6. neděle velikonoční – C

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

S radostným voláním zvěstujte, hlásejte po celém světě: Pán vykoupil svůj lid. Aleluja.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí Bože, dej, ať proží­váme velikonoční dobu tak opravdově, aby se naše spojení se vzkříšeným Kristem trvale projevovalo v celém našem životě. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého…

1. ČTENÍ

Po vystoupeních obou ”sloupů církve v Jeruzalémě” Petra a Jakuba bylo jasné, že člověka nespasí zachovávání mojžíš­ského Zákona, ale Kristova milost přijatá vírou (Sk 15,11). Toto rozhodnutí se však ještě muselo dát na vědomí ostatním no­vým církevním obcím (viz Sk 16,4). K tomu slouží ”apoštolský dekret” (v. 23 – 29). Jádrem dekretu je prohlášení, že pohané nemají být podřízeni Zákonu. V ostatních podmínkách šlo jen o požadavky pro zacho­vání společenství stolu židokřesťanů a po­hanokřesťanů.

Sk 15,1-2.22-29

Někteří lidé přišli z Judska (do Antiochie) a poučovali bratry: ”Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy.” Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhod­nuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma.
Tehdy se apoštolové a starší spolu s celou církevní obcí rozhodli, že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu – vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní:
”Apoštolové a starší posílají bratr­ský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dově­děli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. My jsme se tedy jed­nomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s na­ším drahým Barnabá­šem a Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro na­šeho Pána Ježíše Krista. A tak jsme vy­pravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně.
Rozhodl totiž Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Budete-li se těchto věcí chrá­nit, jednáte správně. Buďte zdrávi.”

ŽALM 67

Odpověď: Ať tě, Bože, velebí ná­rody, ať tě velebí kdekterý národ! Nebo: Aleluja.

Bože, buď milostiv a žehnej nám, – ukaž nám svou jasnou tvář, – kéž se pozná na zemi, jak jednáš, – kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.

Nechť se lidé radují a jásají, – že soudíš národy spravedlivě – a lidi na zemi řídíš.

Ať tě, Bože, velebí národy, – ať tě velebí kdekterý národ! – Kéž nám Bůh žehná, – ať ho ctí všechny končiny země!

2. ČTENÍ

Už prorok Ezechiel uviděl na vysoké hoře svaté město (Ez 40,2-3). V Apoka­lypse je toto svaté město dokonce průzračné jako diamant (= ”křišťálový jas­pis”), a tak může dokonale zářit Boží slá­vou a vznešeností. Jaspisu se podobá nejen město, ale také Bůh sedící na trůnu: Boží město je tak prostou­peno Boží přítom­ností, že se podobá Bohu! Bůh je konečně ”všechno ve všem”, proto není třeba žád­ného chrámu. Vždyť jeho sku­teč­ným chrámem jsou ti, kdo patří Kristu. Proto nejen ”na konci času”, ale už teď mů­žeme aspoň částečně vyzařovat Boží slávu: ”Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slav­ná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě” (2 Kor 3,18).

Zj 21,10-14.22-23

Anděl mě přenesl v duchu na veli­kou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis. Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dva­náct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k zá­padu. Městské hradby mají jako základ dvanáct kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů.
Chrám jsem v něm však nespatřil, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek – to je jeho chrám. A toto město nemá zapotřebí ani slunečního, ani měsíčního světla, protože ho ozařuje Boží veleb­nost. Jeho světlem je Beránek.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, praví Pán, a můj Otec bude ho milovat, a přijdeme k němu. Aleluja.

EVANGELIUM

Jan odpovídá na otázku své obce, proč se Vzkříšený dává poznat jen učední­kům, a ne světu: Jeho přítomnost může člověk vnímat jen ve víře, tj. v lásce a v poslušnosti jeho slovu (v. 23). Obrazem (již přítomné) spásy zde pak není přivedení věřících domů do ”nebeských příbytků”, ale přebývání Otce a Syna u věřících. Nejde zde tedy o ”odchod” a ”příchod”, ale o spásu prožívanou zde a nyní v Duchu sva­tém.

Jan 14,23-29

Ježíš řekl svým učedníkům:
”Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezacho­vává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.
To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a při­pomene vám všechno, co jsem vám řekl já.
Pokoj vám zanechávám, svůj po­koj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce ne­chvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ‘Odcházím’ a ‘zase k vám přijdu’. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane.”

K ZAMYŠLENÍ

”Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat.” Vy­jádře­ním naší lásky k Ježíši Kristu je za­chovávání jeho slova. Znamením pravého křesťana je tedy zachování Ježíšova slova, život podle evangelia. Může se nám zdát nemožné naplnit tento ideál, protože jsme lidé hříšní. Můžeme před tímto ide­álem utíkat. Pán však touto lidskou cestou prošel před námi. Ví, o co nás žádá. Uká­zal nám, že je to možné. Naším úkolem je tedy jít životem s jasným ideálem evan­gelia. Pokusíme-li se o to, máme slib, že k nám Ježíš s Otcem přijdou a učiní si u nás příbytek.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

Sk 16,11-15

Jan 15,26-16,4a

Komentář: Jan 15,26-16,4a
Přiznat se ke Kristu není lehké ani ”samozřejmé”. A bez Ducha Pravdy nevíme, jak a co o Kristu říkat. Proto se bez něj neobejdeme.

Sk 16,22-34

Jan 16,5-11

Komentář: Jan 16,5-11
Duch Krista nemůže nevrhnout světlo na náš hřích: A on dává poznat hřích v jeho skutečném světle, nejen podle našeho zdání. Nemusíme se však obávat, že by nás Duch zničil od­souzením: On nepřichází odsoudit, ale osvobodit od hříchu.

Sk 17,15.22-18,1

Jan 16,12-15

Komentář: Jan 16,12-15
Kdo se pokouší zachovávat evan­gelium, ví, že to není lehké. Ně­kdy nerozumíme Kristovým slovům, jindy nevíme, jak je uskutečnit. A proto potřebujeme jeho Ducha: A už teď jej mohu vzývat.

Slavnost Nane­bevstoupení Páně

Sk 1,1-11; Ef 1,1-11

Lk 24,46-53

Komentář: Ef 1,17-23
Boží sláva je nezměrná, je stále co v ní objevit, čím se obohatit. Tuto slávu poznáváme ”otevřenýma očima” srdce: Jsou však ty moje oči skutečně otevřené?

Sk 18,9-18

Jan 16,20-23a

Komentář: Sk 18,9-18 Jan 16,20-23a
Kráčíme-li věrně za Kristem, nemůže nás minout zármutek. Jistě, to potkává každého. Zármutek učedníka je však jiný: v čem?

Sk 18,23-28

Jan 16,23b-28

Komentář: Jan 16,23b-28
Otec vám dá… Otec vás miluje: Mohu jednoduše spočinout, vychutnat si tato Ježíšova slova.