11. neděle v mezidobí - C

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, tys má pomoc, nezavrhuj mě, neopouštěj mě, Bože, můj spasiteli!

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, sílo všech, kdo v tebe doufají, bez tebe lidská slabost nic nezmůže; vyslyš naše prosby a nepřestávej nám pomáhat svou milostí, abychom plnili tvá přikázání a vždycky smýšleli i jednali podle tvé vůle. Prosíme o to skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

David dospěl k pokání, a tedy k odpuštění, protože se otevřel Božímu slovu vyslovenému prorokem (12,1). Boží slovo, tj. Bible, nám není užitečné pouze k vyučování, ale také k napravování a výchově ve spravedlnosti (2 Tim 3,16).

2 SAM 12,7-10.13

Nátan řekl Davidovi: „Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vysvobodil ze Saulovy ruky. Dal jsem ti dům tvého pána i jeho ženy, dal jsem ti dům Izraele a Judy. Kdyby to bylo málo, cokoli jiného bych ti přidal.
Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem, že jsi učinil, co je zlé v jeho očích? Chetitu Uriáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zabil jsi ho mečem Ammonových synů. Proto se již nikdy nevzdálí meč od tvého domu za to, že jsi pohrdl Hospodinem, když jsi vzal manželku Chetity Uriáše a udělals ji svou ženou.“
David řekl Nátanovi: „Zhřešil jsem proti Hospodinu!“ Nátan Davidovi odpověděl: „I Hospodin ti odpouští hřích, nezemřeš!“

ŽALM 32

Odpověď: Odpusť, Pane, co jsem zavinil hříchem.

Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, – jehož hřích je přikryt. – Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, – v jehož duši není klamu.
Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, – svou nepravost jsem nezatajil. – Řekl jsem: „Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti.“ – A tys odpustil, co jsem zavinil hříchem.
Tys mé útočiště, ušetříš mě úzkostí, – zahrneš mě radostí ze záchrany.
Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, – jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce.

2. ČTENÍ

Jen víra ospravedlňuje, tj. uvádí do přátelství s Bohem. Připustit jiné cesty spásy, jako například skutky nevykonané v Kristu, by znamenalo tvrdit, že Kristus zemřel nadarmo (v. 21).

GAL 2,16.19-21

(Bratři a sestry!) Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona. Pro skutky Zákona nebude žádný člověk uznán za spravedlivého.
Vždyť skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. Já nepohrdám Boží milostí. Kdyby se totiž k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Bůh si nás zamiloval a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Aleluja.

EVANGELIUM

Je tu typická lukášovská scéna: do protikladu jsou tu postavena jednání hříšnice a farizea. První postava se díky postoji lásky a víry setkává s odpuštěním a spásou. Druhá postava je předobrazem toho, kdo se považuje za spravedlivého a za věřitele samotného Boha. Spása však náleží tomu, kdo se cítí být chudý.

LK 7,36 – 8,3

Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem.
Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká, že je to hříšnice!“
Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl!“
On na to: „Jen mluv, Mistře!“
„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“
Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“
Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“
Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“
Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“
On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“
Potom chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním dvanáct apoštolů a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku.

K ZAMYŠLENÍ

Závažnější než fyzická smrt je smrt duchovní, smrt hříchu. O té nám vyprávěli jak autor druhé knihy Samuelovy, tak svatý evangelista Lukáš. Tyto liturgické texty nám hřích předkládají jako nedostatek lásky, prázdné místo v lásce. Uznat vlastní hřích znamená znát velkou pravdu o sobě samém. David zasáhl svého spravedlivého bližního, farizej neumí projevit bezprostřední nezištnou a velkorysou lásku, věřitel – dlužník nedokáže obdarovat a odpustit. Jestli hřích je chudobou lásky, pak odpuštění je jejím velkým bohatstvím. Odpuštění se totiž rodí z lásky znovu darované. Z lásky, která je z jedné strany darem Božím, z druhé odpovídá na naši chudobu a je přijata. Důležitější než pozemský život je život věčný. Na ten se připravujeme zde na zemi a nejlépe se realizuje setkáním Darujícího a obdarovávaného, právě v lásce.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

18. 6.

2 Kor 6,1-10

Mt 5,38-42

Komentář: 2 Kor 6,1-10
Vytrvalost Božího služebníka v dobrém – ve všech životních situacích a okolnostech – je tím, co přináší plody a co i nám dává v Kristu život, radost, všechno.

19. 6.

2 Kor 8,1-9

Mt 5,43-48

Komentář: 2 Kor 8,1-9
Charita – pomoc potřebným – je důležitou součástí života každého křesťana, každé farnosti. Této zodpovědnosti se nelze jen tak zbavit nějakým příspěvkem do sbírky na Charitu. Co mohu (můžeme) udělat pro potřebné v našem okolí, v naší farnosti? K jakému dobrému dílu se mohu přidat?

20. 6.

2 Kor 9,6-11

Mt 6,1-6.16-18

Komentář: 2 Kor 9,6-11
Komu mohu dnes (či v tomto týdnu) požehnat něčím z toho, co mám, co jsem sám dostal?

21. 6.

2 Kor 11,1-11

Mt 6,7-15

Komentář: 2 Kor 11,1-11
Pavel se obává o církevní obec, které tolik dal a na které mu tolik záleží. Jak důležitá, jak „drahá“ je mi moje farnost? Modlím se za ni? Přispívám k jejímu růstu, buduji vztahy se svými bratry a sestrami?

22. 6.

2 Kor 11,18.21b-30

Mt 6,19-23

Komentář: 2 Kor 11,18.21b-30
Všechno protivenství, které Pavel zakoušel, se mu podařilo vydržet s Boží pomocí. Nedělá si z toho pro sebe zásluhy, ale jedině na Něj se spoléhá a Jím se chce chlubit. Tak tomu má být i u mne.

23. 6.

2 Kor 12,1-10

Mt 6,24-34

Komentář: 2 Kor 12,1-10
Pavel se moudře nechce chlubit tím, co všechno pro Pána dokázal a podstoupil, ale zůstává „při zemi“. Je si vědom vlastní hříšnosti a toho, že potřebuje Boží milost a moc, že jenom v Něm je silný.