Chraňte se před chamtivostí. (Lk 12,15) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Benedikt XVI., Peter Seewald

Katolická víra

Znamení a slova

z knihy Joseph kardinál Ratzinger (Benedikt XVI.) , vydal(o): Portál

(...)
Není to příliš úmorné mít každý den něco společného s Bohem? Nemůže to člověka také unavit a omrzet?

Mít něco společného s Bohem se pro mě už stalo nezbytností. Tak jako každý den musíme dýchat, tak jako každý den potřebujeme světlo a jídlo, tak jako každý den potřebuje člověk přátelství a lidi kolem sebe, tak i toto patří nesporně k nosným prvkům života. Kdyby tu Bůh najednou nebyl, nebyl bych s to správně duchovně dýchat. V tom případě žádnou nudu nepociťuji. Ta se může objevit při určitých projevech zbožnosti, při četbě zbožných knih, ale ne vztahu k Bohu jako takovému.


Jestliže se člověk zabývá Bohem a církví - znamená to, že se automaticky stává spravedlivějším, mírnějším, moudřejším nebo více věřícím člověkem?

Bohužel ne. Teologická četba sama o sobě nedělá člověka lepším. Trochu k tomu přispívá, nepěstuje-liji člověk jen jako teorii, ale pokouší se v ní najít lepší porozumění člověku, světu jako celku a pak si ji přisvojit jako životní formu. Samo o sobě je studium teologie v první řadě intelektuální činností, zvlášť když se jí člověk zabývá přísně vědecky. Může zpětně působit na lidský postoj, ale jako taková nečiní člověka lepším.
(...)


Od roku 1981 jste prefektem římské Kongregace pro nauku víry. To není jen nejstarší vatikánská kongregace, po staletí byla také nejobávanější jakožto "svatá inkvizice". Vaším úkolem je uchovávat katolickou víru čistou, hájit církev proti herezím a v případě potřeby též stíhat prohřešky proti víře. Je všechno, co říká prefekt věroučné kongregace, automaticky naukou církve?

Přirozeně, že ne. Nikdy bych se neodvážil vnucovat křesťanům na cestě své vlastní teologické ideje nad rozhodnutí kongregace. Snažím se držet zpátky a považuji se za moderátora velkého pracovního společenství.

Pracujeme takříkajíc ve velkých okruzích. Dopisujeme si s teology z celého světa, kteří jsou našimi poradci. Máme kontakty s biskupy. Potom máme své teology v Římě, teologickou komisi, biblickou komisi, vlastní poradní sbor, tzv. konzulta, a konečně kardinály jako rozhodovací instanci. Rozhodnutí pak mohou dozrávat jen v těchto velkých okruzích.

V kardinálském sboru nikdy nerozhodujeme o něčem, není-li v základním směru mezi poradci jednota, protože říkáme: Existují-li mezi dobrými teology rozdílné názory na nauku, pak se nemůžeme odvolávat na nějaké vyšší světlo a vysvětlovat, že platí jen jeden názor. Rozhodujeme teprve tehdy, když se tento poradní sbor sehraje a dojde k zásadnímu sblížení a sjednocení.
(...)


Co to vlastně znamená "katolický"? Je to nějaký určitý systém? Je to určitý způsob, jak uspořádat svět a věci? Ve vašich spisech jsem našel následující tvrzení: "Všichni lidé jsou stvořeni jedním Bohem, tudíž mají stejnou důstojnost, všichni jsou navzájem bratři, jsou za sebe vzájemně odpovědni a vyzváni milovat bližního, ať je to kdokoliv." Je to opravdu katolické učení?

Doufám, že ano. Víra v Boha jako Stvořitele stojí v centru samého katolictví. Od ní se pak odvozuje víra v jednotu a rovnost mezi lidmi, v lidskou důstojnost. Pochybuji však, že se katolictví jako živé ústrojí dá shrnout do jedné formule. Můžeme se pokoušet vyzdvihnout podstatné prvky, ale to vyžaduje víc než pouhé poznání, než třeba poznání programu nějaké strany. Je to vžívání se do živého organismu a to zasahuje celek života. Myslím si proto, že se to nikdy nedá vyjádřit pouze slovy. Musí to být způsob života, vžívání se, vcházení do sebe určitým způsobem myšlení, chápání. Obojí se vzájemně oplodňuje.

Můžeme samozřejmě jmenovat podstatné body, totiž že se nejdříve vůbec v Boha věří, a to v jednoho Boha, který zná člověka, který navazuje s člověkem vztah a ke kterému máme skrze Krista přístup. Skrze toho Krista, který s námi tvoří dějiny, který se nám stal tak konkrétním, že s ním můžeme vytvářet společenství.

