Ateista, konvertita a tvůrce Narnie: C. S. Lewis

20.11.2013

Ateista, konvertita a tvůrce Narnie: C. S. Lewis

 

22. 11. 2013 uplynulo 50 let, od toho co zemřel C. S. Lewis – jeden z nejúspěšnějších autorů moderní britské historie. Do podvědomí milionů lidí se zapsal svým rozsáhlým literárním dílem. Známý je především jako autor „Letopisů Narnie“ a jako blízký přítel J. R. Tolkiena.  C. S. Lewis prožil velmi pohnutý život. Proniknout do jeho životního příběhu umožňuje čtenářům pochopit jeho celé dílo v širších a hlubších souvislostech.

(Článek je zpracován podle životopisné knihy:Tvůrce Narnie, C. S. Lewis)

Narozen v Irsku

C. S. Lewis přišel na svět v Belfastu v Irsku 29. listopadu 1898 jako druhý syn manželů Lewisových. Byl pokřtěn v anglikánském kostele jako Clive Staples Lewis. Celý život však slyšel na přezdívku Jack. Narodil se v době, kdy v Británii panovala královna Viktorie, límce byly tvrdé a škrobené a lidé též…

Otec C. S. Lewise byl úspěšný právník. Žili proto v prostorném domě, který byl plný pokojů, dlouhých tmavých chodeb a potrubí s hučící vodou. Největší oblibu obou chlapců Jacka a Warnieho však získalo podkroví. Obsadili si je sami pro sebe a prohlásili za své výsostné území. Tam pak sepisovali příběhy a kreslili obrázky, které vždy odrážely to, co zrovna mysl chlapců upoutalo nejvíc: mluvící zvířata, rytíři v brnění či severské kraje plné ledu.

V osmi letech
těžce onemocní jeho matka

Když bylo Jackovi osm let, rozbolel ho zub. V noci sebou házel v posteli a naléhal na domácí učitelku, ať zavolá maminku. Jako by ho ale nikdo neposlouchal. „To jsem tu každému ukradený?“ fňukal a skopával ze sebe deku, kterou slečna Parkerová vždy rychle znovu vracela na své místo. „Kde je máma? To neví, že jsem nemocný?“  Slečna Parkerová si položila ukazováček na ústa. „Tiše, Jacku. Rodiče teď nemůžou přijít.“ Tehdy si teprve Jack všiml neobvyklého ruchu na schodech, zachytil zvuk neznámých kroků a uslyšel, jak si na chodbě něco šeptají cizí hlasy. Najednou jako by se probral.

„Stalo se něco?“ zeptal se guvernantky. „Je něco s maminkou?“ Guvernantčin obvykle vyrovnaný výraz se najednou celý zhroutil. Snažila si krajkovým kapesníčkem utírat oči. „Je mi to líto, Jacku. Maminka je dost nemocná. Od večera jsou u ní doktoři.“ V ten moment někdo zaklepal na dveře a do dětského pokoje vstoupil pan Lewis. Vypadal vyčerpaný, jako by se vracel z bitvy. Na jeho širokém velšském obličeji se leskly slzy. Posadil se k Jackovi na postel a uchopil chlapcovu rozpálenou, třesoucí se dlaň.

„Jacku,“ promluvil a hlas měl tak sevřený, že mu chlapec jen stěží rozuměl. „Maminka je moc nemocná. Celý den ji vyšetřují lékaři. Bohužel má rakovinu.“ To děsivé slovo se v té době ve slušné společnosti téměř nepoužívalo. Jack si přetáhl pokrývku přes hlavu a skrčil se v nohách postele. „Rakovinu?“ rozplakal se. „Jestli má rakovinu, tak to umře!“

Dětská postel se otřásala jeho vzlyky. Pro osamělého chlapce byla maminka ztělesněním veškeré krásy, dobra a laskavosti. Poskytovala mu stabilitu, nabízela pochopení, lásku a bezpečí. Jak by se bez ní vůbec dalo žít?

