Učte se ode mě. (Mt 11,29) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

5. Konflikty a jejich řešení

Komunikace - základní podmínka jejich řešení

z knihy Příprava na manželství , vydal(o): Pastorační středisko

Nadšený a tak trochu naivní člověk by mohl říci, jaképak konflikty, vždyť - za prvé, když dva lidé vstupují do manželství, tak se přece mají rádi a za druhé, jsou křesťané a tak musí být na sebe hodní, vycházet si vždy navzájem vstříc, zkrátka mají být téměř ideální a tak tedy žádné konflikty nemají a ani nemohou mít. Takové pojetí je samozřejmě nesmyslné a, jak jsem již řekl, naivní, ale nezapomínejme, že právě takové očekávání mohou mít vůči sobě navzájem i oba snoubenci. Důsledkem tohoto mylného postoje pak může být věta, ať už myšlená nebo vyřčená: "To jsi křesťan, když máš se mnou konflikt?!" Bohužel tato velmi falešná představa o žití bezkonfliktního života v tomto světě skutečně existuje. Proto nyní pronesu velkou řeč na obranu konfliktů, neboť jsou něčím, co se v našem životě vyskytuje a vždy vykytovat bude, něčím, co nelze od naše života odfiltrovat. Proč, to si řekneme za chvíli.

V křesťanském manželství a ve vztazích mezi křesťany vůbec nejde o to za každou cenu zamezit konfliktům - to je postup velmi špatný a velmi zrádný, s velice zlými důsledky, ale jde o způsob, jakým jsou vzniklé konflikty řešeny.

Nyní se budeme snažit odpovědět na otázku, proč vlastně konflikty vznikají. Velmi jednoduše to lze vysvětlit existencí rozdílů mezi lidmi a nedokonalostí a nedostatečností našeho lidského poznání. Řada konfliktů vznikne proto, že jeden člověk nepochopí, co měl na mysli, co od něho chtěl, či očekával druhý, nebo nepochopí, jak se zachovat, aby druhý byl spokojený, i když se tak zachovat chce atd. Zkrátka nedokonalost poznání, jejímž důsledkem je naše ne vždy adekvátní reakce na skutečnost.

Druhým zdrojem konfliktů jsou střety zájmu obou partnerů, v nichž nedokáží nebo nechtějí slevit. Z tohoto nesouladu zájmů nebo jejich intenzity vzniká konflikt, zvláště tam, kde je nedostatečná komunikace. Většina konfliktů nevzniká proto, že by lidé byli zlí, nebo že by zlo chtěli, ale proto, že se, lidově řečeno, nedovedou domluvit - neumějí spolu ohleduplně komunikovat.

Poslední společnou příčinou lidských konfliktů je hříšnost. Skutečnost, že nejsme zajedno s pravdou, s Božím plánem, že nejsme ochotni k lásce. Hříchem je v nás něco poškozené, zdeformované a my touto svou poškozeností narazíme na nepoškozenost partnerovu a nebo jsou-li oba nějak poškozeni, je potom jejich konflikt ještě daleko hlubší.

Typickým příkladem vzniku konfliktu je situace, když si muž nevšimne manželčina nového účesu. Ona mu řekne: "No jo, ty si nikdy ničeho nevšimneš!", což je jasný případ zevšeobecňování a muž se touto větou cítí být zcela oprávněně poškozen a velice pokořen. A tak se postaví do role protivníka a řekne jí: "A ty zase pořád..." a již je z toho roztržka. V takovém případě přichází řada na ten druhý bod, o němž jsme zde mluvili, na to, jak se bude takto vzniklý konflikt řešit.

Dalším zdrojem konfliktu může být již zde také zmiňovaná otázka nedostatečnosti lidského poznání. Ženy mají, na rozdíl od mužů, velmi silnou intuici. Důsledkem toho je schopnost ženy ledacos odhadnout a reagovat na to, aniž ví proč to tak je. Je samozřejmé, že proto nemůže pochopit, jak ten její muž může být tak tupý a dá mu to nějakým zcela nevybíravým způsobem najevo. A on zase nemůže pochopit, co jí je a co pořád má. Jestliže si v této chvíli oba nedokáží uvědomit, že je každý jiný, pak zde opět vznikne konflikt.

