Hle, váš Bůh! (Iz 40,9) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Praktické příklady lectio divina

Cesta k moudrosti

z knihy Lectio Divina , vydal(o): Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském

3. neděle velikonoční, rok A
Lk 24,13-35





Cesta k moudrosti

Ježíš vede dva učedníky pomalou, bolestnou cestou k moudrosti. Bůh nás zve k tomu, abychom si s vděčností uvědomili chvíle, kdy nás vedl k hlubšímu porozumění životu. Zaměřme se na Krista jako učitele, a mějme na paměti, kdo pro nás v našem životě hraje podobnou úlohu

Příběh se vyvíjí v několika etapách:

V 13-16: Ztotožněme se s učedníky, kteří jdou bez cíle a skleslí, nechápající smysl toho, co se stalo. Ježíš kráčí diskrétně a trpělivě s nimi.

V 18-24: Ježíš zve učedníky, aby mu vyprávěli svůj příběh. Příznačné je, že příběh je dlouhý, s mnoha zvraty, a že Ježíš mu naslouchá mlčky.

V 25-27: Až nyní Ježíš vstupuje do dialogu. Ukazuje, že učení Písma není dovršeno, dokud ho neprožijeme ve svém životě. Na druhé straně ukazuje učedníkům, že to, co se jim zdálo zbytečné, se nyní jeví nejen jako smysluplné, ale též shodné s odvěkými životními zákony.

V 28-32: To, čemu je Ježíš po cestě učil, se nyní stává skutečností při společné večeři.

V 33-35: Klíčová část příběhu. Učedníci jsou nyní po setkání s Ježíšem a novém porozumění schopni vrátit se ke svým denním povinnostem s proměněným srdcem.





MODLITBA

Pane, zažili jsme chvíle, kdy jsme byli úplně skleslí. Kráčeli jsme po ulici bez cíle, se skloněnou hlavou při pomyšlení na všechno, co nás v uplynulých dnech zklamalo

- projekty, do kterých jsme vkládali naděje na změnu naší společnosti

- vztahy, které měly uspokojit naše touhy

- církevní společenství. které mělo být pravým tělem Kristovým.


Při tom všem jsi kráčel s námi, i když jsme to vždycky neviděli. Naslouchal jsi mlčky, když jsme vyprávěli svůj příběh. Pak, v tom pravém okamžiku, jsi nám ukázal, jak se mýlíme, jak jsme pomalí, máme-li uvěřit plně tomu, co sdělili proroci.

Nyní jsme to byli my, kdo naslouchal mlčky, když jsi objasňoval pasáže z Písma, které se týkaly nás, a naše srdce v nás hořela. S vděčností vzpomínáme, že jsme pak byli schopni zvednout se a vrátit se do Jeruzaléma.


Pane, naši současníci chodí po ulicích s hlavou sklopenou a nenalézají smysl svého života. Odpusť nám, křesťanům, že se k nim chováme povýšeně:

- nazýváme je materialisty nebo požitkáři

- vyprávíme jim své vlastní příběhy.


Pomoz nám, abychom spíše byli jako Ježiš:

- šli s nimi mlčky, tak diskrétně, že ani nebudou vědět, kdo jsme

- prosili je, aby svůj příběh vyprávěli, i když na naše otázky reagují netrpělivě

- naslouchali s úctou, dokud příběh neskončí.


Jak jinak budeme schopni objasnit, jak se uskutečňuje Písmo v jejich životech, aby se mohli vrátit do Jeruzaléma s hořícím srdcem ?


Pane, dej ať hlouběji chápeme Písmo:

Pošli nám učitele podobné Kristu, kteří zapálí naše srdce, když budou s námi kráčet a objasňovat nám Písmo.


Děkujeme Ti za ty chvíle při mši, kdy zvlášť prožijeme

- že čtení z Bible je o nás

- že jsi přítomný při lámání chleba

- když pocítíme, že už není třeba prodlévat,
ale vracíme se ke svým denním povinnostem s hořícím srdcem.


Pane, chtěli bychom růst ve svatosti rychle a bez námahy, absolvováním kurzů nebo čtením knih. Avšak existuje jen jediná esta - projít všemi těmi chvílemi, kdy jsme vůbec nechápali, co se s námi děje. Pouze když vyprávíme stále znovu svůj příběh a stále znovu zakoušíme jeho nesmyslnost, dostáváme se ke svým kořenům a s překvapením zjišťujeme, že to čím jsme prošli, není nic nového, ale že je to naplnění starých proroctví.

