Námořníci ho nazývají „Moře strachu“. Jde o 800 kilometrů dlouhý průliv, který se nachází mezi Jižní Amerikou a Antarktidou. Je to jedna z nejbouřlivějších a nejnebezpečnějších částí světového oceánu.

Byli jsme uprostřed patnáctimetrových vln
tři dny na plachetnici

Jako kapitán rybářské lodě velice rád podnikám cesty do různých krajů Země. A tak jsem se stal nedávno součástí jedné bláznivé výpravy do Drakeova průlivu. Námořníci ho nazývají „Moře strachu“. Jde o 800 kilometrů dlouhý průliv, který se nachází mezi Jižní Amerikou a Antarktidou. Je to jedna z nejbouřlivějších a nejnebezpečnějších částí světového oceánu. Věřte mi, byla to jízda, kormidlovat tři dny plachetnici dlouhou sedmatřicet metrů ve větru o síle až devadesát kilometrů za hodinu, uprostřed patnáctimetrových vln!  Podělím se s vámi s jednou příhodou, kterou jsme tam zažili. 

Udeřila vichřice a hrozilo,
že se plavidlo převrátí

Kamarád David a já jsme měli jednou službu v kormidelně. Noc ubíhala bez zvláštních událostí, moře bylo relativně klidné. Náhle se však bez varování prudce zvedl vítr. Se všemi napnutými plachtami jsme se náhle ocitli v nebezpečné situaci. Vítr o síle vichřice udeřil do plachet a hrozilo, že s sebou strhne stěžeň a plavidlo převrátí. 

Kapitán tedy zařval: „Na palubu! Sviňte alespoň některé plachty, jinak přijdeme o stěžeň!“ V tu chvíli jsme zakusili první okamžik opravdové paniky. Nebyl čas hodit na sebe arktickou výzbroj, takže s pouhými bezpečnostními popruhy na těle jsme se vyřítili z kormidelny na palubu. Okamžitě se do nás začal zabodávat mrznoucí déšť. Jelikož se naše loď tak mohutně nakláněla, stál jsem asi po kolena ve vodě: Jediné, co mě drželo na palubě, byla dvě ocelová lana, natažená podél lodi. Rychle jsem se po čtyřech se plazil k pravoboku lodi, abych svinul plachty a uchránil stěžeň před zkázou. Konečně jsem to měl hotové – právě ve chvíli, kdy skončil i kapitán, který zařval: „Zpátky do kormidelny!“

Když jsme se doplazili do tepla, zjistili jsme, že David stále ještě zápasí na přídi! Vkleče se držel lana jako klíště. Pokaždé, když se příď propadla, zvedlo ho to necelý metr nad palubu, v závislosti na výšce vlny. Ze strany ho bičoval mrznoucí déšť, neměl na sobě ochrannou kombinézu a vypadal úplně ochromený. Za několik minut se konečně doplazil zpět. „Davide, co jsi tam prosím tě dělal?“ Neřekl ani slovo. Jen sešel dolů a dlouho odtamtud nevyšel. 

Nemůžu o tom mluvit

Několik následujících dnů nám David o svém zážitku na přídi neřekl ani slovo. Kdykoli jsme toto téma nadhodili, jen utrousil: „Nemůžu o tom mluvit.“  

Davidovi je nyní 58 let. Vyrostl v extrémně drsném rodinném prostředí a do svých 35 let byl alkoholikem. V minulosti ublížil své manželce a dcerám a život se mu takřka zhroutil. Pak jsme byli svědky jeho hlubokého obrácení při setkání s Ježíšem Kristem a Duchem svatým. David toužil uvidět celou svou rodinu uzdravenou a obnovenou, avšak byl velice frustrován sám sebou. „Prostě to nechápu,“ přiznal se mi jednou. „Slyším poslední dobou hodně o Boží lásce, ale tato láska mi prostě nechce sestoupit z hlavy do srdce. Jako bych měl srdce úplně ztvrdlé a bez citu. Znám nyní biblické principy, znám zákony Boží lásky, ale sám jsem ji ve skutečnosti nikdy nezakusil.“ 