Velmi častým manželským hříchem je předpokládání toho, co by ten druhý měl - neměl myslet, udělat, jak by měl v dané situaci zareagovat. Jak on má vědět, co ten první předpokládá? Nakonec je trestán za to, že nejednal tak, jak si to ten první představoval.

Pro vznik konfliktu je nejpříhodnějším momentem odpoledne, kdy se manželé vrací z práce domů a těší se na sebe. Zvláště kritická je situace, je-li ona celý den sama doma s dětmi, má jich už dost a říká si: "No, konečně ten můj přijde a kluky, co se mi pořád rvou, pořádně srovná!", nebo: "Konečně ten můj přijde a já ho pošlu koupit strouhanku, na kterou jsem zapomněla a moc ji potřebuju." Zkrátka, ona si představuje jak to bude, až on přijde. On jde mezitím domů a říká si: "No, dneska to bylo v práci k zbláznění. Já už toho mám dost, všechno jí to doma řeknu, jakej je ten Vonásek podrazák a bude to fajn." A tyto dvě představy, nic zlého netušící, se k sobě blíží. Nic se neděje, dokud nejsou spolu, ale pak on tedy konečně přijde a chce jí říci, jak je to s tím Vonáskem a ona na to: "S tím mi dej pokoj a běž pro strouhanku!" On nemůže pochopit, jak ona může myslet na takovou přízemnost, když přece ten Vonásek...

Ještě horší situace nastane, má-li on cestou domů koupit třeba máslo a na takovou nicotnost prostě zapomene. Pro ni je to ale momentálně vrchol všeho a tak mu to "osolí": "Ty vždycky na všechno zapomeneš!", nebo: "Na tebe není vůbec žádný spolehnutí! Jsi horší než dítě!" a on, který přišel domů zmořený a teď dostal ještě toto všechno, jí řekne: "Ty jseš úplně nemožná, vždycky, když přijdu domů, tak mi musíš začít nadávat!" Ona mu vyčte, že se musí o všechno starat, na všechno musí myslet, zkrátka spolehnutí na něj není atd. atd. V takovou chvíli si lidé řeknou věci, které si ani v nejmenším nikdy říci nechtěli a neměli, ale najednou je jich všude plno a je z toho velmi hluboká roztržka. A přitom jsou oba chudáci, protože jak mají vědět, co ten druhý předpokládal. Dá se tomu předejít zcela jednoduchým způsobem - po příchodu domů si vyhradí třeba čtvrt hodiny jen pro sebe a nebudou řešit žádné problémy. Posléze zjistí, kolik času ušetřili, protože předešli mnohým nepříjemným hádkám a rozladěním, která je stojí mnohem více času.

Jak jsme si již řekli v úvodu této kapitoly, dalším zdrojem konfliktů je naše lidská hříšnost. To je zcela pochopitelné a vše se může ještě umocnit, není-li člověk schopen si své chyby přiznat a srovnat se s nimi. Každý člověk má tendenci nepřiznanou chybu nějak zakrývat, nebo na ni reaguje podrážděně a tím ji může přenášet na svého partnera. To, co sám neunesu svým způsobem přenesu na druhého, abych to pak na něm mohl odsoudit. Není-li tedy člověk schopen se se svými vlastními chybami srovnat, pak jimi vztah s druhým člověkem velmi zatěžuje a komplikuje.

