Židovce Etty Hillesum bylo osmadvacet let, když se dobrovolně přihlásila do koncentračního tábora Westerbork. Odtud byla o rok později, v září 1943, spolu s rodinou deportována do Osvětimi, kde po třech měsících zemřela. Během svého krátkého života intenzivně hledala vlastní lidskou a duchovní totožnost.

Chci ti pomoct, Bože, abys mě neopustil

Jsou to zlé časy, Bože. Dnes v noci se poprvé stalo, že jsem se převalovala ve tmě s pálícíma očima a hlavou mi táhly obrazy lidského utrpení. Něco ti slíbím, můj Bože, jen takovou maličkost: nechci věšet na uplynulý den své starosti o budoucnost jako tíživá závaží, jenže k tomu je třeba určitého cviku. Každý den má sám o sobě dost starostí. Chci ti pomoct, Bože, abys mě neopustil, ale nedokážu se k ničemu předem zavázat.  Jen tohle jediné je mi stále víc jasné: že nemusíš pomáhat ty nám, ale že my musíme pomáhat tobě, a tím nakonec sami sobě. To je to jediné, na čem záleží: zachránit v sobě kousek tebe, Bože. Možná ti dokážeme pomáhat, abys mohl ve zmučených srdcích druhých lidí vstát z mrtvých. Ano, můj Bože. 

Nikdy tě ze svého nitra nevyženu

Na vnějších okolnostech toho, jak se zdá, příliš mnoho nezměníš, prostě patří k tomuto životu. Nepožaduju po tobě, abys mi skládal účty, ty budeme jednou skládat my před tebou. Takřka s každým úderem srdce je mi jasnější, že nám nemůžeš pomoct, ale že my musíme pomoct tobě a že až do posledního dechu musíme bránit tvoje sídlo v našem nitru. Skutečně existují lidé, kteří v posledním okamžiku schovávají do bezpečí vysavač nebo stříbrné příbory, místo aby si chránili tebe, můj Bože. A jsou jiní, kteří se za každou cenu snaží zachránit své tělo, které není beztak ničím jiným než schránkou tisíce obav a hořkostí. Říkají: Mě do spárů nedostanou. A zapomínají, že člověk není v žádných spárech, když je ve tvé náruči. Už jsem zase mnohem klidnější, můj Bože, díky tomuto rozhovoru s tebou. Nejspíš s tebou budu v nejbližší budoucnosti hovořit velice často, a tak ti zabráním, abys mě opustil. Zřejmě se mnou zažiješ i hubené časy, můj Bože, v nichž tě má víra nebude tak vydatně sytit, ale věř mi, dál budu pro tebe pracovat a zůstanu ti věrná a nikdy tě ze svého nitra nevyženu.

Obávám se tisíce drobných každodenních starostí

Pro velké hrdinské utrpení v sobě cítím dostatek sil, můj Bože, spíše se obávám tisíce těch drobných každodenních starostí, které mě občas obtěžují jako dotěrný hmyz. Dobrá, trochu si tedy ve svém zoufalství poškrábu poštípaná místa a každý den si znovu řeknu: O dnešek je postaráno, pořád tě ještě obklopují bezpečné zdi útulného domova jako často oblékaný a oblíbený kus oděvu, pro dnešek máš ještě dost jídla a v noci tě čeká postel s bílým prostěradlem a měkkými přikrývkami, neměla bys tedy dnes vyplýtvat ani jiskřičku síly na malicherné hmotné starosti kolem sebe. Využij a vychutnej si každou minutu dnešního dne, postarej se, aby byl plodný a stal se pevným kamenem do základů, o které by se mohly opřít ubohé a úzkostné budoucí dny.  

Vše hezké, co mě potká, chci nabídnout tobě, Bože

Bože, měl by ses u mne mít co nejlépe. Kdybych byla zavřená v těsné cele a malým zamřížovaným okénkem bych viděla plout bílý oblak, nabídla bych ten oblak tobě, aspoň dokud bych k tomu měla dost sil. Nedokážu se předem k něčemu zavázat, ale jak sis jistě všiml, mám ty nejlepší úmysly.