Pane, dozvídáme se o tobě prostřednictvím učitelů a kazatelů a děkujeme ti za ně.

Ale pouze ve společenství, ve kterém se lidé navzájem sdílí a důvěřují si, opravdu zakoušíme tvou přítomnost ve světě.




2. neděle postní, rok C
Gen 15,5-12.17-18

Bible a dlouhá křesťanská tradice nás učí, že když Bůh volá lidi k naplnění nějakého úkolu, nejprve jim dá zakusit svou lásku - nepodmíněnou a trvalou. Tato zkušenost je uchvacující.

Poznání této lásky je základem pro jejich poslání. Jak řekl Ježíš apoštolům, Bůh nechce služebníky, ale přátele (J 15,15).

Toto zásadní učení o tom, jak nás Bůh povolává, plyne z příběhů biblických postav, jako je Izaiáš, Ezechiel, služebnice Páně Panna Maria, svatí Petr a Pavel.

Je příznačné, že v Lukášově podání scény proměnění, které tuto neděli čteme, mluví Ježíš ve slávě s Eliášem a Mojžíšem o "jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě" (Lk 9,31).

Náš úryvek je typickým příběhem o Božím povolání, ukazuje jeden ze způsobů, jimiž Bůh uzavírá smlouvu s Abrahamem, či Abrámem, jak se tehdy jmenoval.

Tato smlouva obsahuje dva aspekty: potomstvo (verš 5-6) a zemi (verš 8). Oba vyžadují z Abrahámovy strany výjimečný akt víry. Abrahám byl bezdětný a starý a neměl žádný nárok na zemi Kanaán, do které se měl vydat. Jeho důvěra byla založena výhradně na Božím slově a zkušenosti Boží přítomnosti.

Každý z nás má od Boha osobní povolání, které odkrýváme zpravidla v tichých obdobích, jako je postní doba nebo osobní exercicie.

Rozjímání o Abrahámově příběhu je příležitostí k oslavě (či znovuoslavě) chvíle, kdy jsme poznali, že nás Bůh volá, a také k obnovení naší důvěry v jeho lásku.





MODLITBA


Pane, děkujeme ti za to, že jsi nás stvořil jako lidské bytosti a povolal nás, abychom naplnili své poslání ve světě

- být partnery, rodiči a přáteli

- vydávat ve světě svědectví o Ježíši

- být lidmi modlitby.


Ty jsi nám vždy na počátku dal hluboce zakusit svou lásku:

- vyvedl jsi Abrama ven a uzavřel s ním smlouvu

- anděl nazval Marii "plnou milosti"

- nebesa se otevřela při Ježíšově křtu

- Ježíš vzal s sebou na horu Petra, Jakuba a Jana

- dal jsi svatému Františkovi z Assisi stigmata

- zjevil jsi svaté Terezii od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, že jejím posláním ve světě je zvěstovat tvou nepodmíněnou lásku

- inspiroval jsi papeže Jana XXIII. ke svolání ekumenického koncilu

- zakladateli hnutí Anonymních alkoholiků jsi dal zakusit svou uzdravující moc.


I my máme podobnou zkušenost.

Někdy nás vyvedeš do tmy a dáš nám pocítit, že jsme součástí celého stvoření a celého lidstva. Pozdvihneme oči k nebi a cítíme, že můžeme spočítat všechny hvězdy, protože nám patří. Vidíme milióny lidí, kteří přijdou po nás, a víme, že to jsou naši potomci. Věříme v tebe a víme, že jsi nás provždy ospravedlnil.

Jindy jako bychom upadli do hlubokého spánku a pojme nás hrůza a velká tíseň.

A jindy nás zastíní oblak tvé slávy a z něj slyšíme tvůj hlas, jsme v přítomnosti toho, kterého sis zamiloval a kterého máme poslouchat.

Jsou to tak hluboké zážitky, že když pominou, setrváváme v mlčení jako tři apoštolové a nikomu nemluvíme o tom, co jsme viděli.

Jsme naplněni bázní jako Abram, když rozpůlil zvířata a položil jejich půlky proti sobě a když pak slunce zapadlo a nastala tma, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň.

Jsme ujištěni o tvé lásce. A když se cítíme ztraceni víme, že celý svět je naším domovem, od egyptské pouště až k Velké řece, když se cítíme sami a opuštěni, víme v hloubi duše, že všichni lidé jsou našimi bratry a sestrami.