S předpokládáním, o němž jsme již zde mluvili, souvisí i velmi častý zdroj konfliktů, vznikajících zvláště v prvních měsících nebo roce manželství. Každý člověk, vstupující do manželství, je pochopitelně velmi ovlivněn rodinou, v níž vyrostl. Lidé často předpokládají, že ten druhý má stejné návyky, zásady atp. jako on. Ale tak tomu vůbec není. Pro ilustraci uvedu takový malý příklad: ona je zvyklá si dávat zubní kartáček do skleničky a skleničku někam na poličku, zatímco on si ho jen tak pohodí na umyvadlo, takže každý, kdo si tam myje ruce, mu ho zacáká mýdlem. Je to zdánlivá maličkost, ale představte si takovou situaci v manželství. Ona: "Prosím tě, kam si to ten kartáček dáváš?!" a on na to: "No, kam bych si ho dával, vždyť to tak dělám celej život." Zkušenost ukazuje, že je-li třeba rozhodnout jakou koupit obývací stěnu, nebo jak rozdělit peníze, či jak vyřešit konflikt se sousedy, manželé se, mají-li jen trochu rozumu, dokáží na společném řešení nějak domluvit. Ale u takových drobností, typu zubní kartáček, nikdo nepřemýšlí o tom, co říká a tak z toho může vzniknout velmi nepříjemná hádka.

Jsou zde i věci, kterými jsou si lidé protivní bez jakéhokoliv osobního zavinění. Např. někdo jí jablko a mlaská přitom. Druhý si říká: "To je nemožný, přece mu to nebudu říkat, vždyť na to musí přijít sám." Ale proč on by na to měl přijít sám, když to tak dělá od dětství a navíc se ani neslyší? Bude-li to dělat cizí člověk, je to jedno, ale když to bude někdo blízký, pak to dokáže jeho partnera velmi rozčílit. Neřekne-li mu to přímo, ale dá mu bez jakéhokoliv vysvětlení pocítit svou nelibost, tak o to je to horší, protože on ani neví, proč je najednou tak zle.

Existuje ještě jeden druh konfliktů - já bych ho přirovnal k nevynesenému odpadkovému koši, který jednoho dne zkrátka přeteče. Dělá-li někdo neúmyslně něco, co mě vadí, mohu ho na to upozornit a tím vznikne naděje na vyřešení. Obrazně řečeno, mohu ho ale také praštit, tzn. přece jenom se nějak odreagovat, anebo, a to je nejtěžší, mu to mohu odpustit, což ovšem znamená, že já to přijmu tak, jak to je a nebudu mu už nic, ani nahlas, ani ve svém nitru, vyčítat. Poslední možnost je, že to "spolknu". Ta věc mi sice vadí, ale nereaguji na ni, nic neřeknu a zůstane ve mně. Pokud je to jen jednou, nic se neděje, ale pak to přijde podruhé, potřetí, posedmé... a tak se to v člověku hromadí, až přijde ta poslední kapka a ono to přeteče, na malý podnět dojde k obrovské explozi a v takové chvíli vyčte člověk tomu druhému vše za celý život - všechno možné i nemožné, za co může i nemůže, co udělal i neudělal, zkrátka všechno to, co mu na něm vadilo, co ho uvnitř dusilo a co se nyní uvolnilo a vyšlo ven. Na takový výbuch se nedá rozumně reagovat, je třeba počkat až sám přestane. Vysvětlování nemá v tuto chvíli žádnou cenu, mluvit se o tom dá až mnohem, mnohem později. Tato situace obvykle nastává, neexistuje-li mezi manželi solidní a dostatečná komunikace. Znovu tedy chci zdůrazni to, co jsem již říkal dříve, manželé mají být schopni spolu hovořit o všem, žádná oblast lidského života by neměla být v jejich rozhovorech tabu, ani sexualita ne, neboť jinak se nikdy nedozví, čím si vzájemně ubližují, nebo, a to je ještě horší, se to dozví nepřímo od někoho jiného.

