi. Chce Vás obejmout, hýčkat Vás a doplnit vše, co Vám v dětství chybělo. Chce s Vámi mít živý vztah, být Vám nablízku. A chce Vás zahrnout svou láskou tak, abyste přetékala natolik, že ji budete moct jednou předat svému dítěti. Snad mu to dovolíte.
A pokud v otázkách víry potřebujete nějakou pomoc prostě jen s někým hledat odpovědi na své otázky (jak píšete v závěru dopisu) a nemáte ve svém okolí nikoho, můžete zkusit internetové stránky https://hledamboha.cz/. Zde můžete najít nejen zajímavé články a kurzy, ale také průvodce, se kterým se můžete spojit.

Možná jsem nepostihla úplně vše, o čem jste psala, ale snad Vám moje myšlenky budou alespoň trochu užitečné.
Věřím, že najdete způsob, jak žít svůj život v plnosti a radosti, navzdory překážkám, kterými jste již musela projít.
Držím Vám palce.
Linka víry

Kategorie otázky: Vztahy dětí k rodičům