Díky, Pane.





3. neděle postní, rok C
Ex 3,1-8.13-18


Obrácení

Příběh o setkání Mojžíše s Hospodinem v hořícím keři můžeme číst několika způsoby. Sám o sobě je to příběh o povolání, jenž navazuje na čtení z předchozí neděle o povolání Abraháma. Navrhuji, abychom o něm meditovali jako o příběhu obrácení.

Podle neměnného učení Bible a tradice znamená každá hluboká zkušenost z Bohem zároveň obrácení. Ježíš nám to připomíná v evangeliu této neděle: "nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete" (Lk 13,5), a také v podobenství o farizeji a celníkovi.

V našem textu Mojžíš zakouší, tak jako my, obrácení ve dvou směrech. Chtěli bychom zůstat v Boží přítomnosti a být daleko od našich bratří a sester v nouzi.

Bůh vede Mojžíše (a stejně chce vést i nás) k uvědomění si skutečnosti, že pravé lidství neznamená "být", ale "být s někým".

Druhou fází Mojžíšova obrácení je vzdání se touhy znát Boží jméno. V Bibli "pojmenovat" znamená získat nad něčím či nad někým moc. V tom spočívá význam toho, že Adam dal zvířatům jména (Gen 2,19-20). Bůh Mojžíše učí, že se musí spokojit s tím, že "Bůh je".

I my potřebujeme toto obrácení, protože stále znovu upadáme do základního omylu, totiž chceme řídit Boha. Mělo by to být jedním z našich postních obrácení.





MODLITBA


Pane, postní doba je časem obrácení

- někteří z nás zakusí obrácení o postních farních exerciciích

- jiní, když po dlouhé době přistoupí ke svátosti smíření

- další prožili tajemnou chvíli obrácení, ve které jim byla dána zvláštní milost.


Zakusili jsme obrácení v různých oblastech. Někdy šlo o radikální obrat:

- po letech nevěry jsme se vrátili k partnerovi a rodině

- přestali jsme s alkoholem nebo drogami

- vstoupili jsme do semináře nebo do řeholního společenství

- začali jsme po dlouhé době opět chodit do kostela

- zvykli jsme si na své těžké onemocnění

- přijali jsme, že je čas se stáhnout.


Někdy to bylo obrácení méně dramatické

- odpustili jsme někomu

- naše modlitba se stala kontemplativnější

- pomohli jsme někomu v práci.

Vždy a všude se ale jedná o tutéž Mojžíšovu zkušenost a my jeho příběh dnes slavíme jako svůj vlastní.

Tak jako Mojžíš odešel se svým stádem daleko do pouště, i my jsme se vzdálili svým kořenům. Neměli jsme ve svém životě žádný směr, ale ty jsi nás, aniž jsme to věděli, vedl k tvé svaté hoře Horeb, na místo, kde jsme se s tebou mohli setkat úplně novým způsobem a se stejnou intenzitou, jako by to bylo poprvé.

Stalo se to náhle a nečekaně

- jako Jákobovi, když s tebou zápasil v Bethelu

- jako Petrovi, když vytáhl síť plnou ryb

- jako samařské ženě, která potkala Ježíše u studny

- jako Pavlovi na cestě do Damašku.

Nejen, že se nám přihodilo něco důležitého, že bychom se neměli přibližovat, ale měli bychom zout své opánky, neboť místo, na kterém stojíme, je svaté.

Byli jsme v přítomnosti Ježíšova Otce, Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova a Boha našich předků.

Chvilku jsme se domnívali, že máme prostě zůstat v tomto radostném spočinutí, ale ty jsi nám velmi rychle dal poznat, že nás voláš k obrácení.

Nechtěl jsi, abychom se zaměřili na tebe, tvá pozornost byla upřena k utrpení tvého lidu v Egyptě. Slyšel jsi jejich volání po svobodě, znal jsi jejich utrpení. Přivedl jsi nás do této chvíle proto, že my sami jsme byli otrokáři, či jsme se přinejmenším soustředili na něco jiného, než ty.

Pane, věděli jsme, že se chceme změnit, ale cítili jsme se tak neschopní:

- co máme dělat ?

- nebudou se nám lidé smát ?

- budou si nás ještě vážit, až se dozví, že jsme hříšníci ?

- co řekneme lidem, až se nás zeptají, kdo nás posílá ?

