První, nebo poslední?

Pokud se soustředíme pouze na výzvu „být poslední“, může nastat problém: Odvodíme, že pro křesťana není dobré se někam moc hrnout, za něco bojovat, nedej Bože, být vidět, o něco se snažit, prosazovat své nápady. Současně se nám ale poslední pozice tak nějak nelíbí. A tak někdy raději volíme šedou zónu, pod heslem: „Nejlepší je zlatý střed.“

Výše zmíněný biblický verš ale přináší jiné poselství. Ježíš se totiž nepozastavuje nad ctižádostí či snem učedníků být první; zdá se, že v tom problém nevidí. Naopak dává radu, jak na to:

Předkládá nám paradox, ve kterém spojuje zdánlivě nespojitelné: První mají být poslední a služebníky všech. V čem ale být poslední? Možná ve slepém prosazování sebe sama, v uskutečňování svých plánů za každou cenu, v hromadění vlastních zásluh, jistot. Dobrý služebník totiž v první řadě myslí na dobro svého pána a ne na svůj prospěch.

Věcí našeho Pána je přinášet lásku a milosrdenství všem,
kterým se nedostávají; všem okolo nás.

První místo není nikdy bez boje - s námi samými,
sobectvím, strachem, pýchou, s překážkami,
teré se staví do cesty každému, kdo chce žít evangelium
a přinášet milosrdenství a naději.
 

Bůh chce, abys byl první.
A ty?