Rád bych podotkl, že toto všechno bude pochopitelné jen tehdy, vydá-li se člověk také na cestu. Myšlení a život jdou ruku v ruce, jinak se katolictví, jak věřím, pochopit nedá.


Žádná formule tedy zřejmě neexistuje, ale dá se aspoň vyjádřit, co každopádně patří k podstatě této víry?

Patří k ní, že věříme, že Kristus je živý, vtělený Syn Boží, který se stal člověkem; že skrze něj věříme v Boha, trojjediného Boha, Stvořitele nebe a země; že věříme, že tento Bůh se tak snížil, tak se umenšil, že se stará o člověka a utváří s ním dějiny, jejichž privilegovaným místem sdělení je církev. Církev přitom není pouhé lidské zřízení - byť v ní nemůžeme přehlédnout tolik lidského. K víře patří bytí s církví a v církvi, ve které se společně žije podle Písma.
(...)


Co vás osobně na katolictví nejvíce fascinuje?

Fascinující je to, že i my jsme součástí této velké živé události, což po lidské stránce je něčím zvláštním. Že instituce s tolika lidskými slabostmi a selháními přesto pokračuje ve své kontinuitě, a že já, tím že spolu s ostatními v tomto velkém společenství žiji, jsem spojen se všemi živými i mrtvými; že ve společenství církve nacházím jistotu o tom, co je v mém životě podstatné - totiž Boha, který je mi nakloněn. Jeto jistota, se kterou mohu žít a umřít.


Není Ježíš Kristus a s ním i církev tajemstvím, které člověk může buď odmítnout, nebo přijmout? Jak říkají Američané "Take it or leave it", "Ber, nebo to nech"?

Samozřejmě, že se člověk musí rozhodnout. Ale není to stejné, jako když se rozmýšlím, jestli si vezmu kávu, nebo ne. Rozhodnutí sahá hlouběji. Dotýká se celého života, dotýká se mě v mém nejhlubším nitru. Zařídím-li si život bez Boha nebo proti Bohu, což mohu udělat, dopadne to úplně jinak, než když svůj život založím na Bohu. Jeto rozhodnutí, které zasahuje celou mou existenci: jak se dívám na svět, jaký chci být a jaký budu. Není to jen jedno z mnoha rozhodnutí, která se mi nabízejí. Zde naopak jde o celkové zaměření života.
(...)


Kříž - děsivé znamení?

V určitém ohledu má v sobě přirozeně něco děsivého, co bychom mu neměli odnímat. Byl to přece ten nejhroznější způsob popravy, který znala antika a který se v případě Římanů nesměl použít, protože by se tím jakoby poskvrnila římská čest. Přihlížet tomu, že nejčistší z lidí, ten, který byl více než člověkem, byl popraven tak hrozným způsobem, může zpočátku vyvolat strach z nás samých. My se však potřebujeme bát sebe a své pohodlnosti. Myslím, že už Luther správně řekl, že člověk se musí nejdřív zhrozit sám sebe, aby se tak dostal na správnou cestu. Není to však jenom děs, který můžeme zakoušet při pohledu na kříž; z kříže na nás totiž nepohlíží nějaký ztroskotanec či zoufalec, jedna z hrozných obětí lidstva. Tento Ukřižovaný nám sděluje něco jiného než Spartakus a jeho neúspěšní přívrženci, protože z tohoto kříže na nás shlíží dobrota, která nám v našich těžkostech umožňuje začínat znovu. Shlíží na nás dobrota samého Boha, který se vydává do našich rukou, který je nám vydán a nese s námi všechny krize dějin. Zamyslíme-li se hlouběji, umožňuje nám toto znamení vidět nebezpečí, které může způsobit člověk svými špatnostmi, a zároveň vidět silnějšího, ve své slabosti silnějšího Boha i Boží lásku k nám. Je to znamení odpuštění, které i v propastech dějin poskytuje naději.

Lidé se dnes ptají, jak můžeme po Osvětimi ještě mluvit o Bohu a zabývat se teologií. Řekl bych, že kříž zahrnuje i hrůzy Osvětimi. Bůh je ukřižován a říká nám, že tento zdánlivě tak slabý Bůh je nepochopitelně odpouštějící a ve své zdánlivé nepřítomnosti silnější.


Někdy se zdá, že pravda o člověku a Bohu je často smutná a tvrdá. Je víra skutečně jen pro silnější povahy? Často je vnímána tak, že má přílišné požadavky. Jak se tedy může z víry zrodit radost?

