Sekce: Knihovna

Denis Sonet

Rád bych se svou ženou více mluvil, ale nevím, co bych měl říkat…

Lidská bytost se vyvíjí, jen když prožívá sdílení a dialog.

z knihy Miláčku, netrap mě , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

„Četl jsem vaše knihy pro manželské páry. To je všechno hezké, co říkáte: radíte mužům, aby se svými ženami víc mluvili. Rád bych, ale nevím, jak to mám udělat, co bych měl říkat…“

 

Tento muž poukazuje na problém, který se mezi partnery v manželství vyskytuje často: mužské mlčení. Jistě, nesmí se generalizovat – jsou manželské páry, kde se do delšího mlčení uzavírá právě žena, a manžel si to pak vysvětluje jako vzdorování. Ale páry, kde si na mužovo mlčení stěžuje žena, jsou četnější.

Komunikace je však přece tak důležitá! Bývá to dokonce otázka života a smrti partnerského soužití. Jestliže spolu partneři nemluví, nemají si nakonec co říci. A tak se pokoušejí uspokojit potřebu komunikace někde jinde. Má-li žena vedle sebe manžela, který nic neříká, pak tato manželka neví, co se děje, a nezbývá jí nic jiného než si něco domýšlet:

„Když ho vidím tak zamyšleného, bez zájmu, jak se mnou nemluví, kladu si otázku, co za tím vězí: Propustí ho z práce? Že by mě podváděl? Nebo ho jednoduše trápí játra?“

Šťastná manželka, které manžel při návratu domů řekne:

„Pohádal jsem se s kolegou, a tak mám vztek… Proto si mě radši nevšímejte. Ani ty, ani děti!“ – A ona už ví, „která bije“. A tento manžel jí za několik dní stejně upřímně poví: „Kdybys věděla, jak jsem se už nemohl dočkat, až budu s tebou doma, jak se budeme milovat.“ – I teď bude vědět, jak se věci mají!

Ale hlavně – hovor umožňuje uchovat si obdiv, aby se zachovala láska. Lidská bytost je něco nekonečného, co nikdy neobsáhneme. Chybí-li dialog, nemůžeme už vidět, jak je ten druhý úžasný.

Autor otázky si je dobře vědom významnosti komunikace, protože napsal, že by rád mluvil. Mnoho manželů nedospělo až sem. Říkají totiž s oblibou svým ženám:

„Co bys chtěla, abych ti říkal? Že tě mám rád? Ale to ty přece víš… Koukni se, co dělám pro tebe, pro nás, pro děti.“

Vyjádření toho, co cítíme

Muž si často myslí, že od chvíle, kdy začal jednat, svým jednáním promlouvá. Ovšem pro ženu mají slova většinou stejnou váhu jako činy, ne-li větší.

Potíž spočívá spíš v onom „jak“ mluvit: „Nevím, jak to udělat, nevím, co bych měl říkat“. Manželé, kteří se chtějí manželkám líbit, se často snaží přijít na to, co by manželce mohli říkat. Někteří hovoří o politických, ekonomických a sportovních problémech, ale na to většinou manželka nečeká, protože při takovém hovoru manželé nemluví o sobě! Ostatní vyprávějí o tom, co dělali přes den – přitom však manželky nezajímá tolik, co jejich polovičky dělaly, ale co pociťují.

Žena chce především a zásadně vědět od svého manžela, co cítí, co v hloubce svého cítění prožívá.

Proto je třeba, aby manžel měl povědomí o tom, co prožívá uvnitř, aby mohl své emoce a pocity jednoduše pojmenovat.

Komunikace s ostatními začíná komunikací se sebou. Pokládejte si tedy upřímně otázky: „Povoluji sám sobě mít city? Jsem schopen pojmenovat slovy všechny emoce, které se ve mně rodí? Odvažuji se mluvit o tom, co cítím, bez falešného studu? Není mi proti mysli mluvit o sobě, říkat Co já?“ „Odvažuji se ptát, říkat svá přání?“

Když manžel sám sobě dovolí přijmout své city a rozebrat si je, aniž by si myslel, že je to nepřirozený sentimentalismus nebo ztráta času, najde s tím i úplně jednoduchá slova toho pravého sdělení: „Jsem moc rád s tebou.“ „Víš, že mi chybíš, když tu nejsi?“ „Naše děti jsou moje radost.“ „Jsem unavený, neměj mi to za zlé.“

Naslouchání svému srdci

Abychom našli věty vyjadřující štěstí, stačí naslouchat svému srdci a potom je bez falešného studu nechat vytrysknout. A pak také naslouchat druhému. Tak úplně přirozeně přicházejí slova lásky. Bůh ví, jak silná je touha ženy po slovech lásky! Vedle trvalého „miluji tě“, může představivost nalézt tisíc originálních nebo nečekaných sdělení: „Mám rád tvoje srdce na tvých rtech“, „Miluji tě dneska, protože ty jsi moje dneska“…

Mohou stejně přijít i slova obdivu a vděčnosti: „Jsi opravdu krásná!“, „Moje žena je dar od Boha.“ Ale také slova, která sdělují trápení a zklamání: „Už dál nemůžu“, „Mám strach, že tě zklamu“, „Dlouho jsem ti tajil, co mě trápí. Teď ti to svěřím… budeme na to dva, abychom to snesli“…

A když už vás opravdu nenapadne, co říkat, proč jednoduše nepovědět: „Promiň mi to, ale scházejí mi slova pro všechno, co bych ti rád řekl.“ Vaše žena uhodne, co neříkáte… a uhodne ještě víc!

Zbývá už jen největší dárek, jaký tomu druhému můžeme dát. Jsou to slova, která vydávají to nejlepší z nás – to z našeho nitra, kde se nacházejí naše hodnoty, naše životní pravdy a náš vztah s Bohem, působení Ducha v našem srdci. Podle Božího obrazu, který je vztahem (součinností božských osob Nejsvětější Trojice), se lidská bytost vyvíjí, jen když prožívá sdílení a dialog. K čemu by bylo tolik se milovat, ale říkat si to tak málo nebo tak špatně?

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Manžel říká, že ho dusím...
• Můj manžel mě zanedbává kvůli Bohu
• Když jsem se vdávala, myslela jsem si, že budu prožívat opravdové štěstí, ale není to to, o čem jsme snili...
• Naše manželství mě zklamalo. Chtěl pro mě Bůh toto manželství?