- co jim máme zvěstovat ?


Po chvíli jsme pochopili, že další obrácení pro nás znamená dát ti úplnou důvěru.

Hledali jsme bezpečí, chtěli jsme se ujistit o tom, že naše obrácení je úplné a nezměnitelné, a že už nikdy neupadneme.

Ale konečným obrácením je rozhodnutí jít vpřed každý den a budoucnost svěřit do tvých rukou.

Ty jsi Bohem našich otců, Bohem Abrahámovým, Izákovým a Jákobovým, Otcem Ježíše Krista, a ty nás opravdu posíláš, my tě však nemůžeme vlastnit. Víme to, že jsi a že se s tím musíme spokojit. To je tvé jméno pro všechny generace. Amen.





4. neděle velikonoční, rok C
Sk 13,14.43-52

V tomto textu se nacházíme daleko od Jeruzaléma. V Antiochii vznikla komunita křesťanů z pohanství a ta se rozhodla pro misii. Vyslala Pavla a Barnabáše, aby šli a zakládali nová společenství křesťanů. Ti na své cestě přišli do antiochijského města Pisidie.

To, co se zde stalo, je typické pro každý růst. Také to vyjadřuje v krátkosti celý obsah Skutků, naplnění Ježíšova příběhu. Pavel a Barnabáš nejprve hlásali radostnou zvěst Židům a byli odmítnuti. Pak šli mezi pohany a ti ji radostně přijali. Tak to prorokoval Ježíš: "Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven." (Lk 13,28)

Připomínáme si také Ježíšovo první učení v Nazaretě (Lk 4,23-30). I my žijeme tento dvojí příběh milosti a hříchu. Někdy tak, že podle Božího plánu přineseme druhým zvěst o spáse, a jindy my sami přijmeme či odmítneme slovo určené nám. Naše meditace nás povede k oslavě milosti, kterou jsme zakusili, a k zármutku nad hříchem.

"Ti, kteří byli vyvoleni k věčnému životu" (Sk 13,48) - to je označení pro křesťanské povolání, typické pro Skutky.

"Setřásli prach z nohou" (verš 51) - tak to přikázal Ježíš v Lk 6,5. Měli bychom správně toto gesto vyložit. Není to úkon samospasitelnosti či odsouzení, protože to není učedníkům Kristovým dovoleno. Vyjadřuje se jím spíše vnitřní svoboda, se kterou jsme schopni odejít jinam a dát se ostatním.





MODLITBA

Pane, jakmile se rozhodneme rozšířit pole našich snažení, vždy se setkáme s neúspěchem.

Nejprve máme malou skupinu přátel, ve které se všichni znají, mají stejné zásady podobné cíle. Časem, jako Pavel a Barnabáš, opouštíme nám dobře známé území a vstupujeme do neznáma a sedáme si na sedadla synagógy v Pisídii. Zjistíme, že ne všichni chtějí slyšet naši zvěst. Tehdy pochopíme neměnné učení Bible:

- Jeremiášovým povoláním bylo ničit a bořit

- Maria řekla, že svrhneš mocné z trůnu, abys povýšil ponížené

- Simeon prorokoval, že dítě bylo dáno nejen k povstání, ale také k pádu mnohých v Izraeli

- Ježíš učil, že ačkoliv učedníci dostanou v náhradu stokrát víc, nebude to bez pronásledování.


Je velkým uspokojením vědět, že jsme přinesli světlo tam, kde byla tma:

- že jsme ukázali zlomeným lidem, že mohou sami o sobě rozhodovat

- když jsme negramotné naučili číst a psát

- když jsme hříšníkům pomohli zakusit odpuštění

- když jsme smířili rozvaděné skupiny ve společnosti.


Zakusili jsme, že jsi nás učinil světlem pro národy, aby se tvá spása rozšířila až na konec země.

Mnoho z těch, kterým jsme pomohli, přišlo za námi, a my jsme je povzbuzovali, aby zůstali věrni milosti, kterou jsi jim dal. Potěšilo je to a děkovali ti za tvou dobrou zprávu.

Na druhé straně jsme vedle těchto úspěchů zažili i odmítnutí dobré zvěsti, rouhání se pravdě, útoky na církevní hierarchii, nebo vyhnání tvých hlasatelů z nějakého území.