Co David prožil na přídi lodi

Následně mi na letišti David pověděl o svém zážitku z bouře: „Když jsem byl na přídi, nedokázal jsem rozmotat záchranné lano. Viděl jsem, že jsem zaseknutý. Jedinou možností, jak se osvobodit, bylo odepnout záchranné lano od bezpečnostního lana a vrátit se bez něj do bezpečí a tepla kajuty. Ale strach, že budu smeten z paluby, mi bránil se odpoutat. A tak jsem tam jen seděl a říkal si, že to není špatný způsob, jak umřít.“

Tehdy jsem v sobě uslyšel vnitřní hlas – „Žij!“ a pak znovu: „Žij!“ A do třetice: „Žij!“ Reagoval jsem: „Bože, Otče, jsi to Ty?“ A slyšel jsem dál: „Je čas odpoutat se od bolesti, začít skutečně naplno žít beze strachu a obnovit svou rodinu! Pusť všechnu svou bolest!“ Tehdy jsem odepnul záchranné lano.“ 

Jak mi David vyprávěl, jakmile odepnul záchranné lano, seděl a čekal, až dosáhne nejnižšího bodu v sedle mezi dvěma vlnami. Naštěstí se záchranné lano uvolnilo. Začal se plazit po palubě. Uvolněný ze zamotaného lana připnul David své záchranné lano znovu o něco dál. Nakonec se promáčený a roztřesený doplazil do kormidelny a zmizel v kajutě pod námi.

Mezní okamžik života

„Když jsem dorazil do kajuty, stočil jsem se do klubíčka jako malý kluk. Konečně se to stalo! Vše, co jsem tak dlouho poslouchal při kázáních, se konečně odehrálo! Najednou jsem byl malý kluk v náruči velkého a úžasného Táty! Jak jsem ležel, plakal jsem v náruči Boha Otce, otupělost mých emocí začala pozvolna ustupovat a já jsem věděl, že se vrátím domů jako jiný člověk.“

Po letech strávených ve strachu důvěřovat lidem, otevřít se (dokonce i vůči těm, které miloval), ve strachu z odmítnutí, prožil David na moři uprostřed noci mezní okamžik svého života. Strach předat Bohu úplně a zcela otěže svého života bránil Davidovi vybrat si plnohodnotný život.

Vstáváte každé ráno s tím, že musíte zápasit se strachem ze selhání nebo odmítnutí? Přemýšlíte, co vše musíte vykonat, abyste si „Boha usmířili“? Přerod k mentalitě důvěry znamená zakusit, že jste v Otcově srdci hluboce milováni a přijati.

Hledáme bezpečí ve falešných útěchách

Mnozí z nás hledají svůj pocit bezpečí ve „falešných útěchách“, které nás dřív nebo později zapletou do falešných nadějí a nesplněných snů.

Zahákli jsme své jistící lano na špatném místě, a místo abychom nacházeli zdroj života v Boží lásce, hledáme ho v uspokojení ze svých výkonů, v tělesné vášni, v moci a ovládání druhých, v majetku, či jednoduše v druhých lidech. Žijeme v domnění, že kdybychom přišli o tyto zdroje útěchy, nemůžeme dál. Někdy je jednodušší držet se něčeho, co dobře známe, a udělat si z toho záchranné lano než riskovat, že se pustíme a budeme bez kontroly. Dokud se však nevzdáme falešného pocitu bezpečí a útěchy, nikdy nezakusíme skutečné teplo a bezpečí kormidelny – Otcovo objetí.

Bůh tě miluje od věků

Boží lásku si nemůžeme zasloužit, naprosto nás přesahuje. Bůh sám nám v Bibli řekl: „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství“ (Jer 31,3).  Vztáhněte tento verš na sebe, protože Bůh ho myslí osobně.

Bůh tě nikdy nestvořil proto,
abys žil jako bez domova.
Stvořil tě, abys byl milovaným synem,
který nachází domov v Boží náruči.
Stvořil tě, abys byla milovanou dcerou,
která nachází domov v jeho objetí. 

Se svolením zpracováno podle knihy Jack a Trisha Frostovi,
Od sirotků k synům, kterou vydalo nakladatelství Doron v roce 2021.
Redakčně upraveno.