Smrt matky
bral jako Boží zradu

Několik dalších měsíců se nad rodinou vznášel mrak tragédie. Paní Lewisová podstoupila doma operaci a nádor byl odstraněn. Všichni v domě doufali, že se brzy uzdraví a vše zas bude jako dřív. Jack se jako křesťan vychovaný v anglikánské církvi obrátil k Bohu a usilovně ho prosil, aby maminku zachránil. Byla to první zkouška Jackovy víry, zdálo se však, že Bůh Jacka zradil.  Rakovina se objevila znovu, tentokrát ještě s větší silou a rozšířila se do celého těla.

 „Přestaňte s tím rámusem,“ slyšeli Jack a jeho bratr pokaždé, když si začali hrát. „Jděte si ven. Rušíte maminku,“ říkaly jim zdravotní sestry, které o paní Lewisovou pečovaly čtyřiadvacet hodin denně.

Jack se vkradl po špičkách do maminčina pokoje pro pusu na dobrou noc, právě byla vzhůru. Dávky morfia měly tlumit její bolest, zároveň však způsobovaly, že se téměř neustále nacházela ve stavu polospánku. Pach dezinfekce, obvazy, injekční stříkačky – to vše cizí teď opanovalo její pokoj. Tehdy viděl svou milovanou maminku naposledy. Když se vrátil k sobě do pokoje a zavřel za sebou dveře, na chodbě neustával proud tlumených kroků. Matčiny výkřiky plné bolesti k němu pronikaly skrz zeď u postele. Ještě úpěnlivěji než kdy předtím se vyděšený chlapec modlil, aby se maminka uzdravila.

V noci na 23. dubna 1908 bylo utrpení Flory Lewisové u konce. Otec přišel do dětského pokoje sdělit chlapcům smutnou zprávu.

Když jejich matka zemřela, Jackovi bylo jen osm a jeho bratrovi třináct let. Celé dlouhé měsíce matčiny nemoci Jack věřil, že ji Bůh zachrání. Kde se skrýval ten mocný Bůh a proč odmítl vyslyšet jeho zoufalé prosby? Jack ztratil matku a měl pocit, že ho Bůh zradil. Jeho víra ochladla.

Ovdovělý otec
zůstal k Jackovi netečný

Chvíli po matčině smrti obešly služebné všechny pokoje a zatáhly na oknech těžké závěsy. V onen okamžik smutku jako by se těžká opona zatáhla i nad Jackovým dětstvím.

Po smrti matky jako by otec na existenci svých dvou synů zcela zapomněl. Jeho duše, jeho život, jeho žena teď byla pryč. Na Jacka s Warniem, kteří utrpěli přinejmenším stejně zdrcující ztrátu jako on, mu nezbýval čas. Pan Lewis se zcela pohroužil do svého smutku a zůstával slepý ke svému okolí, zvláště k potřebám svých dvou malých synků. Čím víc se od nich vzdaloval, tím víc si chlapci mezi sebou vytvářeli silné pouto.

Jack trávil celé další dny se služebnictvem, protože bratr byl na internátní škole a otec se natolik poddával svému truchlení, že se vždy po příchodu z kanceláře jen zavřel ve svém pokoji a trávil čas výhradně ve společnosti knih. Hluboký zármutek, který zakusil, u něj vyvolal depresi a tendence stranit se okolního světa.

Jack zoufale potřeboval cítit projevy rodičovské lásky, nicméně Albert setrvával ve svém osamění a na bolest svého syna, která nebyla o nic menší než jeho vlastní, nic nedbal. Jackovi nijak zvlášť nerozuměl a neměl ani tušení, jak ho utěšit.

Odchází z domova
na internátní školu

Jednoho dne si otec Jacka zavolal do své pracovny. „Posaď se, synu,“ řekl. „Musím s tebou mluvit.“ Jack se posadil na stoličku u otcových nohou. „Vím, že se ti moc stýská po starším bratrovi,“ pokračoval Albert, „a v domě ti jen všechno připomíná matku. Domnívám se, že není dobré, abys tu zůstával sám pouze se služebnictvem.“

V Jackovi hrklo. S jakým příšerným nápadem teď otec vyrukuje? Chystá se znovu oženit? Nebo se snad budeme stěhovat?