Pane, kdykoliv jsme odpověděli s hněvem nebo zbabělostí, nebo odešli s prachem toho města na svých nohou, bylo to proto, že jsme zapomněli, že všechno je tvým dílem. Pomoz nám setřást prach z našich nohou a odejít jinam v důvěře, že cokoliv dobrého jsme učinili, zůstává, a ti, kdo měli z našeho díla prospěch, jsou naplněni radostí a Duchem svatým.





19. neděle v mezidobí, rok A
Mt 14,22-33





Utišení bouře

Na první pohled vypadá tento úryvek jako jednolitý příběh, ale ve skutečnosti se jedná o příběhů několik. Bylo by příliš komplikované meditovat o všech. Musíme tedy rozplést jednotlivé nitky a zaměřit se na jednu z nich.

Především zde Ježíš posílá pryč učedníky a zástup, aby mohl vystoupit na horu a o samotě se modlit.

Pak je zde dramatický příběh učedníků na lodi, plující daleko od břehu. To je jasný symbol krizových dob. Můžeme přejít přímo k vyvrcholení příběhu: Ježíš vstupuje do lodi, vlny se utiší a ti, kdo byli na lodi, se mu klaní.

Možná se raději zaměříte na Ježíše kráčejícího po vodě. Pro učedníky bylo moře nepřátelským živlem, plným hrůzostrašných oblud. Ježíš kráčející po moři, navíc v bouři, tak symbolizuje svou moc nad zlem.

Je příznačné, že když učedníci uviděli Ježíše, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak. Ptejme se, proč asi takto reagovali.

Scéna s Petrem se obvykle považuje za hlavní téma celého příběhu. Po staletí živila obrazotvornost křesťanů, byla mnohokrát znázorněna na obrazech, byla tématem nespočetných kázání. Dovolme jí, ať v nás probudí osobní vzpomínky, ať už jsou zaměřené na Ježíše jako vzor vůdce, či na Petra, který je naším obrazem ve chvílích, kdy se odvážíme nějakého odvážného kroku a potom se bojíme pokračovat.





MODLITBA

Pane, velcí vůdci, jako byl Ježíš, věděli, že čas od času musejí být sami. Opustili i své nejbližší přátele a zástup, který sytili, poslali pryč, aby mohli odejít a o samotě se modlit.

"Náboženství je často odmítáno jako reakcionářské. A přece je křesťanská víra, správně pochopená a celým srdcem následovaná, silou k radikální změně a obnově." (kard. Hume, květen 1990)

Pane, naše civilizace prochází velkými krizemi. Jsme jako apoštolové na lodi daleko od břehu, plující po rozbouřeném moři a vzdorující větru. Jsou lidé, kteří chtějí riskovat, jít novými cestami a tvořit alternativní struktury. Když uslyší naše volání, aby opustili bezpečí lodi a vystoupili ven, i když to znamená chůzi po vodě, poznají, že v církvi je skutečně přítomen Ježíš.

Pane, někdy se cítíme velmi zklamaní a i když přijdeš ty se svou mocí, která vítězí nad zlem,

- v příteli, kterému můžeme důvěřovat

- v pozvání na rekolekce

- v příležitosti k odpočinku, myslíme, že je to přízrak, a křičíme strachem. Pane, smiluj se nad námi.


"V okamžiku, kdy jeden druhého přestaneme podpírat, ve chvíli, kdy si přestaneme důvěřovat, nás moře pohltí a světlo se ztratí" (James Baldwin)

Pane, děkujeme ti za věrné přátele, kteří, když řekneme "zachraň mě" ve chvíli, kdy cítíme sílu větru a začneme se bát, natáhnou ruku a zachytí nás.

Pane, v modlitbě zakoušíme, že jsi opravdu s námi, cítíme pobídku jít za své možnosti a slyšíme tvé ujištění, že to dokážeme. Pak si najednou začneme uvědomovat rizika a dostaneme strach, a pak poznáme, že jsi vztáhl ruku a zachytil nás. Děkujeme ti, Pane.

Bože, kéž je Ježíš pro nás vzorem duchovního vůdce. Když poznáme, že naši svěřenci mají malou víru, nedovol, abychom k nim byli lhostejní, nebo je odmítli. Pomoz nám hned vztáhnout ruce a zachytit je.

"Mladá žena se ptala stařenky: Co je v životě nejtěžším břemenem? Stařena řekla: Nenést nic." (Židovský příběh)

Pane, je nám líto lidí, kteří se trápí pro to, co museli opustit. Neznají radost těch, kdo pro svou víru rozdali vše, co měli.





