V naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši.
Ona proniká až do samého vnitřku nebes,
kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš. (srv. Žid 6, 19-20)

NADĚJE  NENÍ  ODPOVĚDÍ
NA VŠECHNA NAŠE PROČ,
ALE DÁVÁ NÁM SÍLU...

Naděje není odpovědí na všechna naše proč, ale dává nám dost světla a síly, abychom putovali údolím stínů plni důvěry a odvahy. V životě totiž nastávají situace, které by nás musely přivést k zuřivosti, vzpouře nebo uvrhnout do zoufalství, kdybychom stále znovu nezačínali s onou nadějí, která se naplno projevuje při slavení Velikonoční noci: Ježíš žije, vstal z mrtvých, Bůh ho vzkřísil. Potupná smrt na kříži nebyla posledním slovem! Existuje nový začátek, který přichází skrze utrpení, smrt a zoufalství, a který skrze vzkříšení směřuje k novému stvoření (srv. Řím 4,17).

BŮH SETŘE KAŽDOU SLZU Z OČÍ

Smíme proto očekávat nová nebesa a novou zemi, kde "Bůh setře každou slzu z očí, kde nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti, protože starý svět pominul" (srv. Zj 21,4). Tajemství Velikonoc dává právo doufat nepřehlednému množství těch, kteří přišli v životě nějak zkrátka. (podle J. B. Brantschena)

DůVODY NAŠÍ NADĚJE

Vzkříšení: Mt 22,23-33; 1 Kor 15;
Kristův druhý a definitivní příchod: 1Tes 4,13-18; Mt 24,29-51;
Boží nový svět: Zj 21,1- 22,5

NADĚJE NEKLAME ! (srv. Řím 5,5)

Křesťanská naděje spočívá na víře ve zmrtvýchvstání.

MALÉ NADĚJE NESTAČÍ

Ke své životní cestě potřebujeme menší  i větší naděje, které nás den co den udržují při životě. Tyto naděje ale nestačí, pokud schází velká naděje – která musí přesahovat všechno ostatní. A takovou nadějí může být jen Bůh, který zahrnuje celek a který nám může předložit a darovat to, čeho my sami nejsme schopni dosáhnout.

K naději jako její nedílná součást patří to, že ten, kdo ji má, je obdarován: být obdarován tedy k naději zkrátka patří. Bůh je základem naděje – nikoliv ovšem jakýkoliv bůh, ale Bůh, který nese lidskou tvář a miloval nás až do krajnosti: jak každého jednotlivce, tak lidstvo jako celek. Jeho království není jakýsi imaginární „onen svět“, umístěný do budoucnosti, která nikdy nenastane; jeho království je tam, kde je milován a kde nás zastihne jeho láska. Jen jeho láska nám umožňuje, abychom ve vší střízlivosti, den po dni vytrvali ve světě, který je nedokonalý, a neztráceli elán naděje. Jeho láska je nám také zárukou toho, že existuje to, co jen mlhavě tušíme, a přece v hloubi srdce očekáváme: život, který je „skutečně“ životem. (Benedikt XVI., Encyklika Spe salvi čl. 31)