Vždycky jsem chtěl napsat knihu s názvem „Mám právo být lump“. Výstižněji by název asi byl zněl „Právo být sám sebou“. Jednou z velikých obtíží života je totiž to, že často nutíme lidi, aby byli „někým jiným“, než jsou. 

Lidé se navzájem nutí nosit masky

Jednou z velikých obtíží života je to, že často nutíme lidi, aby byli „někým jiným“: Předkládáme jim ideál a nutíme je, aby ho naplňovali. Očekáváme od nich příliš. A rychle je soudíme a nálepkujeme. Pokud se jim nedaří dostát tomuto vzoru nebo ideálu, začnou se bát, že je druzí nebudou mít rádi nebo že sami druhé zklamou. Cítí proto nutkání skrývat se za masku. Někdy se jim podaří ideálu dostát – zvládnou dodržovat všechna nutná společenská pravidla. To jim v první chvíli může dát pocit, že jsou dokonalí, jedná se však jen o iluzi.

Připusťme si, že každý člověk je smíšeninou dobra a zla

Každý člověk je ale smíšeninou dobra a zla, temnoty a světla, lásky a nenávisti. Dobré vztahy jsou pak jedinou půdou, kde mohou lidé beze strachu růst k osvobození sil lásky, které se ukrývají v jejich nitru. Tento růst je ale možný jen tehdy, pokud lidem nebudeme bránit, aby poznali a přijali sebe samé takové, jací skutečně jsou, se všemi dary a zraněními. Mají právo i na to být lumpové, mít v srdci vlastní temná místa a kouty závisti, nebo dokonce nenávisti. I tyto závisti a nejistoty tvoří součást naší zraněné přirozenosti. To je skutečnost, v níž žijeme.

Je tady ideál, jak nám ho představuje Ježíš, a to je veliká věc. Zároveň se ale snažíme přijmout skutečnost, že jsme strašlivě slabí a tohoto ideálu nejsme schopni dosáhnout. Nejen že jsme slabí, ale navíc své slabosti vytrvale skrýváme. V naší civilizaci není možné připustit, že jsme slabí. Pokud se člověk přizná ke slabosti, znemožňuje se. Cítíme potřebu mít pravdu, být si vědomi svých schopností a přesvědčit o nich druhé lidi, a ještě dokázat, že jsme někdo.

Kuchař má právo něco spálit a neskrývat to

Je těžké přijmout, že děláme chyby. Když například při vaření něco spálíme, rozčilujeme se a jen neradi se s tím smiřujeme, ačkoli kuchař by měl mít právo čas od času něco spálit. Místo toho, abychom si jednoduše dokázali říci: „No, dnes se mi teda vaření moc nedaří,“ uzavíráme se před dalšími lidmi. Skutečnost je ovšem taková, že nejspíš nejsme nejlepší kuchaři, ale můžeme si pořídit kuchařku a ve vaření se zlepšovat.  Musíme se snažit každému dovolit, aby dělal chyby, a snažit se s pomocí Ducha druhého člověka – i s jeho chybami přijmout.

Žít více srdcem umějí například mentálně postižení lidé

Jednou z nejlepších vlastností lidí s mentálním postižením, se kterými žiji, je to, že oni žijí pro přítomný okamžik. Jejich minulost provázelo utrpení a do budoucnosti mají nějaká očekávání, jsou to ale lidé, u nichž je srdce rozvinutější než mozek, a tak mají schopnost žít v realitě přítomného okamžiku.

Zažili jsme spolu spoustu úžasných poutí. Jednou jsme byli v Portugalsku a našemu autobusu se najednou začalo kouřit od kol. To nám připadalo poněkud zvláštní, tak jsme se dobelhali do nejbližšího města. A protože jsme neměli peníze na hotel, zaklepali jsme u místního kněze. Vpadli jsme přímo do jeho kanceláře a posadili se, a když přišel a naši velice různorodou společnost uviděl, málem mu vypadly oči z důlků. Zrovna jsme začínali zpívat a modlit se v naprosté odevzdanosti všemu, co se může přihodit. Zeptal jsem se ho, jestli by pro nás nenašel nějaké místo, kde bychom mohli přespat, a i když si myslím, že by se nás rád zbavil, jednal s námi vlídně. Uložil nás do veliké ložnice, nepodařilo se mu ale zařídit nám nějakou večeři. Tak jsme tam seděli, patnáct lidí v horkem rozpáleném pokoji, a měli jsme každý asi tak tři švestky a kousek okoralého chleba a k pití trochu vlažné vody. Zeptali jsme se každého z našich svěřenců, co by si dal k pití, a když někdo například řekl, že oranžádu, v tu ránu ji dostal, i když to ve skutečnosti byla jen ta vlažná voda. Měli jsme tam všechno, na co si jenom vzpomenete – šampaňské, burgundské, limonádu. Bylo nádherné pozorovat, jak každý prožíval realitu vlažné vody.