Nic z toho. Pan Lewis pokračoval v řeči dál. „Zařídil jsem, abys mohl i ty studovat na internátní škole ve Wynyardu, jako tvůj bratr Warren.“ Jack se celý rozzářil. Bratrova společnost mu byla nade vše. Ve škole budou moci být zase spolu. Albertův hlas zněl pokojem dál, Jack už se ale vznášel ve svých představách. „Pojedeš spolu s Warniem, až se bude vracet na Wynyard po příštích prázdninách. Doufám, že se ti ve společnosti dalších chlapců tvého věku podaří zapomenout na naše neštěstí.“

Při odchodu z otcovy pracovny se Jack otočil a řekl: „Máš pravdu, tati. Asi bude lepší, když odjedu někam daleko. Aspoň budu s Warniem.“ Pak za sebou tiše zavřel dveře a ponechal truchlícího otce jeho myšlenkám. Připadlo mu, že sotva přišel o matku, přichází teď i o otce. Zároveň mu však vyhlídka na společný život s Warniem na nové škole přinášela radost.

Nemohl tušit, že to, co ho čeká, nijak příjemné nebude. Doma o prázdninách se Warnie ani slovem nezmínil o skutečné situaci na škole a o tamním sadistickém učiteli. Malý Jack opouštěl domov v blažené nevědomosti.

Pokud jde o Wynyard, patřil totiž mezi školami k těm nejhorším co do kvality výuky i všeobecné morálky. Albert Lewis totiž žil neustále v obavách z možného krachu, proto se snažil utrácet co nejmíň peněz. Vybral proto tu úplně nejlevnější školu. Jeho synové však otcovo rozhodnutí draze zaplatili.

Šok a frustrace
na internátu

Škola ve Wynyardu ho naprosto šokovala. Sídlo školy se nacházelo v malém dvojdomku ze žlutých cihel. Osm studentů, kteří přespávali na internátě, se tísnilo v podkrovní ložnici na úzkých kovových lehátkách. Jako záchod tu sloužily latríny v plechové kůlně. Studenti se směli koupat jen jednou týdně. Později, když už byl dospělý, mluvil Jack o škole jako o „Belsenu“, čímž ji přirovnával k nechvalně známému nacistickému vězeňskému táboru.

Na škole působil jediný učitel, jenž byl zároveň i ředitelem. Jmenoval se reverend Robert Capron. (Ředitel byl po své kariéře umístěn do ústavu pro duševně choré). Studentům a členům své rodiny vládl přísnou rukou. Na kamnech ve třídě visela tlustá hnědá rákoska, která během výuky ani při jiných příležitostech nezahálela.

Na Wynyardu neexistovalo žádné hřiště, kde by bylo možné sledovat, jak veselí hoši v bílých dresech hrají kriket či fotbal. Jedinou možnost, jak se trochu protáhnout, nabízely za dobrého počasí odpolední procházky.

Během stolování byly na místě k vidění scény jak z Olivera Twista. Jack měl pokaždé strachem sevřený žaludek, když před něj postavili talíř s těžko identifikovatelnou břečkou. Kdo dnes dostane výprask? Kdo se stane terčem ponížení? Pokud se student opovážil na talíři něco nechat, byl krutě trestán. Nebylo nikoho, kdo by se jich zastal, a před tyranií se nedalo schovat. Od Capronovy ustrašené manželky a ponuře oblečených dcer nemohli čekat nic. Ty nikdy samy nepromluvily, a pokud se je otec rodiny na něco ptal, jen pokorně šeptaly: „Ano, otče. Ne, otče.“

Jack psal opakovaně domů a prosil tatínka, aby se mohl vrátit. Duše jemného, romantického chlapce dostávala hluboké šrámy pokaždé, když byl na Wynyardu svědkem násilí. Navíc se za celou dobu nic nového nenaučil. Za nějakou dobu se otec přece jen nechal obměkčit. Chlapci pak prošli několika dalšími internátními školami.