Řekl bych to obráceně: Víra dává radost. Není-li tu Bůh, svět pustne, všechno je nudné, naprosto nedostačující. Dnes můžeme dobře pozorovat, jak neradostným se stal svět bez Boha. Velká radost vzniká proto, že existuje velká láska, a to je stěžejní výpověď víry. Ty jsi stále milován. Proto se křesťanství zpočátku šířilo převážně mezi slabými a trpícími.

Dá se to samozřejmě vyložit i podle marxistické ideologie a říci, že křesťanství bylo pouhou útěchou místo revoluce. Myslím si však, že už jsme tyto fráze v jistém ohledu překonali. Křesťanství k sobě přivedlo pány a otroky novým způsobem, takže už svatý Pavel mohl říci jednomu pánu: Neubližuj svému otroku, stal se přece tvým bratrem.

Potud můžeme říci, že základním prvkem křesťanství je radost. Radost ne ve smyslu laciného potěšení, které může být výrazem zoufalství. Víme přece, že za výtržnictvím se často skrývá zoufalství. Avšak jde o pravou radost. Radost, kterou člověk zakouší i v těžkostech života, která mu umožňuje žít. Dějiny Ježíše Krista začínají podle evangelia tím, že anděl říká Marii: Raduj se! A v noci narození opět říká anděl: Zvěstuji vám velikou radost. A Ježíš říká: Zvěstuji vám dobrou zprávu. Tedy jádro, o které vlastně jde, vždycky zní: Zvěstuji vám velikou radost, Bůh je zde, jste milováni a to platí navěky.


Přesto se zdá, že většinou je snazší nevěřit než věřit. Je to paradox: Na jedné straně je víra principiálně k dispozici a člověk je náboženskou bytostí, na straně druhé se musí stále o tuto víru bojovat.

Tvrzení, že snazší je nevěřit, je relativní. Snad je to snadnější v tom smyslu, že je snadné uvolnit se z vazeb víry a říci: Nebudu se namáhat, mě to obtěžuje, odložím to. Toto první rozhodnutí je možná snadné. Ale žít s takovým rozhodnutím už vůbec tak jednoduché není. Žít bez víry znamená, že člověk se ocitne v nihilistickém stavu a že si pak přece jen hledá opěrné body. Život bez víry je složitý. To můžeme vidět i na filozofii nevěry u Sartra, Camuse a dalších.

Akt přijetí víry je možná zpočátku složitý, avšak v okamžiku, kdy mě víra skutečně zasáhne se svým "raduj se“, má v sobě obrovskou vnitřní lehkost. Nesmíme tedy pouze jednostranně zdůrazňovat potíže. Mluvíme-li o tom, jak snadné je nevěřit a jak těžké je věřit, pohybujeme se v různých rovinách. I nevěra má svou velkou tíhu, která je podle mého názoru větší. Víra člověku přináší také ulehčení. Dobře to můžeme pozorovat u církevních otců, především v teologii mnišství: Věřit znamená, že se stáváme podobnými andělům, říkají. Můžeme létat, protože už sami sobě nepřikládáme váhu. Uvěřit znamená stát se lehkým, zbavit se břemen, která nás táhnou dolů, a tak se nechat vírou nadnášet.
(...)


Kde je Bůh? Kde ho člověk najde? Skrývá se? Zdá se přece, že Bůh se zjevuje velmi, velmi zřídka. Lidé si zoufají, protože se domnívají, že Bůh s nimi nemluví, že nedává žádná znamení, žádné signály.

Bůh nepřichází hlučně ani formou přírodní katastrofy - i když i tak může promlouvat. Ale přichází stále znovu. Záleží samozřejmě také na tom, zda je příjemce naladěn na vysílač. A v našem průměrném způsobu života a myšlení je mezi námi příliš mnoho rušiček, takže nemůžeme zachytit tón. Natolik jsme se odcizili, že ho ani neregistrujeme. Přece si však troufám tvrdit, že každý, kdo je bdělý, může sám zažít a pocítit, že teď ke mně mluví On. A je to pro mě příležitost ho poznat. Právě v krizových situacích může náhle vstoupit, jsem-li bdělý a pomůže-li mi někdo jeho hlas dešifrovat. Nemluví nahlas, ale mluví skrze znamení a události našeho života, prostřednictvím našich bližních. Musíme být bdělí a nesmíme se nechat zaslepit tím, co je v popředí.
(...)