Na zpáteční cestě se pak najednou z nenadání ozvala obrovská rána – rozbilo se přední sklo. Neviděl jsem v tu chvíli vůbec nic a jen jsem se snažil vyhnout autu, které jsem o chvilku dřív zahlédl před námi, a zároveň neskončit v příkopu. Uprostřed toho všeho najednou jeden účastník prohlásil: „To je ale krása! To okno vypadá jako křišťál!“ Takhle se má žít přítomný okamžik, takhle se má vidět krása skutečnosti! Za všech okolností, ať už se ocitneme kdekoli, se musíme učit vnímat skutečnost a lidi, které nám tato chvíle nabízí… To je přítomnost a právě v ní se musíme učit žít. 

Ježíš nám nabízí, abychom povstali a naplno ožili

Posuzujeme a odsuzujeme a tak druhé lidi srážíme,
chceme se ukázat lepšími než oni.
Odmítáme naslouchat těm, kdo se od nás liší,
a tak jim ubližujeme.

Všechno toto destruktivní jednání má svůj původ
v tom, co je uvnitř nás mrtvé,
co zapáchá ve skrytých koutech našeho nitra,
kam nechceme nahlédnout a jejichž existenci ani nechceme připustit.

Ježíš po nás ale chce, abychom povstali a naplno ožili.
Volá nás ven z hrobů, které neseme ve svém nitru,
podobně jako Bůh vyzýval Ezechiela,
aby vzkřísil z mrtvých izraelský lid,
který ležel v hrobu zoufalství:
„Tak praví Pán, Hospodin:
Hle, já otevřu vaše hroby,
vyvedu vás z nich, můj lide!
Vdechnu vám svého ducha a ožijete.“ (Ez 37,12.14)

Právě to chce dnes Ježíš také pro každého z nás.

Není třeba být dokonalý

Nejvíce důležité je každému člověku pomoci, aby žil skutečností, a ne sny, teoriemi a iluzemi, aby přijal to, jaký skutečně je, se všemi svými vnitřními postiženími, zraněními a temnými kouty, aby nežil ve stavu trvalé frustrace, viny a stresu. Ani v nejmenším není třeba být dokonalý. Potřebujeme samozřejmě naději a vizi pro budoucnost, to je ale něco docela jiného než iluze a sny – ty, které se neopírají o skutečnost, ale rodí se z představ a jsou zcela odříznuté od reality.

Zvolme si život tak, jak je, se všemi jeho radostmi, bolestmi a konflikty

Štěstí znamená přijmout a zvolit si život, ne se mu jen s povzdechem podřídit. To je možné tehdy, když se rozhodneme být tím, kým skutečně jsme, být sami sebou, v přítomném okamžiku svého života: volíme si život tak, jak je, se všemi jeho radostmi, bolestmi a konflikty. Štěstí znamená žít a hledat pravdu společně s dalšími lidmi ze svého nejbližšího okolí a přijmout odpovědnost za svůj život i životy druhých lidí. Znamená to přijmout skutečnost, že nejsme nekoneční, ale můžeme vstupovat do osobních vztahů s Nekonečnem a odhalovat pravdu a spravedlnost přesahující všechny kultury: každý člověk je jedinečný a posvátný.

Neusilujeme jen o to být takoví, jakými nás chtějí mít druzí

Neusilujeme jen o to být takoví, jakými nás chtějí mít druzí, vyhovět očekáváním rodiny a přátel nebo se držet životního stylu, který je v místě obvyklý. Rozhodli jsme se být tím člověkem, kterým skutečně jsme, se vším, co je v nás krásné i rozbité. Neutíkáme ze života do světa iluzí a snů nebo nočních můr. Jsme přítomní ve skutečnosti a v životě, abychom mohli svobodně žít ve shodě s osobním svědomím, svým vnitřním svatostánkem, v němž uprostřed nás přebývá láska a kde druhé lidi vidíme takové, jací skutečně jsou, do hloubky jejich bytosti. Nenecháme zadusit světlo života, které v nás hoří, a nedusíme ho ani v jiných lidech. Naopak: nechceme nic jiného než to, aby toto světlo ve druhých lidech zazářilo.

Se svolením zpracováno podle knihy
Krása lidskosti,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.