Jak vnímáme své jedinečné postavení – fakt, "že jsme byli Bohem přijati za vlastní"?
Je to pro nás výzvou k sebejistotě, nezávislosti, suverenitě?
Anebo je to pro nás spojené s obavami?
S obavami, že nebudeme schopni naplnit tak vysoká (Boží) očekávání?
Případně jsme křesťané, kterým jsou tato slova lhostejná,
každodennímu životu vzdálená?

Má proto smysl položit si (zdánlivě nepraktické) otázky:
Vím, že jsem Božím milovaným dítětem?
A ptát se dál:
Vím, že jsem
- obdarovaný Duchem Božím?
- obdarovaný důvěrnou Boží blízkostí?
- obdarovaný vědomím, že jsem Bohu opravdu drahý jako dítě dobrému rodiči?

Pokud to vím, pak mohu být:
Jistý, ale ne suverénně sebejistý.
Svůj, ale současně také Boží.
Pozorný k tomu, kam mě můj Otec v životě směřuje.
Odhodlaný se k němu vždy vrátit, když zabloudím.
Stojící na vlastních nohách, ale ne osamělý, protože On je mi stále blízko.
Sám mnohdy slabý, ale s Ním silný.

A díky tomuto pak mohu plnohodnotně, křesťansky žít.

(Redakčně upraveno)

Ježíš praví: "Nejsem sám, Otec je se mnou". (Jan 16,32)