Posádka letěla v noci do cizí země, kde měla na smluveném místě s letadlem přistát a předat důležitý náklad. Stalo se to během druhé světové války. Po několikahodinovém letu začaly navigační přístroje v letadle hlásit, že už jsou přesně nad určeným místem a že je třeba brzy přistát. I rádiové spojení s řídící věží dole na zemi udávalo pokyn: Jste na místě, přistaňte! Posádka ale navigačním přístrojům neuvěřila, protože celý let z mateřské základny na místo určení byl zatím velmi krátký. Dalo se totiž lehce spočítat, jak dlouho je třeba letět, než budou skutečně u cíle. Ve vzduchu však zatím byli o celou třetinu méně času. Říkali si: „Není možné, abychom tam byli tak rychle. Navigační přístroje patrně selhaly.“ Jak si ale vysvětlit, že i řídící věž opakovala výzvu „jste na místě, je třeba přistát“? Patrně se dostala do rukou nepřítele a záměrně začala vysílat dezinformace, aby všechna letadla ve vzduchu zmátla... „Ano, poletíme dál,“ rozhodl kapitán, „je nemožné, abychom byli na místě za tak krátkou dobu.“ Letadlo pokračovalo dál a přes opakované hlášení a signalizaci navigačních přístrojů nepřistálo.

Posádku ani zmíněný stroj již nikdo nespatřil. Doslali se někam daleko nad moře, kde jim nakonec došlo palivo. Na návrat už bylo pozdě. Zřítili se do moře.

Jak se to mohlo stát? Té noci nastalo velmi silné proudění vzduchu (přes 130 km/hod), které bylo schopno unášet i letadla. Vzdálenost, kterou bylo obvykle možné přeletět za tři hodiny, šlo najednou překonat mnohem rychleji. Unášel je rychlý vítr, proto se ke svému cíli na pobřeží dostali velmi brzy, jak správně signalizovaly navigační přístroje i řídící věž. Posádka tomu ovšem nevěřila, spolehla se sama na sebe, a to se jí té noci stalo osudným.

Osudové chyby se mohou stát i v lidském životě. Na něj může být krátká i nejmodernější technika. Jeho spolehlivým kompasem tak zůstává Bůh ve svém Slově. Ukazuje nám, jak moudře a správně žít, jak milovat, jak věřit a kudy vede cesta do nebe. Dokáže nás provést různými bolestmi, osobním trápením a nakonec třeba i údolím stínu smrti. I v době satelitní navigace se potřebujeme znovu a znovu vracet k tomu, co říká náš Pán, jeho Slovo přijímat, promýšlet, nechat se jím vést a vštěpovat si jej do paměti. Setkávat se s Božím Slovem jen v neděli a jen v kostele může být přece jen málo...

V lednu loňského roku spatřil světlo světa fotoblog s názvem „Bible po kapkách“, který až do dnešní doby vydržel s pravidelnou aktualizací. Autor (duchovní Církve bratrské) v něm spojuje známé i méně známé biblické verše s vlastními fotografiemi s cílem, abychom se třeba jen po malinkých kapkách k Bibli pravidelně vraceli a nechali se jí znovu oslovit. Vždyť ta může být vykládána nejenom ústy z kazatelny, ale třeba i pohledem objektivu. Pokud však neskončíme jen u kliknutí myší a něco z uvedeného se dotkne i našeho srdce, jistě to nezůstane bez užitku... Více už na http://biblepokapkach.blogspot.cz/.


Zpracováno podle Petra Grulicha