Někteří lidé musí neustále dávat najevo nespokojenost, neustále protestovat a reptat, srovnávat se a závidět druhým. Když ale člověk nic nepovažuje za samozřejmé a naučí děkovat i za malé věci, objeví mnoho důvodů ke spokojenosti. 

Cítíš-li se slabý, malátný a nešťastný,
začni děkovat,
povede se ti líp. 

NÁROKUJEME SI VŠE,
CO MAJÍ DRUZÍ

V dnešní době se velmi šíří nárokování - vnitřní přesvědčení, že máme nárok na vše, co mají druzí, co vychvalují reklamní akce, nárok na všechno co chceme. Okamžitě potřebujeme všechno, co vidíme. Hned musíme uspokojit všechny své potřeby. Neumíme si počkat. Neschopnost čekat ale člověku bere schopnost něco si užít. Kde převládá pocit nárokování, tam už není žádné místo pro úžas, překvapení a následně pro vděčnost.  Spokojený v životě ale dokáže být jen ten člověk, který dokáže být vděčný.

KDYŽ SE ČLOVĚK NAUČÍ DĚKOVAT,
NAJDE SI DŮVOD KE SPOKOJENOSTI

Čím to je, že někteří lidé musí neustále dávat najevo především nespokojenost, neustále protestovat a reptat? Když člověk nic nepovažuje za samozřejmé a naučí děkovat i za malé věci, najde si tak důvod ke spokojenosti. 

Nic jsme si na svět nepřinesli a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Zbožnost je totiž pramenem zisku pro toho, kdo je se vším spokojen. (Bible 1 Tim 6,6-8)

MNOZÍ VYHLÍŽEJÍ NĚJAKÉ "VELKÉ ŠTĚSTÍ"
A PŘEHLÉDNOU TAK MNOHO KRÁSNÉHO

Bůh nás obdarovává i malými radostmi, které se musíme naučit vnímat. Mnoho lidí totiž čeká na nějaké „velké štěstí“, a nevšimnou si, kolik pěkných a dobrých věcí ve svém životě mají.  Je třeba se otevřít i běhu všedních dní, neboť i to v sobě má kousek pravého štěstí. 

VDĚČNOST NÁM OTEVÍRÁ OČI
I PRO SEBE SAMA

Vděčnost mi otvírá oči, abych dokázal vidět i vlastní hodnotu. Není totiž zrovna snadné být vděčný i sám za sebe. Často v nás totiž vězí až příliš hluboko sklon k sebeodmítání. Rádi bychom měli jiné tělo, jiné nadání, jiné možnosti.

Začneme-li ale pošilhávat po tom, co nemáme, nedokážeme samozřejmě děkovat za to, co nám bylo darováno. Vděčnost vyžaduje zároveň i schopnost rozloučit se s vlastními iluzemi o tom, jaký bych měl být. Teprve pak dokážu děkovat za svůj způsob myšlení, za to, co prožívám, za své tělo, které možná neodpovídá ideálu krásy, ale v němž moje duše ráda přebývá. Vděčnost mě vede k životu v souladu se sebou samým a k hluboké radosti z toho, že jsem právě takový, jaký jsem. 

VDĚČNOST PROMĚŇUJE, 
A ROZJASŇUJE TEMNOTY 

Vděčnost proměňuje můj život. Jakmile totiž někdo začne děkovat, začne hledět na život novýma očima. Albert Schweitzer radí: „Cítíš-li se slabý, malátný a nešťastný, začni děkovat a hned se ti povede líp.“

Hledím-li na totiž svůj život s vděčností, temnoty se rozjasní a hořkost dostane jinou chuť. Vděčnost mě chrání před malomyslností a zahořklostí. Přibližuje mě k Bohu. O „veselém“ svatém Filipu Nerim se traduje, že měl ve zvyku modlit se následující večerní modlitbu: „Pane, děkuji ti, že dnes věci neproběhly tak, jak jsem si přál já, ale tak, jak jsi to chtěl ty.“ Kdo se v takovém postoji dokáže podívat na uplynulý den, nehněvá se, ale všechno prožité v sobě proměňuje ve zdroj radosti a pokoje.

Nepřestávejte Bohu děkovat. (Bible Kol 2,7)

A NAKONEC:

Ne náhodou nás Bůh vnitřně nastavil i tak,
že ke štěstí a spokojenosti mnohdy stačí,
když vykonáme něco dobrého
i pro druhé...

Zpracováno podle knížek:
- Štěstí vděčnosti od Anselma Grüna;
- Na minutu s Karlem Herbstem - V Boží blízkosti;
- I dnes je den Boží od Wilfrida Stinissena,
které vydalo Karmelitánské nakladatelství www.kna.cz
- Marie Vrabcová, Róbert Bezák: Vyznanie,
kterou vydal NAVI GRAF s.r.o. 2013