7. neděle velikonoční – cyklus B

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám. Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá; hledám tvou tvář, neskrývej svou tvář přede mnou. Aleluja.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, náš nebeský Otče, vyznáváme, že tvůj Syn, Spasitel světa, je s tebou ve tvé slávě; dej, ať také poznáváme, že nás neopouští, ale podle svého slibu zůstává stále s námi. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého ...

1. ČTENÍ

Opět se tu ukazuje, jak jsou slova Písma stále živá a jak promlouvají do různých životních situací. Slova žalmů jsou světlem pro rozhodnutí apoštolů doplnit okruh Dvanácti. Přece však kritériem a pohnutkou pro konkrétní volbu není jenom Písmo, ale také "teologický argument" (v. 21.22) a konečně modlitba (v. 24). Je důležité si všimnout, že nově zvolený apoštol má být z těch, kteří chodili s Ježíšem po celý čas jeho pozemského působení. Jen takový člověk může totiž přesvědčivě svědčit o tom, co viděl a slyšel. Samotná volba apoštola je pak v modlitbě zcela přenechána Bohu, který promluví skrze los. Naposledy se setkáváme se zmínkou o použití losů: po Letnicích bude sám Duch v srdcích apoštolů promlouvat a vést bezprostředně jejich rozhodnutí.

Sk 1,15-17.20-26

Petr se postavil před bratry – bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí – a řekl:
"(Bratři a sestry), muselo se splnit to, co v Písmě předpověděl Duch svatý skrze Davida o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše. Počítal se totiž k nám a měl účast na této naší službě. Stojí totiž v knize Žalmů: ´Ať jeho dům zpustne, nikdo ať v něm nebydlí’ a ´jeho úřad ať dostane jiný’. Je tedy nutné, aby některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby se jeden z nich stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání."
Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš – příjmení měl Justus – a Matěje. A takto se modlili: "Pane, ty znáš srdce všech. Ukaž, kterého z těch dvou jsi vyvolil, aby přejal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš zrádně opustil, aby odešel na místo, kam patřil." Losovali tedy, a los padl na Matěje. Byl proto přibrán k jedenácti apoštolům.

ŽALM 103

Odpověď: Hospodin si zřídil na nebi trůn. Nebo: Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina, – vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! – Veleb, duše má, Hospodina – a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Jak vysoko je nebe nad zemí, – tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. – Jak vzdálen je východ od západu, – tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Hospodin si zřídil na nebi trůn – a všechno řídí jeho vláda. – Velebte Hospodina, všichni jeho andělé, – mocní silou, dbalí jeho rozkazů.

2. ČTENÍ

Verše 11-13 oproti gnostickým názorům o možnosti přímého "vidění" Boha zdůrazňují osobní společenství, "zůstávání" v Bohu. Další odstavec (v. 14-16) pak znovu spojuje témata "víra" a "láska" v jedno (srov. již 3,23). Vlastní vrchol a střed celého listu se skrývá ve v. 16a: "Poznali jsme a uvěřili jsme v lásku, kterou má Bůh k nám." Slovo "poznat" je v 1 Jan vždy používáno ve zcela určitém smyslu: bytostná vnitřní zkušenost ("poznání"), kterou zprostředkovává láska.

1 Jan 4,11-16

Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha.
My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My , kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Nenechám vás sirotky, praví Pán, jdu a zase k vám přijdu a vaše srdce se bude radovat. Aleluja.

EVANGELIUM

Jednota učedníků ústí do "plnosti radosti" Ježíšovy. Takto obdarovaní učedníci pak mohou zůstávat ve světě (tj. nemusí se jej bát a před ním se uzavírat), ale zároveň "nebýt ze světa" (tj. nesplynout s ním a své jednání nechat určovat Duchem Ježíšovým). Pro takovéto setrvávání však musí být posvěceni pravdou, tj. Ježíšovým slovem, jeho zvěstí a posláním. Ke slovu však musí jako jeho dovršení přistoupit ještě Ježíšovo vlastní zasvěcení – smrt na kříži (v. 19).

Jan 17,11b-19

Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: "Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.
Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě."

K ZAMYŠLENÍ

Středem a vrcholem Kristovy Velekněžské modlitby, která je součástí jeho Velikonoc, je díkůčinění a prosba, aby Otec přivedl k završení započaté dílo: sjednotit všechny lidi v něm, v Kristu, a dosáhnout taho, aby jednota byla znamením pro svět. Ježíš prosí, abychom byli posvěceni pravdou. Vystupuje jako náš přímluvce, jako nejvyšší kněz. Po hříchu totiž člověk neustále žije ve lži, chce být jako Bůh a klame sám sebe. Nepřijímá bližního, vidí v něm svého nepřítele a zůstává sám. Boží Syn tedy za nás prosí, abychom opustili svoji samotu a vstoupili do společenství s ním, máme být jedno jako on a Otec. Pravda, kterou nás Bůh posvěcuje, pak odkrývá naše správné místo v řádu stvoření, nejsme jako Bůh, jsme bratři a sestry, jeho milované děti v Synu.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

25. 5.

Sk 19,1-8

Jan 16,29-33

Komentář: Sk 19,1-8
My jsme – na rozdíl od efezských učedníků – o Duchu svatém jistě slyšeli. Je ale na mém životě viditelný? Žiji z jeho moci a síly? Z jeho obdarování?

26. 5.

Sk 20,17-27

Jan 17,1-11a

Komentář: Sk 20,17-27
Pavel se na své cestě hlásání nechává vést Duchem. Jak je tomu se mnou? A kde ve svém životě se nenechávám vést, ale "vedu" sám sebe?

27. 5.

Sk 20,28-38

Jan 17,11b-19

Komentář: Sk 20,28-38
"Blaženější je dávat než dostávat" – jak je tomu u mne? Nesnažím se spíše věci hromadit než se o ně dělit? A žehnám jimi a s jejich pomocí svým bratrům a sestrám?

28. 5.

Sk 22,30; 23,6-11

Jan 17,20-26

Komentář: Sk 22,30; 23,6-11
Pavel využívá svých znalostí k rozpoutání hádky mezi saducei a farizei – nejde mu však o vlastní prospěch, ale o to, aby mohl dále vydávat svědectví o Kristu – i tam, kam se dosud nedostalo. Kam by se (toto svědectví) mohlo dostat se mnou?

29. 5.

Sk 25,13b-21

Jan 21,15-19

Komentář: Sk 25,13b-21
Je Ježíš mrtvý či žije? – Pro Festa to byla podružná otázka, pro mne je jasná odpověď – žije! Odpovídá tomu a vypovídá o tom i můj dnešní život?

30. 5.

Sk 28,16-20.30-31

Jan 21,20-25

Komentář: Sk 28,16-20.30-31
Pavel kráčel přes všechny těžkosti života za jediným cílem – hlásat Boží království. Přes mnohé další bylo toto království hlásáno až k tobě. A Duch svatý tě chce uschopňovat k tomu, aby u tebe ta zvěst nezůstala stát, ale šla dál. Pros o nové vylití Ducha svatého a jeho darů pro tvůj život.