11. neděle v mezidobí - Cyklus C

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak vo­lám, tys má pomoc, nezavrhuj mě, neo­pouštěj mě, Bože, můj spasiteli!

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, sílo všech, kdo v tebe dou­fají, bez tebe lidská slabost nic ne­zmůže; vyslyš naše prosby a nepřestá­vej nám pomáhat svou milostí, aby­chom plnili tvá přikázání a vždycky smýšleli i jednali podle tvé vůle. Pro­síme o to skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

David dospěl k pokání, a tedy k odpuštění, protože se otevřel Božímu slovu vyslovenému prorokem (12,1). Boží slovo, tj. Bible, nám není užitečné pouze k vyučování, ale také k napravování a vý­chově ve spravedlnosti (2 Tim 3,16).

2 Sam 12,7-10.13

Nátan řekl Davidovi: „Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě po­mazal za krále nad Izrae­lem a já jsem tě vysvobodil ze Sau­lovy ruky. Dal jsem ti dům tvého pána i jeho ženy, dal jsem ti dům Izraele a Judy. Kdyby to bylo málo, cokoli jiného bych ti při­dal.
Proč jsi pohrdl Hospodino­vým slovem, že jsi učinil, co je zlé v jeho očích? Chetitu Uriáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za man­želku, za­bil jsi ho mečem Ammono­vých synů. Proto se již nikdy ne­vzdálí meč od tvého domu za to, že jsi pohrdl Hos­podinem, když jsi vzal manželku Che­tity Uriáše a udělals ji svou ženou.“
David řekl Nátanovi: „Zhřešil jsem proti Hospodinu!“ Nátan Davi­dovi odpověděl: „I Hospodin ti od­pouští hřích, nezemřeš!“

ŽALM 32

Odpověď: Odpusť, Pane, co jsem zavinil hříchem.

Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, – jehož hřích je přikryt. – Šťastný je člověk, kterému Hospodin ne­přičítá vinu, – v jehož duši není klamu.
Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, – svou nepravost jsem nezatajil. –Řekl jsem: „Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti“, – a tys odpustil, co jsem za­vinil hříchem.
Tys mé útočiště, ušetříš mě úzkostí, – zahrneš mě radostí ze záchrany.
Radujte se z Hospodina a těšte se, spra­vedliví, – jásejte všichni, kdo jste upřím­ného srdce.

2. ČTENÍ

Jen víra ospravedlňuje, tj. uvádí do přátelství s Bohem. Připustit jiné ces­ty spásy, jako například skutky nevyko­nané v Kristu, by znamenalo tvrdit, že Kristus zemřel nadarmo (v. 21).

Gal 2,16.19-21

Bratři! Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona. Pro skutky Zákona nebude žádný člověk uznán za spra­vedlivého.
Vždyť skrze Zákon jsem Zá­konu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. Já nepohrdám Boží milostí. Kdyby se totiž k ospra­vedlnění dochá­zelo zachová­váním Zákona, pak by Kristus umřel na­darmo.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Bůh si nás zamiloval a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Aleluja.

EVANGELIUM

Je tu typická lukášovská scéna: V protikladu jsou tu postavena jednání hříšnice a farizea. První postava se díky postoji lásky a víry setkává s odpuštěním a spásou. Druhá postava je předobrazem toho, kdo se považuje za spravedlivého a za věřitele samotného Boha. Spása však náleží tomu, kdo se cítí být chudý.

Lk 7,36-8,3

Jeden farizeus pozval Ježíš k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se do­věděla, že je u stolu v domě toho fari­zea, při­nesla alabastrovou nádobu dra­hocen­ného oleje, přistou­pila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem.
Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl pro­rok, poznal by, kdo a jakého druhu je ta žena, která se ho dotýká, že je to hříš­nice!“
Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl!“
On na to: „Jen mluv, Mistře!“
„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“
Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“
Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“
Obrátil se k ženě a řekl Šimo­novi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi ne­dal, ona však mi nohy skro­pila slzami a utřela svými vlasy. Ne­políbils mě na po­zdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestala líbat nohy. Nepo­mazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným ole­jem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být od­puštěno mnoho hří­chů, když mně nyní proka­zuje tolik lásky. Komu se od­pouští málo, málo miluje.“
Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hří­chy.“ Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy od­pouští?“
On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“
Potom chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal ra­dostnou zvěst o Božím krá­lovství. Bylo s ním dvanáct (apoštolů) a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdal­ská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka He­rodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho ji­ných, které se o ně staraly ze svého majetku.

K ZAMYŠLENÍ

Řada lidí se setkává v životě se situ­acemi, kdy jim nikdo nic neodpustil. Potom si snadno myslí, že Bůh jedná po­dobně. Je pro ně tvrdým vyžadovatelem povinností a nesmiřitelným věřitelem. A je takovými lidmi vyzýván, aby byl ne­smiři­telným soudcem a trestající rukou i pro jejich bližní. V takových případech se zdá, že láska k Bohu a Boží láska k nám je podmíněna bezchybným výko­nem, doko­nalou bezhříšností člověka. Evangelium ale mluví jinak. Spojuje lásku s odpuštěním. Právě v odpuštění člověk poznává Boží lásku. Odpuštění, které přijímá, ho s Bo­hem spojuje a uschopňuje ho k lásce k bližním. Není přehnané tvrzení, že bez prožitku od­puštění člověk nemůže být plně věřícím křesťanem.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

1 Král 21,1-16

Mt 5,38-42

Komentář: Mt 5,38-42
Nepochopitelné – pokud jsem nepochopil, že na moji tvrdost, zlobu a netečnost Kristus neodpo­věděl mým odsouzením, ale darem sebe samot­ného na kříži.

1 Král 21,17-29

Mt 5,43-48

Komentář: Mt 5,43-48
Být jako Otec, žít jako On...

2 Král 2,1.6-14

Mt 6,1-6.16-18

Komentář: Mt 6,1-6.16-18
Pro koho konám dobročinné skutky, modlitby, skutky sebezá­poru?

2 Král 2,1.6-14

Mt 6,7-15

Komentář: Mt 6,7-15
Zastav se jen u jedné věty, pro­mysli ji, opakuj ji...

Slavnost Nejsvětěj­šího Srdce Ježíšova

Ez 34,11-16; Řím 5,5-11

Lk 15,3-7

Komentář: Ez 34,11-16
Ježíšova náklonnost se proje­vuje velmi konkrétně a lidsky. Kde ve svém ži­votě vidíš projevy jeho pří­zně?

Památka Neposkvr­něného Srdce Panny Marie

Iz 61,9-11

Lk 2,41-51

Komentář: Iz 61,9-11
Právem můžeme vztáhnout Izajá­šova slova na Marii – ona byla zcela oddána Otci (natolik, že její srdce nebylo „narušeno“ dvoja­kostí), proto se mohla radovat z hloubi duše. Ta­jemství pravé rado­sti tkví v oddanosti Otci!