Víra = skok do neznáma

Náboženství nebo víra?

Nedávno mi jedna mladá dívka řekla, že až bude dospělá, přestane chodit do kostela, protože ji to prý omezuje… Celkem jsem ji chápala. Musí se žít těžko, když má člověk pocit neustálého omezování osobní svobody.

Je dobré čas od času svou víru „zrevidovat“ a zvážit, zda se spíš v mém životě nejedná o náboženství než o živou víru.

Náboženství klade důraz na plnění zákonů a předpisů, zatímco víra je vztah. Vztah s Bohem milosrdným a milujícím, který nás zve, abychom mu důvěřovali a nechali se jím vést.

Víra uschopňuje k činům

Víra je „skok do neznáma“, který stojí za to. Odhodláme-li se k němu, pak z tohoto našeho rozhodnutí budeme mít užitek nejen my, ale také naši bližní, protože v důvěře, že Bůh o nás ví, budeme schopni činů, na které bychom si sami netroufli.

„Volám k sobě takové, kterým o něco jde, ať dělají cokoli. Hledám neúplatné, hledám dobrodruhy – druhy dobra – kteří podstoupí riziko za dobrou věc, nebudou stát o chválu a lichocení a budou se umět včas nenápadně ztratit. Lidi, kteří se hned neleknou, ale dovedou se rozplakat nad rostlinkou, která se prodrala mezi kameny, aby vydala květ a plod. Hledám lidi smělé, kteří vypovědí boj přetvářce a lži, násilí a záludnosti, všem způsobům křivosti. Kdybys chtěl vědět, kdo tak mluví – je to Ježíš v Horské řeči, v Matoušově evangeliu.“ (srov. Josef Zvěřina, Eva Kantůrková: „Dialog o víře“, vyd. nakl. Scriptum, 1993).

Víra je vztah,
který člověka osvobozuje
a dává životu smysl.