Genocida – naše národní noční můra – zcela rozvrátila mou zemi. Utrpení, bolest, nedůvěra a strach byly všudypřítomné. Přestože jsem se v době zabíjení zcela odevzdala do Boží vůle – objala jeho lásku a přijala Boha jako Otce, nejdražšího přítele a ochránce –, můj další život se plnil novými hrozivými výzvami, které jsem nemohla předvídat. V temném a zmateném světě, který se kolem mě otevřel, pokračovalo moje úsilí o nalezení smyslu, pochopení a naději.

A právě v tomto boji jsem dostala jednu ze svých nejdůležitějších lekcí – nikdy neber víru jako něco samozřejmého. Náš vztah s Pánem je ten nejúžasnější milostný vztah, jaký kdy zažijeme. Jako u každého vztahu je ale třeba se i o něj starat – vyžaduje tvrdou práci, neustálou pozornost a hlubokou angažovanost, aby se upevňoval a vzkvétal. V mém životě neustále probíhá obnova víry. S údivem pozoruji, jak lidé ve Rwandě obnovují svou víru v Boha a jak se rány genocidy hojí skrze jeho lásku.

I v době, kdy se nám daří výborně, je život plný výzev a pozemské starosti se snadno mohou stát překážkou pro náš duchovní život. Když jsem se bolestně vyrovnávala s následky holocaustu, poznala jsem, že nestačí Pána najít; musíme ho navždy udržet ve svém srdci. Musíme Boha neustále objevovat novým způsobem, důvěřovat mu ve všem velkém i malém a zajistit, aby zůstal součástí našeho každodenního života. Vždy musíme dbát na to, aby naše srdce byla vedena vírou.

***

Se svolením převzato z knihy: Odpustila jsem, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.

Přežila jsem

Strhující výpověď o nenávisti, víře a odpuštění

Až do onoho osudného dne roku 1994 se Immaculée domnívala, že se narodila v ráji. Překrásná krajina, hory zahalené v mlze, zelená údolí a jiskřivá jezera, jemný větřík vanoucí z kopců, pronikající cedrovými lesy a vonící po liliích. Ne nadarmo Rwandu němečtí osadníci koncem 19. století nazvali "zemí věčného jara". Immaculée vyrostla v kruhu milované a věřící rodiny. Její bratři na ni nedali dopustit, laskaví rodiče dbali na vzdělání, a když dcera získala stipendium na univerzitě, všichni společně oslavovali.

Když se Immaculée roku 1994 vracela domů na Velikonoce, těšila se na prázdniny strávené se svými nejbližšími. Tehdy je ale naposledy viděla naživu. V zemi vypukla krvavá genocida. Během vražedného řádění, které trvalo tři měsíce a vyžádalo si životy téměř milionu lidí, byla brutálně vybita i její rodina. Prezident země vyhlásil do místního rozhlasu: "Zabíjejte Tutsie, kdekoli na ně narazíte - ani jednoho nenechte naživu. Zabíjejte novorozence i ty nejstarší." Práce neskončí, dokud nebudou všichni Tutsiové mrtví.

A našlo se hodně těch, kteří poslechli. Ozbrojené bojůvky pustošily krajinu, zfanatizovaný dav lynčoval nevinné a samozvaní mstitelé se s nelítostnou urputností pídili po těch, kteří ještě unikli jejich mačetám. Po celou dobu se Immaculée krčila v úkrytu maličké koupelny v domě místního pastora, kde se na ploše zhruba metr krát metr tísnilo osm žen. Namačkané ve tmě jedna na druhou, téměř bez jídla, v horku a beze slova trávily nekonečné tři měsíce. Několikrát vrazi pročesali pastorův dům, několikrát stála smrt těsně za dveřmi. Immaculée však jako zázrakem přežila. Ani po nekonečném utrpení, týdnech prožitých v hrůze a zoufalství neztratila víru a nakonec v sobě nalezla odvahu nejen přežít, ale i odpustit.

Immaculée Ilibagiza se narodila roku 1970 ve Rwandě a studovala na Rwandské národní univerzitě. Během genocidy v roce 1994, když Hutuové téměř vyhladili kmen Tutsiů, ztratila většinu rodiny. O čtyři roky později se vystěhovala ze Rwandy do USA a začala pracovat pro Organizaci spojených národů v New Yorku. V oučasnosti se věnuje nadaci na pomoc obětem genocidy a válek a žije na Long Islandu s manželem a dvěma dětmi.

Přežila jsem, Otevřená výpověď o zradě, nenávisti a odpuštění (Immaculée Ilibagiza)

Nedávno vyšla kniha Odpustila jsem, která je volným pokračováním knihy Přežila jsem.