Šikana, poezie
a odvrácení od křesťanství

V tomto období se u Jacka zrodila jeho láska k poezii - během momentu, kdy slyšel jednoho svého učitele číst báseň Sohrab a Rustum od Matthewa Arnolda. Na interntátu se Jack poprvé začal zaměřovat na kulturu a umění. Chodil na představení Shakespearových her, slyšel Handelova Mesiáše a opery Richarda Wagnera, jež si zamiloval na celý život. Wagnerova hudba též přispěla k jeho rostoucímu zájmu o vše germánské, spojené s chladným, bledým, dalekým severem. Koupil si nahrávky Wagnerových oper, pouštěl je na klikovém gramofonu a s požitkem je vychutnával.

V tomto období se z C. S. Lewise, pozdějšího slavného apologety křesťanství, stal zároveň ateista. Odvrátil se od křesťanské víry. Sdílel ale se svým okolím jeden nový zájem – okultismus. Jacka vždy přitahoval neviditelný svět víl, šotků a skřítků. Nyní začal v tajnosti nahrazovat svou dřívější křesťanskou víru spiritualismem, teosofií a dalšími okultními vědami. Pod jejich vlivem se nakonec úplně přestal modlit.

Ve školách, kterými procházel se bohužel setkával s krutou šikanou.  Říkalo se tomu „faggin“ – „buzerace“. Jack takové jednání nesnášel. Jack patřil mezi nejlepší studenty, školu ale nenáviděl. Věčné domácí úkoly spolu s povinnostmi posluhovat starším studentům Jacka vyčerpávaly, nezbýval mu vůbec žádný čas pro sebe. Nakonec onemocněl bronchitidou a týdny trávil ve školní nemocnici. Během rekonvalescence několikrát napsal otci a úpěnlivě ho prosil, aby mu dovolil vrátit se domů. „Jsem tu nešťastný a nemám už sílu pokračovat,“ prohlašoval. Nakonec až výhružky, že se zabije, znepokojily Alberta Lewise natolik, aby se rozhodl něco podniknout.

Studium u soukromého učitele, 
definitivně přijímá ateismus

Otec znovu napsal svému bývalému učiteli, panu Kirkpatrickovi, a požádal jej, zda by u něj Jack nemohl dostávat soukromé hodiny a pod jeho vedením tak dokončit své vzdělání.  Když Jack přijel domů do Belfastu, čekala ho novina, že se brzy vrátí do Anglie, kde se o něj bude starat pan Kirkpatrick a jeho žena ve vesnici Great Bookham ve hrabství Surrey. Žádní další studenti, žádná buzerace, ujišťoval ho otec. Navíc je prý paní Kirkpatricková, tělnatá, prostá žena, skvělá kuchařka. Po létech, která prožil na bídné stravě internátních kuchyní, se Jack na takovou vyhlídku opravdu těšil. Brzy už do sebe ládoval vše, co tato paní připravila.

Sám pan Kirkpatrick byl vysoký, hubený muž, s pleší a mohutnými kotletami, a nepodobal se žádnému učiteli, kterého Jack zatím poznal. Byl zcela odhodlaný dovést svého žáka k co nejlepším výsledkům. Pokaždé, když Jack něco tvrdil, ptal se ho: „Čím to dokážeš?“ a „Opravu jsi to myslel přesně takto?“ Kirkpatrick byl mimo jiné přesvědčený ateista, což přispělo k Jackovu definitivnímu přijetí ateismu.

Překročil práh víry
a stal se jedním z nejvýznamnějších apologetů

Léta studií a na počátku své kariéry byl C. S. Lewis přesvědčeným ateistou. Od křesťanské víry se odvrátil jako adolescent a kontakty s církví zůstávaly zpřetrhány až dlouho do jeho dospělosti. Následný válečný stres, bolestivá zranění, ani odloučení od lidí, které miloval, jej nedokázaly přimět, aby znovu obrátil své srdce k Bohu. Ovšem, jak se praví v básni „Ohař nebeský“ („The Hound of Heaven“) od Francise Thompsona, Bůh nakonec C. S.  Lewise přece jen vystopoval: nepronikl k němu skrze kázání ani v nějaké oslňující vizi, ale přes knihy a přátele, kteří byli Jackovu srdci nejbližší.

