Bůh není ani dokonalý ani dobrý ani spravedlivý

Dobrý den, poslední dobou se od Boha hodně vzdaluji a pokládám si hodně otázek o smyslu života. Všude v kostelech se pořád zpívá o tom, jak je Bůh milosrdný, dokonalý a spravedlivý. Ale jestli Bůh vůbec existuje, tak podle mě není ani jedno z toho. Myslím si, že Bůh dělá chyby, protože přece nemůže nechat polovinu světa hladovět a tu druhou plýtvat jídlem. Nemůže sesílat na malé děti chudých rodin rakovinu. A jestli to nejsou chyby, tak není spravedlivý ani milosrdný. Když se zeptám, proč to Bůh dělá, odpovědi jsou vždy stejné -  je to  Boží zkouška a je rouhání se vůbec na něco takového ptát. A když se zeptám, proč jim Bůh nepomůže, odpovědí je: Bůh dává šanci lidem, aby si vzájemně pomohli. Ale lidé toho očividně nejsou schopni!  Takže ti hladovějící mají prostě smůlu? Opravdu mi nepřijde, že by Bůh dělal všechno úmyslně, bezchybně a spravedlivě.

První, co mě k Vašemu mailu napadá, je to, že otázky, které kladete, nejsou rouháním. Otázky jsou vždy dobré a ty Vaše poukazují na obrovskou citlivost na bolesti tohoto světa, která je sama o sobě velikou cností a darem. Tato citlivost však mnohé lidi skutečně přivádí k myšlenkám podobným těm Vašim, že Bůh buď neexistuje nebo, pokud existuje, není vůbec dobrý, protože by toto jinak nemohl dopustit. Pravdou ale je, že to vychází z představ, jaké o Bohu máme. Ty bývají mnohdy velice zkreslené. A tak bychom si na jedné straně přáli Boha, který nám dává svobodu a neplete se nám do života (neříká nám, co máme dělat), a na druhé straně bychom po něm chtěli, aby se nám do života pletl – že nám bude pomáhat, kdykoli něco potřebujeme, nebo právě tím, že bude řešit veškerou nespravedlnost, kterou ve světě vidíme.

Bůh, v kterého věříme a kterého poznáváme skrze Bibli, nám ale o sobě sděluje, jaký skutečně je: stvořil člověka ke svému obrazu, což také znamená, že ho stvořil svobodného – s možností svobodně činit rozhodnutí – ať už taková, která vedou k dobru, tak i taková, která mají za následek věci zlé. Toto je daň za svobodu. Někdy se říká, že Bůh je sice všemohoucí, ale sám se rozhodl limitovat svoji všemohoucnost, protože lidem daroval z lásky svobodu se všemi jejími následky a důsledky. A takto jde lidstvo svými dějinami. Některé zlé věci, které ve světě vidíme, jakými jsou války, násilná smrt, vykořisťování či bída, můžeme poznávat jako důsledky špatných lidských rozhodnutí. Jiné věci pro nás zůstávají bolavým a jen těžko vysvětlitelným tajemstvím – např. nevyléčitelné nemoci malých dětí nebo přírodní katastrofy (myslím ale, že i v některých takových případech by odborníci dokázali nalézt příčinné souvislosti s lidským jednáním, jakými jsou nezdravý životní styl naší společnosti či klimatické změny opět způsobené lidským faktorem; netvrdím však, že je tomu tak vždy).

Právě i v tom, že se Bůh rozhodl neomezovat naši svobodu a nezasahuje do ní, je spravedlivý. Poznáváme ho ale ještě jinak. Existuje teorie, která tvrdí, že Bůh poté, co stvořil svět a předal mu veškeré přírodní (případně i morální) zákony, se od něho vzdálil, ponechává ho svému osudu a vyčkává, až vyprší jeho vyměřený čas. Tak by se to podle výše napsaného sdělení mohlo s Bohem jevit. My však věříme v Boha, který se od svého stvoření nevzdálil, ale zůstává nám stále nablízku, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Pokud si jeho přítomnost v našem životě uvědomujeme a přejeme, můžeme ji zakoušet nikoli jako řešení všech našich problémů a bolestí, ale jako přítomnost Někoho, kdo nás v tom podpírá a dává nám sílu tím projít – tak se skutečně z těžkých věcí mohou stát "zkoušky", v nichž v nás může vyrůst nebo se upevnit něco dobrého (Bůh neposílá na člověka zlé věci, aby ho zkoušel, ale může mu pomoci, aby se pro něho ty zlé věci proměnily ve „zkoušku“, ze které může vyjít jako lepší, silnější člověk). Takto svědčí např. mnozí ti, kteří prošli v období komunismu nespravedlivým vězněním a mučením, nebo ti, kterým nemoc, nehoda nebo jiná nešťastná událost obrátila život naruby. Samozřejmě mám stále na mysli, že takové věci mohu psát jenom s určitým chvěním a respektem vůči bolestem, které konkrétní lidé zakoušejí.

Když jsem rozmýšlela nad svojí odpovědí, neustále se mi vracela myšlenka, se kterou se nyní dovolím podělit. Mám pocit, že Boží milosrdenství a Jeho lásku, jakou má ke svému stvoření coby Otec, dokážu více pochopit teprve se svojí rodičovskou rolí. Jako matka vím, že jedna z největších věcí, co mohu svým dětem z lásky dát, je to, že jim přiměřeně k jejich věku postupně dávám čím dál větší svobodu potřebnou k tomu, aby se mohly rozvíjet, a jednou je budu muset nechat jít úplně (tzv. opustit hnízdo). Nebudu za nimi neustále stát a žehlit jejich průšvihy a následky jejich případných špatných rozhodnutí. Ale jako matka už teď vím, že každá bolest, kterou si samy způsobí svým jednáním nebo která jim bude způsobena nebo se v jejich životě uděje bez jakéhokoli smysluplného důvodu, bude neskutečně bolet i mě, budu v tom s nimi, ať už si to budou uvědomovat nebo ne (takové zkušenosti má určitě každý rodič, který své dítě miluje). Každý rodič se snaží být svým dětem nablízku a, když je požádán o pomoc, snaží se pomoci jakkoli to jen jde. Ale ne vždy to bude možné tak, jak by si to dítě představovalo, někdy ta pomoc bude moct spočívat jenom v tom, že tu bolest neseme společně s ním a ono se může o nás opřít, bude-li chtít. Jako křesťané věříme a ve svém životě zakoušíme Boha, který je Otec. Tam, kde my se snažíme být dobrými rodiči, On jím je dokonale. Jenom jsou někdy naše představy o této Jeho roli skutečně zkreslené.

Ze srdce Vám přeji, ať ve svém životě dokážete zakoušet právě takovéhoto milosrdného a milujícího Boha Otce.

Kategorie otázky: Zlo a utrpení ve světě