Když jsme se s Tomem brali, byli jsme velmi zamilovaní. Tehdy jsme si běžně hodiny povídali. A i když jsme nemluvili, vnímali jsme, co ten druhý cítí. Vlastně je těžké říct, kdy jsme se vzdálili. Tom měl víc a víc práce a já se musela starat o děti. Možná jsem jim věnovala příliš mnoho pozornosti, a on si připadal trochu odstrčený, ale upřímně řečeno, když se ohlížím zpátky, uvědomuji si, že kdybych nemluvila s dětmi, neměla bych už vůbec s kým mluvit.

Tom přichází domů tak unavený, že mne stěží pozdraví, natož aby mi řekl, jak se ten den měl, nebo se na to zeptal mne. Je to tak nepříjemné. Strašně bych si s ním chtěla povídat. Jednou mi na chvíli připadalo, že jsme si zase blízcí, a povídala jsem mu všechno, co jsem s ním už dlouho toužila sdílet. Jenže když jsem si vylévala srdce, zjistila jsem, že on už dávno spí. A pak se stala zvláštní věc. Naučila jsem se žít bez něho. Prala jsem mu oblečení, vařila mu a snažila se mu být dobrou manželkou, ale někde uvnitř jsem se oddělila a naučila se žít bez něj. Jako by si něco ve mně řeklo: ‘“Jsi sama za sebe – pro dobro své a svých dětí, vezmi to, jak to je, a nauč se s tím žít.“’

Příčiny "smrti" manželství

Psycholog k tématu rozplétá klubko nekomunikace: "Dospěl jsem k názoru, že když zemře láska, dost často příčina smrti není tak evidentní. Ne každé manželství, u něhož jsem byl svědkem rozpadu, procházelo nějakým dramatickým konfliktem nebo zažívalo potíže v sexuálním soužití či nevěru. Skutečná „příčina smrti“ bývá často skrytá: manželé spolu prostě přestanou mluvit.

Nedostatek komunikace přitom neznamená, že spolu nemluví vůbec. Znamená to, že spolu nemluví o věcech, které jsou pro vztah důležité. Mnozí manželé dříve nebo později dospějí do bodu, kdy jeden z partnerů buď není schopen, nebo nechce komunikovat o otázkách, které jsou pro druhého podstatné.

Plíživé odcizení

Jeden manžel pojmenoval stav, kdy ve vztahu nefunguje komunikace, jako „plíživé odcizení“. Lidé, kteří se ocitnou v takovém stavu, mohou být přitom výborní komunikátoři ve všech jiných prostředích. Není na světě manželství, které by něco podobného nezažilo. Uvádí se spousta důvodů, proč je někdy tak těžké komunikovat. Také není žádným tajemstvím, že pro muže je to těžší. Někteří dokonce říkají, že muži v sobě mají zabudovanou neschopnost se hlouběji sdílet s druhými. Na tom může něco být. Ale zkuste pozorovat manžela, který si začíná poměr s jinou. Vysedává v autě se sekretářkou a horlivě s ní debatuje. „Můj manžel by se mnou nikdy takhle nemluvil,“ říká ona. „Moje žena by mne nikdy neposlouchala jako ty,“ on na to. Copak se to děje? Jeho žena si stěžuje, že se chová, jako by jeho schopnost konverzace postihla obrna – jak to, že tak náhle ožila? Prostě tenhle pár, který svůj vztah teprve začíná, nebere jeden druhého jako samozřejmost.

Naslouchat očima

Ovšemže většině lidí nejde o to, moci si jen tak s někým popovídat, ale povídat si s někým, kdo jim skutečně naslouchá. Jednou z nejhezčích pozorností, kterou můžete prokázat druhému, je „naslouchat mu očima“. Sdělujeme mu tím: „Jsem s tebou.“ Dáváme jim pocítit osobní důstojnost – proto bychom se měli sklánět k batolatům pokaždé, když s nimi mluvíme.

Otevřeně mluvit o problémech

Mluvil jsem o manželství s velkým množstvím lidí. Nemám naprosto žádné iluze o obtížích, které člověk v manželství zažívá – přinejmenším proto, že jsme s mou ženou více jak pětatřicet let také manžely. Jako poradce jsem doprovázel lidi, kteří byli fyzicky, sexuálně a duševně zneužíváni, někteří museli opustit domov a partnera, aby ochránili sebe a své děti. Vypozoroval jsem však, že mnohá manželství se nehroutí proto, že by je zničily zásadní problémy, ale spíše kvůli nakupení každodenních tlaků, které se stanou nesnesitelnými. Myslím si, že ve zvládání manželského života je možné způsobit revoluci tím, že se prostě otevřeně mluví o obtížích a traumatech, kterými mnozí z nás procházejí, a prolomí se pocity izolace a přesvědčení, že se to děje jenom nám.