Je velice nepříjemné, je-li otevřenost vztahu mezi manželi nějak blokována. Říkám-li, že by měli být schopni spolu mluvit o všem, neznamená to však kdykoliv a o čemkoliv, toho není schopen žádný člověk. Někdy může být člověk konfliktem tak zraněn, že není momentálně možné s ním o tom hovořit, je třeba popřát mu čas, aby se vzpamatoval. Není chyba, když o té věci budou spolu mluvit za den, za dva, ale neudělají-li to za týden, pak už to neudělají nikdy. Je tedy možné mluvit o všem, ale jen za okolností a v situaci přijatelné pro oba dva.

Tím se nyní se dostáváme k druhému bodu - k řešení konfliktů. Všem konfliktům předejít nelze. Lze ale předejít těm, které se stále opakují. Jsou situace, mající vždy stejně špatnou odezvu. Znám jedny manžele, kteří již deset let reagují na stejnou situaci vždy stejně podrážděně a vždy je z toho konflikt. Proč? Protože vzájemně jeden druhého nepřijali. Oni chtějí, aby ten druhý byl jiný, ale on jiný nebude, protože je už prostě takový, jaký je, vymyslí si různé způsoby obrany a to si dělají pořád. Snažíme-li se svého partnera předělat, skončí to vždy špatně, ne třeba katastrofou, ale přinejmenším si tím zbytečně znepříjemňujeme život. Nejenže musíme přijmout svého partnera takového, jaký je, ale musíme také umět přijmout sami sebe. Na to se velice často zapomíná. Přemýšlet o tom, jak předělám toho druhého, nemá žádný smysl, já musím přemýšlet o tom, co udělám sám se sebou. Má-li člověk nějakou chybu, kterou není schopen přijmout, vždy se ve vztahu projeví destruktivně. Přijmout svou chybu je něco jiného než: "
Já už jsem takový a komu se to nelíbí, tak má smůlu." To není přijetí vlastní chyby, to vnucuji druhým, aby přijali můj nedostatek jako normální. Já mám vědět, jaký jsem a jaký mám být. Rozdíl mezi tím musím unést a musím mít touhu stát se tím, kým ještě nejsem. Toto je pro hodně lidí velice těžké - přijmout okamžitou situaci a usilovat přitom, vzhledem k zítřku, pozítřku, o její změnu k lepšímu. Nepřijmu-li sebe takového, jaký jsem, budu ze sebe buď dělat někoho, kdo nejsem a nebo zruším každou cestu k lepšímu a řeknu si: "Já musím být takový, jaký jsem." To není pravda, protože já mám poznat své chyby a mám se smířit s tím, že nyní je stav takový a ne jiný. Mohu toužit po tom, abych byl lepší, aby můj partner byl lepší, ale nesmím to vyžadovat teď hned, okamžitě. Bohužel, lidé to často nerespektují ani u sebe, ani u druhého a úplně zbytečně z toho vzniká nekonečný řetěz konfliktů.

Znovu opakuji, že základní podmínkou, která sice sama o sobě řešením konfliktu není, ale bez níž se konflikty vyřešit nedají, je komunikace. Konflikt je důsledkem buď střetu různých zájmů, nebo špatného zhodnocení situace. Toto se dá překlenout komunikací tak, že se alespoň vyjasní, proč konflikt vznikl, otevře cestu dalšímu jednání, kdy se ti lidé k sobě více přiblíží. Nejhorší je, vede-li se mezi manželi prestižní válka - to se pak komunikace využívá k sebeobhajobě, jeden druhému se prezentují jako zcela nevinní, vina je jen na druhé straně. Takový přístup k řešení konfliktu pochopitelně nevede. Neboť tím, že se vzájemně přesvědčí o tom, že "já za to nemůžu", se nic nevyřeší, i když sebeobhajobě se člověk občas nevyhne. Stejně tak nevede k cíli ani hledání viníka a vzájemné obviňování. V takovém případě se komunikace využije jen k odhalení, usvědčení a potrestání toho druhého. Manželé se mezi sebou vůbec nesmí trestat, mohou trestat své děti, ale ne sebe navzájem. Jen tak mimochodem, existují i manželství, kde jeden zaujme postoj rodiče a svého partnera postaví do role dítěte - takové ponížení nikdo dlouho nesnese.