Ke křesťanské víře se Jack vrátil v Oxfordu, ve svých 33 letech pod vlivem jiného literáta J. R. Tolkiena. C. S. Lewis tak překročil práh víry a stal se nakonec jedním z nejvýznamnějších apologetů křesťanství naší doby.

Clive Staples Lewis byl obyčejný člověk s neobyčejným nadáním vysvětlovat tajemství křesťanské víry. Jeho pevnou víru možná nejlépe vystihuje charakteristický citát z jeho knihy Tíže slávy (The Weight of Glory):

„Věřím v křesťanství,
jako věřím, že vyšlo slunce,
nikoli jen proto, že ho vidím,
ale proto, že díky němu vidím všechno ostatní.“

 

Zpracováno podle životopisné knihy Elaine Murray Stoneové:
Tvůrce Narnie, C. S. Lewis,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.

 

 

C. S. Lewis, životopisná data v kostce:

  • 29. 11. 1898 C. S. Lewis narozen v Belfastu (Irsko)
  • 1908 mu umírá matka
  • Putuje po internátních školách, nakonec žije u soukromého učitele
  • 1916 získává stipendium v Oxfordu
  • 1917 rukuje na frontu do války
  • 1918 raněn ve válce
  • 1918 pokračuje ve studiích, exceluje v Oxfordu
  • 1925 – 1954 vyučuje v Oxfordu
  • 1930 kupuje dům v Oxfordu („Kilns“)
  • 1931 konvertuje ke křesťanské víře
  • 1954 – 1963 vyučuje v Cambridge
  • 23. 4 . 1956 svatba s Joy Greshamovou, americkou spisovatelkou a komunistkou židovského původu, která nakonec konvertovala ke křesťanství
  • 11. 7. 1960 Joy Greshamová umírá na rakovinu
  • 22. 11. 1963 C. S. Lewis umírá ve stejný den jako prezident USA John Fitzgerald Kennedy

C. S. Lewis, výběr z díla:

  • Letopisy Narnie
    Lev, čarodějnice a skříň
    Princ Kaspian
    Plavba Jitřního poutníka
    Stříbrná židle
    Kůň a jeho chlapec
    Čarodějův synovec
    Poslední bitva
     
  • Poutníkův návrat
  • K jádru křesťanství
  • Problém bolesti
  • Svědectví o zármutku
  • Rady zkušeného ďábla
  • Velký rozvod nebe a pekla
  • Bůh na lavici obžalovaných (sbírka esejí)
  • Zničení člověka
  • Zaskočen Radostí
  • Zázraky
  • Dokud nemáme tvář
  • Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje (sbírka esejí)
  • Sloni a kapradí (sbírka esejí)
  • Čtyři lásky
  • Průvodce modlitbou
  • Úvahy nad žalmy
  • Kosmická trilogie Návštěvníci z mlčící planety
  • Perelandra
  • Ta obludná síla

Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: biografie  |  víra  |  svědectví  |  osobnost, osobnosti  |  křesťanství  |  krize víry  |  krize osobní  |  krize  |  Věda, rozum, víra

[nahoru]

 Odkazy 
 na jiné weby

 Papež František 

 Dominik Duka

 Miloslav Vlk

 Vojtěch Kodet 

 Tomáš Halík

 

iEncyklopedie: on-line slovník

víry čerpat
sílu k životu.
Vira.cz

Najdete nás na Twitteru:

 


 

Obsah vira.cz dle abecedy:

A  B  C  D  E  F  H  I  J 
K  L  M  N  O  P  R  S 
T  U  V  Z  číslice

Náhodný tip

Zástupy žasly nad jeho učen...
Úvahy na základě duchovních cvičení Ignáce z Loyoly





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 1998 - 2016 Vira.cz | Mobilní verze