33. neděle v mezidobí, rok B
Mk 13,24-32

Konec světa

Je to poslední učení v Ježíšově veřejném působení. Jazyk je symbolický a můžeme do něj proniknout meditací.

Pasáž lze rozdělit do tří částí. Ty spolu souvisejí, ale kvůli symbolickému jazyku je lepší se zaměřit jen na jednu z nich a nechat ji na sebe působit.

Verše 24-27 učí nejen o konci světa, ale také o konci "velkých světových projektů", kterými čas od času jednotlivci či společenství procházejí.

Verše 28-29 jsou podobenstvím o malých znameních naděje v obecné mrazivé atmosféře.Objevte s Ježíšem tato znamení.

Verš 30 dodává tomuto podobenství naléhavosti. Pro Ježíšovu dobu to bylo pravdivé proroctví. V jakém smyslu lze říci, že platí i dnes ?

Verš 31 může stát sám o sobě jako mocné ustanovení pro víru v budoucnost. Můžeme ho číst tak, jako by ho Ježíš řekl nám, nebo se můžeme sami sebe ptát, do jaké míry mohou křesťané mluvit s podobnou jistotou o svých vlastních ustanoveních.





MODLITBA


Pane, s vděčností vzpomínáme na těžké doby v našem životě,

- nevěra manžela

- ztráta zaměstnání

- náš těžký hřích

- zpráva, že jsme vážně nemocní.


Náš svět se zhroutil po těch hrozných chvílích. Slunce se zatmělo, měsíc přestal svítit, hvězdy padaly z nebe a hvězdný svět se zachvěl.

Ale ty jsi nás neopustil.

Uprostřed té vřavy jsme obdrželi velkou milost:

- pochopili jsme, co znamená víra

- objevili jsme v sobě skryté rezervy

- obklopili nás přátelé.

Zakusili jsme tvou spásu, přicházející v oblacích s velikou mocí a slávou. Poslal jsi své anděly a shromáždil své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.

"Čím jsem osamělejší, tím více náklonnosti mám ke všem svým bratřím."(Thomas Merton)

Pane, když se řídíme svým "já", rozdělujeme lidi do škatulek:

- na bohaté a chudé
- na spasené a hříšníky
- na podrobené země a kolonizátorský svět.

Když před tebou vstoupíme do své nicoty, necháme hvězdy spadnout z nebe a hvězdný svět se zachvět, uvidíme tvé anděly, jak shromažďují všechny ty, které jsme ve své svéhlavosti rozptýlili do čtyř světových stran.

"Jsme-li pozorní, zaslechneme uprostřed vřavy říší a národů slabý závan větru, jemné hnutí života a naděje." (Albert Camus)

Pane, děkujeme ti za ty lidi, kteří v dobách, kdy všichni ostatní vidí jen tuhou zimu, si povšimnou, že větve fíkovníku se nalévají mízou a že tedy léto je blízko, přichází nová doba, už je za dveřmi a pro nynější pokolení nadcházejí nové nádherné věci.

Pane, modlitba znamená plně důvěřovat tvé lásce, vědět s neotřesitelnou jistotou, že nebe a země pominou, ale tvá láska k ám nepomine.

Pane, svoboda, kterou nám Ježíš odkázal, nás uschopňuje k tomu, abychom činili vše, co můžeme bez starosti o to, kde a kdy naše ráce přinese plody. Jako on jsme i my spokojeni s tím, že co se týče úspěchu, nezná hodinu či den nikdo, ani andělé v nebi, ani my, pouze ty, náš milující Otec.

"Temné doby jsou za námi a Evropa stojí na prahu nové éry."
(Papež Jan Pavel II. v Maďarsku, srpen 1991)

Pane, děkujeme ti za to, že jsme viděli hvězdy padat z nebe a hvězdné světy se zachvívat. Ty jsi shromáždil své vyvolené ze čtyř světových stran, aby budovali novou budoucnost.


Výpis všech kapitol z této knihy: Uvedení / Potřeba výuky / Osobní četba / Lectio divina v bibli / Tři kroky / Okamžik moudrosti / Lectio divina a kontemplace / Praktické příklady lectio divina

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha
(12.12.2017) Když naše modlitby narážejí jakoby na zavřené nebe….

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Adoptuj si politika

(4.12.2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude...

Svatý Mikuláš (6. 12.)

Svatý Mikuláš (6. 12.)
(3.12.2017) Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u oblíbené Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.