Nejpříznivější situace pro vyřešení konfliktu nastane, jestliže se ti dva lidé mezi sebou domluví a domluví-li se na něčem, co platí nejen dnes, ale i zítra, pozítří, za rok... Dohodnou-li se jen na tom, kdo vzniklou situaci zavinil, nic to neznamená. Oni musí udělat ještě další krok - musí se domluvit, jakým způsobem napravit, co bylo pokaženo, jak pokračovat dál, nebo jeden z nich musí bez jakýchkoliv výčitek vzít tuto nesnáz na sebe a vyřešit ji. Všimněte si, jak často se lidem u některých konfliktů tato dimenze vytrácí. Vůbec je nezajímá, co bude zítra a stále jen řeší otázku, kdo konflikt zavinil a v horším případě se to, co je bolí, snaží přenést na toho druhého tím, že mu také ublíží. Je to sice primitivní, ale bohužel v nás tento sklon ubližovat je.

Někdy se konflikt může táhnout nekonečně dlouho a nikde žádné řešení. Zde může pomoci další člověk, ale v žádném případě ne dítě a sotva také nějaký blízký příbuzný. Všichni tito lidé totiž nemohou být neutrální, i když by chtěli. Pomoci jim může jen člověk, který má sice k oběma dobrý vztah, ale je svým způsobem cizí, a to tím, že třeba jen ukáže na příčinu konfliktu, kterou ti dva nevidí, nebo tím, že jejich pozornost odvede někam jinam. Ale v žádném případě si nesmí nechat vnutit roli soudce. On jim má pomoci ke smíření a ne k odsouzení jednoho z nich. Nelze o problémech neustále mluvit jen s jedním z obou manželů. On sice může být absolutně pravodmluvný, může se snažit o naprostou objektivitu, ale pořád je to jen jednostranný pohled. My musíme slyšet i do toho druhého, co ho bolí, co mu vadí, protože mluví-li člověk s oběma, tak má větší šanci jim pomoci.

Ještě chci upozornit na jednu věc, která se velmi často vyskytuje, že vám totiž jeden z manželů začne vyprávět, jak je ten druhý nemožný. V takovém případě je jediné rozumné řešení začít toho druhého nepřímo hájit. Ne za každou cenu, např. když ona bude říkat, že on ji bije a vy na to, že on to ale myslí dobře. Zůstaneme-li u tohoto příkladu, je potřeba se ptát, proč on to dělá, proč je nešťastný, čím je poškozený, jak on se vůbec cítí. Mluví-li tedy s vámi jen jeden z manželů, můžete mu posloužit jako takové zrcadlo, i když zamlžené, ale v němž se ten stěžovatel tak trochu vidí a může odhadnout nebo poznat své vlastní chyby. Jestliže ale uděláte, co je po vás žádáno, tzn. připojíte se k některé stěžující si straně a všemi hlasy odsoudíte toho "neschopného zloducha", sklidíte sice potlesk, ale ničemu nepomůžete. Stěžovatele sice utvrdíte v přesvědčení, že on je anděl a ten druhý ďábel, ale tak jednoznačné to nikdy není. Snad nikdy neexistuje v manželství situace, kdy by jeden nesl stoprocentní vinu a druhý nulovou. I kdyby ten poměr viny byl jen 95 : 5, tak těch 5 % stojí za povšimnutí.

