Před pár dny mě překvapil můj čtyř a půl roční syn svým zcela originálním nápadem. Před svou večerní modlitbou se natáhl pro svůj osobní mobilní telefon.

Abyste porozuměli: synkův mobil není nic jiného, než kus dřeva, které svým tvarem i velikostí připomíná onu proslulou komunikační metlu naší generace. No a na té Matoušově dřevěné třísce je, pro zdání dokonalosti, namalován displej a tlačítka s čísly.

Takže na svůj telefon synek vyťukal jakési mně neznámé číslo a čekal na spojení a po dramatické pauze spustil: "Haló, to jsi ty Ježíši? Tak ti děkuji, že jsem si dneska mohl hrát s tatínkem. A taky ti děkuji za to, že jsme měli jídlo. A ještě ti děkuji, aby se uzdravila Eliška z kašlání. Ámen." Pak se usmál, jako zmáčkl tlačítko, natáhl svou dětskou ručku ke mně a prohlásil: "Jestli chceš, můžeš si svou modlitbu taky zavolat. Můj mobil je perfektní."

A mně to v té chvíli konečně došlo! Tohle spojení s nebem, které čas od času potřebuje každý z nás (bez ohledu na to, zda jsme či nejsme věřící: však se rozpomeňte na chvíle nemoci či strachu!), tak tohle spojení funguje kdykoli a dokonce i bez spojovacích pomůcek. Stačí jenom najít ve svém srdci kus poctivé upřímnosti a nestydět se otevřít ústa.

Mimochodem - ten večer jsem k modlitbě s velkým užitkem použil synkův dřevěný mobil...



Ze zápisníku Petra Plaňanského
(Otištěno v Životě víry 2-2000)