Dědictví lze spravedlivě vypořádat jen málokdy...

Dědictví vyvolává i staré vzpomínky
a neřešené křivdy

Dědictví je tématem téměř každé rodiny. 
Spravedlivě ho lze vypořádat jen málokdy.
Nedědí se totiž jen hmotná část pozůstalosti. 
Do dědictví patří i kladné a záporné emoce,
radosti, bolesti, naděje, zklamání... 
Vypořádávání dědictví tak vyvolává
i staré vzpomínky, neřešené křivdy.

Proto se dědické řízení v některých rodinách
stává (dalším) spouštěčem rozkolu
a způsobuje až doživotní nepřátelství. 
I za Ježíšem přišli jednou dva bratři,
kteří se nemohli shodnout v otázce dědictví...

Téma dědictví se nás prostě vnitřně dotýká.
Každý z nás si totiž v sobě nese svou minulost. 
a toužíme po jejím "vyřešení".
Otázkou je, do jaké míry je to možné.

Při rozdělování dědictví nejde jen o peníze,
ale o otázku, kdo stál otci nebo matce blíže

Zaujalo mě - k tématu: "V mnoha rozhovorech jsem zachytil, že se po smrti rodičů vedou spory o peníze. Tolik rodin už naprosto rozvrátily spory o dědictví! Mnozí bratři a mnohé sestry spolu již vůbec nemluví. /.../ Při rozdělování dědictví nejde jen o peníze, ale vposledku o otázku, kdo stál otci nebo matce nejblíže a kdo jeho či ji miloval nejvíc. Někdy chtějí ti, kteří lásku tolik nepocítili, tuto lásku jakoby dohnat tím, že si vybojují největší díl z toho, co rodiče zanechali. Ale to je přece nenaplní. Jejich touhu po lásce nelze uspokojit penězi. A když se rodina rozhádá kvůli dědictví, rozplyne se i ten poslední zbytek rodičovské lásky, který dál žil ve vzájemné lásce sourozenců. A tak lidé žijí bez lásky. Jestliže člověk chce lásku připoutat k vnějším věcem, zcela ji ztratí" (Anselm Grün, Rok, kdy zemřel můj otec, vyd. Karmelitánské nakladatelství 2014).

Cítil se ze své rodiny
vyloučený a vykořeněný

Nedávno jsem hovořil s jedním člověkem, který žije sám, ale je více méně dobře finančně zajištěný. Vyprávěl mi, že když v jeho  rodině řešili otázku dědictví, zřekl se svého podílu ve prospěch svých sourozenců, kteří živí rodiny. Když pak ale bylo dědictví formálně uzavřeno – a on dle svého vlastního rozhodnutí nic nedostal – propadl na chvíli vnitřnímu nečekanému zmatku.  Cítil se ze své rodiny jakoby vyloučený, vykořeněný. Nešlo totiž o finanční stránku věci, ale o emoční... Tento nepříjemný stav mu pomohla vyřešit až situace, když ho při modlitbě žalmu (16) zasáhl text:

"Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší,
ty mně zachováváš můj úděl.
Můj podíl padl do rozkošného kraje,
mám velikou radost ze svého dědictví."  

Navzdory všemu těžkému
co prožíváme...

A tak lze nahlížet i na text v úvodu tohoto článku. Text pochází z listu apoštola Petra adresovaného křesťanům, na které tvrdě doléhalo pronásledování. Apoštol Petr pozvedá jejich zrak k Ježíši a jeho zaslíbením. Nabízí jim útěchu a světlo, aby dokázali vnímat, že se uprostřed jejich bolestné situace nic nemění na tom, že Bůh je miluje, že je s nimi a že se jen dovršuje Boží plán spásy v čase. A že se nemají nechat odradit od svého (každodenního) poslání a povolání. Trápení a krize je tak nemají zmást a stát se jim kamenem úrazu. Mají pro ně být naopak očistou, aby byla jejich víra a láska ryzejší. 

Navzdory všemu těžkému a beznadějnému co prožíváme, můžeme tedy i my svůj pohled obracet k Ježíši a jeho zaslíbením. Můžeme se opírat o jistotu, že žádná křivda a těžkost nás od něho nemusí oddělit a že jen u Boha máme své trvalé místo. Jedině on je naším plnohodnotným a nekonečným dědictvím. Nemusíme se proto nechávat odvádět od svého poslání a úzkostlivě se zajišťovat sami. Nemusíme si ani úzkostlivě sami zajišťovat spravedlnost a vršit tak mnohdy další křivdy... Můžeme se (neustále) odevzdávat do jeho vedení, náruče a péče.

Zmrtvýchvstáním Ježíše Krista
máme živou naději na dědictví, které nepomine,
na dědictví skvělé a trvalé,
Je pro nás připraveno v nebi...
(Bible 1 Petr 1,3-4)