Tím se dostáváme k dalšímu bodu - jak vlastně řešit konflikty křesťansky. To, co jsem říkal předtím, bych vlastně mohl povídat kdekoliv. A co my křesťané? Musíme se umět vyhnout onomu primitivnímu způsobu, kdy řekneme: "Když jsi křesťan, musíš mi všechno odpustit!" To je sice pravda, ale není to pravda úplná. Odpuštění je sice naprosto nutné, ale často nestojí na začátku vyřešení konfliktu, ale až o kousek dál. Protože před odpuštěním musí být vždy určité vyjasnění situace. Vyjasnění, oč vlastně jde, aby člověk věděl, co má vlastně odpouštět. Druhá věc je, že každý z nás potřebuje delší, či kratší čas na absorbování toho, co se stalo. Jestliže mě něco zasáhlo, zranilo, zabolelo, potřebuji určitý čas na to, abych to v sobě nějak zpracoval, abych to nějak přijmul. Pak teprve jsem schopen odpustit. Tento čas je třeba člověku dát. U každého je jinak dlouhý a jak je to u toho druhého, to mají ti manželé o sobě vědět. Je-li někdo schopen se usmířit až druhý den, pak mu musí jeho partner ten den na to dát, a pokud je někdo schopen se usmířit už za hodinu, pak smíření musí přijít za hodinu, protože on by druhý den už nevěděl, proč se usmiřovat. Zkrátka, každý je jiný, ale hlavní je, aby zde vždy byla ochota ke smíření. Předpokladem její existence jsou tři věci.


Za prvé, že jsem schopen přijmout sebe, za druhé, že jsem schopen přijmout druhého a za třetí, že sám zažívám odpuštění ze strany Boží. Nedá se nic dělat, ale člověk, který sám odpuštění nezažívá, sám se s Bohem nesmiřuje, může být sice tolerantní, slušný, vnímavý, citlivý, ale bude velmi těžko nebo méně snadno odpouštět a bude mu to stále dělat potíže. Zkušenost, že mi Bůh odpouští, ta mě ohromě disponuje k odpouštění druhým. Odpuštění musím ale prožívat jako obšťastňující věc a ne jako mučení, jež sice hrdinsky přečkám, ale jsem rád, že už ho mám za sebou. Člověk musí znát laskavého, milosrdného, fantasticky velkorysého Boha, aby mohl přijmout odpuštění s radostí a aby sám dokázal druhým odpouštět.

Zde jsme narazili na jednu velmi důležitou věc, na kterou bych rád upozornil. Řada lidí vyrůstá bez zkušenosti nejenom Božího, ale i lidského odpuštění. Dnes už nepřicházejí tolik v úvahu děti despotických otců, kteří jim nikdy nic neodpustí, jako spíš děti, ve svém růstu zraňované lhostejností; zlobíš - nezlobíš, udělals - neudělals, všechno jedno, já se tím zatěžovat nebudu. Ono to sice na první pohled vypadá velice svobodně, ale dítěti to neprospívá, protože nabývá dojmu, že o něj nikdo nemá zájem. Pocítí-li totiž dítě ve svém růstu tlak toho, že něco udělalo špatně: "Zklamals mě", "mrzí mě to na tebe", "to jsem tedy od tebe opravdu nečekal", pak ho to bolí a je-li tento tlak vystřídán odpuštěním, pak i vzdělává. Dítě ví, že na něm někomu záleží a zároveň ví, že zklame-li tuto důvěru, existuje opravný prostředek - odpuštění.

Odpouštět se člověk musí naučit a má to také na sobě zažít. A pozná-li milosrdného, odpouštějícího Boha, pak má přece jen možnost jej napodobit. Zjistí, že v odpuštění je ohromné osvobození. Nejen pro toho, komu bylo odpuštěno, ale i pro toho, kdo odpustil. Ve chvíli, kdy odpustím, nemusím se již tou záležitostí zaobírat, nemusím se jí nechat vnitřně stravovat a nemusím ji už v sobě dále nosit. To je úžasná věc.

Jak jsme si již řekli, křesťan vychází ve vzájemném vztahu z těchto principů - člověk je stvořen k Božímu obrazu a každý z nás je Bohu odpovědný, každý z nás má stejnou základní důstojnost a nikdo nemůže nikoho, ani v rodině, beztrestně ponižovat. Všichni jsme hříšníci a nikdo se nikdy nemůže postavit do pozice "já jsem dokonalý a chybu děláš jenom ty", každý člověk je vysvobozen Kristovou smrtí, v níž On vzal jeho hříchy a hříchy nás všech na sebe a já zde proto nejsem od toho, abych veškerou vinu ve svém životě sám nesl a sám odstranil, každý z nás má možnost přijmout Boží odpuštění a nakonec musí být schopen si přiznat, že je člověk chybující a hříšný, což ho zavazuje k tomu, aby i druhého člověka přijal jako takového, neboť i příliš vysoký ideál, který by tomu druhému vytyčil, by jeho i náš vzájemný vztah zničil.