Mnoho lidí horečně očekává budoucnost, stále víc narůstá hysterie z budoucnosti. Někdy to vypadá, že mnoho věcí jde přece jen pozitivním směrem. Naproti tomu se tento svět tak, jak je, jeví jako jeden velký blázinec. Na jedné straně blahobytná společnost, na straně druhé vzrůstající chudoba, války, přírodní katastrofy, které nás sužují stále častěji, a zjevný úpadek kultury, úbytek rozumu a moudrosti. Ještě nikdy snad nebylo tolik rozvrácených rodin, tolik narkomanů, alkoholiků, tolik rozbitých vztahů, narušených dětí, zbídačených a paradoxně i zkažených blahobytem.

Pane kardinále, jednou jste řekl, že co naší době chybí, není ani tak schopnost truchlit jako spíš schopnost radovat se. Ale není to stále těžší radovat se?


Stále znovu pozoruji, že nenucená radost je vzácností. Radost je dnes jakoby stále více zatěžována morálními a ideologickými hypotékami. Má-li člověk radost, už se bojí, že se provinil vůči solidaritě s tolika trpícími. Nesmím se vlastně vůbec radovat, myslí si, ve světě, kde je tolik bídy, tolik nespravedlnosti.

Dovedu to pochopit. Je v tom také morální smýšlení. Přesto je však tento postoj mylný. Protože svět se přece nestane ztrátou radosti lepším - a ani to trpící nezbaví utrpení. Právě naopak, svět potřebuje lidi, kteří objevují dobro, kteří se z toho radují, a získávají tak odvahu k dobrému. Radost tedy není ničím proti solidaritě. Je-li správná, není-li egoistická, vychází-li z vnímání dobra, chce být také sdělována a předávána dál. Vždycky je mi nápadné, že v chudých čtvrtích, například v Jižní Americe, můžeme vidět daleko více usměvavých, radostných lidí než u nás. Očividně při vší bídě ještě vnímají dobro, kterého se pevně drží, mohou z něho čerpat sílu.

Proto potřebujeme zase onu prazákladní důvěru, kterou nakonec může dát jen víra. Že svět je v podstatě dobrý, že Bůh je zde a je dobrý. Že je dobré žít a být člověkem. Odtud pak také přichází odvaha k radosti, která se zase angažuje, aby se mohli radovat i ostatní a přijmout radostné poselství.

Nyní k dvojí tváři naší současnosti, jak jste ji načrtl. Existuje nové vědomí solidarity, odpovědnosti za lidstvo vůbec, odpovědnosti za stvoření. Existují různá sjednocující hnutí, vymýšlí se, jak účinně pomoci v krizích, jak nastolit mír, překonávat bídu. To je na jedné straně, co člověk tohoto desetiletí vidí a za co musí být vděčný. Z toho se také prakticky dá poznat, že dobro v lidech nemůže být zadupáno.

Na druhé straně jste mluvil o velkém blázinci a obrovské zanedbanosti. To vidíme všichni. Myslím si, že právě masová společnost a možnosti technického ovládnutí světa vytvořily také nové kvality zla. To nemůžeme přehlížet.

Je zde velká výzva vystupovat proti tomuto zmasovění, které člověka současně izoluje a vrhá do radikální osamělosti, a vytvářet zdravé možnosti společenského života. Vyžadují si celé naše nasazení, avšak nemohou být uspokojeny jen technikou nebo výrobou.

Řekl bych, že zde vidíme dvojí: že člověk je mravní bytost, která má odpovědnost za sebe i za lidstvo jako celek, ale také bytost, která může získávat zdroje jen od Boha, aby pokročila dál.


Výpis všech kapitol z této knihy: Katolická víra / Kritické otázky / Na prahu nového věku / Těžiště vývoje církve

Zápas o každodenní modlitbu - P. Józef Augustyn

(19.10.2017) Již tradiční rekolekce s P. Józefem Augustynem pořádá Pastorační středisko od 10. do 11. listopadu 2017...

Bůh sám je původcem krásy, aneb podzimní variace

(14.10.2017) Boží věčná moc a jeho božské bytí je možné poznat světlem rozumu z toho, co stvořil (Řím 1,20)

Výzva ČBK k nadcházejícím volbám do PS Parlamentu ČR

(12.10.2017) Lidé dobré vůle, sestry a bratři v Kristu našem Pánu, obracíme se na Vás v době blížících se...

Modlete se za politiky, i za ty chybující

(9.10.2017) „Nemodlit se za své vládce je hřích“, řekl papež František. Mnozí možná kroutí hlavou.

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!
(9.10.2017) Zveme vás k přečtení říjnového čísla.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.