Ale…
„Je to dobré, ALE není to dost slané."
"Na dovolené se mně líbilo, ALE jídlo nestálo za nic."
"Je to slušný člověk, ALE nikoho nepustí ke slovu."
"Tchyně je příjemná, ALE já ji nevěřím."
"Chápu, že je to moderní umění, ALE já ty mazaniny nemusím."
Daly by se vytvořit desítky dalších vět s nezbytným "ALE", které některým lidem utkvívá v mysli nepřetržitě.
Trocha octa do radosti
Věty za slovem "ale" jakoby vždy káply trochu octa do radosti. Není vůbec těžké si vymyslet nějakou námitku, být kritikem, chlubit se postřehem, znalostí detailů, vlastním osobitým názorem. Pravým uměním života však může být povznesení se nad drobné nedostatky, schopnost dopřát si radost ze života i tam, kde letitá zkušenost tuší nějakou chybu. Souvisí to s uměním kladného přístupu ke světu.
Idealizování skutečnosti?
Můžete namítnout, že vyjadřovat se jen kladně souvisí s určitým stupněm naivity, s idealizováním skutečnosti, s růžovými brýlemi na očích. Máte pravdu, do určité míry - a právě umění míry je v tomto případě velmi důležité. Není na to návod, může však být výsledkem vůle žít ve světě tvořivosti, přiměřené pohody, harmonie vztahů... Naopak věčné "ale" může ze života učinit smuteční pochod, protože nikdy nic neústí do šťastného, jednoznačného pocitu, že je něco krásné, dobré, výborné. Že s námi v každé fázi života putuje naděje.
Používejme slůvko "ale" jen zřídka.
Dopřejme si v duši světlé nebe
a obzor plný dobrých nadějí.