Mluvíme-li o tom, že křesťan má být schopen odpouštět, modlit se za druhého člověka a sám prožívat Boží odpuštění, nesmíme zapomenout na to, že tím nejsou vyškrtnuty všechny ostatní cesty komunikace, dorozumění a společného hledání řešení konfliktu. Jestliže manželé namísto toho, aby se nějak domluvili, proč si vzájemně nerozumí, řeknou: "Budeme se za to modlit, Bůh nám odpustil, tak my si taky odpustíme a už se o tom nebudeme dál bavit," a přitom ještě ani nezačali, pak si sami podkopávají půdu pod nohama. Stává se, že člověk tam, kde je pro něho komunikace těžká, ji nahradí nějakou zbožnou akcí. To ale není řešení, to je podvod. Jistěže jsou situace, kdy je lépe než o daném problému diskutovat, se za svého partnera pomodlit, protože nyní o tom mluvit nelze, ať už z jedné, či druhé strany. Druhý extrém je, chce-li se vše vyřešit jen domlouváním se a Bůh je odsunut stranou. Jsou věci, které nejsme sami bez Boha schopni dost dobře vyřešit. Člověk tedy vždy musí vzít v potaz celou škálu prostředků - jak lidskou komunikaci a zákonitosti, tak Boží milost, moc a lásku. Tyto věci se vzájemně ani nevylučují, ani neoddělují, ale také nejsou libovolně zaměnitelné. To všechno patří nějakým způsobem dohromady.

Jestliže někdo jednoho z manželů v jeho konfliktu, který doma má, polituje, pak mu to sice může být chvilku příjemné, ale trvá-li to déle, je nutné se ptát, proč to ten dotyčný dělá. Je-li to rodič, tak je zde nebezpečí, že si ho tímto chce k sobě opětně připoutat a je-li to cizí osoba opačného pohlaví, mohou z toho pro oba nastat velké těžkosti.

Politování samo o sobě může být sice příjemné, ale na vyřešení konfliktu nestačí. Je potřeba hledat cestu k nápravě a je potřeba vědět, že cesta je něco jiného než náhlý skok. Lidé by řadu potíží ve svém životě chtěli vyřešit skokem, ale jít po cestě se jim nechce. V blízkých vztazích a zvláště v manželství, se řada věcí řeší dlouhodobě. Zlo nám zde nastavuje jednu velmi známou a lidmi přesto velice často neprohlédnutou léčku - stále se nám snaží namluvit, že to špatné, co se nám připletlo do cesty, zde bude pořád, že je to nezměnitelné a že ani my, ani nikdo jiný s tím nepohneme. Na tuto hru nesmíme v žádném případě přistoupit. Není sice pravda, že již zítra bude vše v pořádku, ale je pravda, že žádné zlo netrvá věčně a že se po čase změny k lepšímu dočkáme, i když si ji teď, v tuto chvíli, nedokážeme představit. Tento poznatek je velice důležitý, protože jinak člověk může sáhnout po špatném řešení, jímž se chce této zdánlivě trvalé a nepřekonatelné překážce vyhnout. Konflikty v manželství vzniklé se ale nedají řešit mimo ně. To, co mají manželé mezi sebou, i kdyby byl ten problém sebevětší, se dá vyřešit zase jen mezi nimi, i když třeba za pomoci někoho třetího. Jakmile si člověk nechá vnutit pocit, že ten problém je nezdolatelný, že ho musí obejít mimo své manželství - a nemusí to být vždy vyslovená nevěra, každopádně to je přenesení těžiště života někam jinam, mimo. Tím se člověk dostane na velice špatnou cestu. Nedá se nic dělat, jestliže se ti dva už jednou vzali, vzniklý konflikt musí vyřešit spolu, další cestu musí také najít spolu a domluvit se musí také spolu. Od toho jsou manželé, aby vše řešili spolu.

Překonáním konfliktu se jejich vzájemný vztah ještě více zhodnotí, na to nikdy nesmíme zapomenout a proto se musí konflikty překonávat a jejich účinky odstraňovat, i když je to mnohdy velmi těžké.

Tak a teď nakonec mi můžete říci: "No, tobě se to povídá, když žádný manželský konflikt nemáš!" Máte pravdu, povídá, ale ono zase na druhou stranu sdílet konflikty, o nichž vám druzí přijdou povědět, není také vždycky lehké.


Výpis všech kapitol z této knihy: 1. Jak katolická církev chápe manželství / 2. Psychologie a teologie partnerských vztahů / 3. Vztahy k rodičům, přátelům a církvi / 4. Spiritualita manželského života / 5. Konflikty a jejich řešení / 6. Manželství a sexualita / 7. Obsah a výklad manželského slibu




(Související) texty k tématu:

Láska:
Láska- Bez lásky lze vytvořit veliká díla, být slavný a obdivovaný, ale...
- Kdo řekl, že láska je slepá? Ta jediná vidí dobře!
- Kristus nám zjevil Boha jako Otce plného milosrdenství
- Láska očima dětí
- Další texty na k tématu láska zde

Láska v partnerství, manželství:
Manželství / marriage / Ehe / foto: IMA- Romantická zamilovanost je jen částí spektra lásky...
- Věrnost i v temnotě krizí lásky
Manželství = sny v troskách?
- Manželství není vždy procházkou s kytkou v ruce...
- Milovat se navzájem znamená přizpůsobit se
- Otázky a odpovědi k tématu Manželské krize
- Další texty k tématu manželství, partnerství zde

Láska a sexualita:
- Tři rozměry lidské sexuality (Jozef Augustyn)
- Manželství a sexualita (Aleš Opatrný)
- Nesexuální doteky (MUDr. Wheat)
- O sexualitě mimo manželství (Anselm Grün)
- Další texty k tématu sexualita zde

Láska v rodině (a výchově):
- Příprava na rodičovství a výchovu s humorem :-) 
- Děti nejsou záplaty
- Děti odrážejí naši ne/lásku - R. Campbell
- Láska se musí přelévat Z rozhovoru s P. V. Kodetem
- Když dítě nepřichází J. Fenclová
- Další texty k tématu rodina zde, výchova zde

Láska, vztahy, přátelství:
Přátelství, friendship, Freundschaft / foto IMA- Po příteli který kulhá nechci, aby tančil... (De Saint Exupery)
- Přátelé nejsou dokonalí lidé
- Narodili jsme se také pro své přátele (Józef Augustyn)
- Sdílnost přátelství posílí (Benedikt Groeschel)
- Další texty k tématu vztahy a přátelství zde

Odpuštění, smíření:
Odpuštění - cesta ven z vnitřního vězeníChceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho 
Odpuštěním prospíváme i sobě 
Myšlenky na pomstu
Odpustit neznamená zapomenout 
Odpuštění tě vnitřně osvobodí z moci těch, kteří ti ublížili... 
Člověk může změnit svůj osud 
Jak mohu odpustit dozorci SS? 
Ke zdravým vztahům patří i omluva... 
Jak si nenechat ničit život starými křivdami? 
Věřím v ... odpuštění hříchů... 
Vězení s klíčem uvnitř

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha
(12.12.2017) Když naše modlitby narážejí jakoby na zavřené nebe….

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Adoptuj si politika

(4.12.2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude...

Svatý Mikuláš (6. 12.)

Svatý Mikuláš (6. 12.)
(3.12.2017) Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u oblíbené Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.